Kapesní průvodce válkou v syrském Afrinu:

Válka v Sýrii prochází vážnou eskalací. Nikoho však nezajímá

21. 2. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 13 minut
Textilní technika zvaná patchwork, česky občas hanlivě "slátanina", sestavuje celek z útržků různého původu, barvy, často i materiálu. Patchwork nabízí daleko lepší metaforu syrského konfliktu než studenoválečnické binární vidění světa. Přesun o několik málo kilometrů v Sýrii často znamená příjezd do oblasti, kde probíhá úplně jiná válka než v sousedním okrese.


Zatímco se na damašském předměstí Východní Ghúta za ostudného mlčení světové veřejnosti odehrává nový gigantický masakr civilistů ZDE, z šíitské kapsy v městečkách Nubl a Zahrá v governorátu Aleppo ZDE se odpoledne rozjel do kurdského Afrinu ozbrojený konvoj proíránských asadistických milic. Následoval po pěti autobusech neozbrojených "dobrovolníků" z dané oblasti, které do Afrinu odjely již v pondělí. Úterní konvoj zahrnující i obrněná vozidla se však záhy stal terčem turecké dělostřelby a náletů - a větší část se musela vrátit zpět do Nublu. Menší počet bojovníků Hizballáhu a místních milic z Nublu a Zahry dorazil v podvečer do kurdského města Afrin, kde se dočkal bouřlivého přivítání.


Syrská odnož teroristické organizace Strana kurdských pracujících (PKK) nazývaná Sjednocená demokratická strana (PYD) a její vojenské křídlo Lidové ochranné jednotky (YPG) již nejméně týden vyjednávaly o oficiální vojenské pomoci ze strany režimu Bašára Asada. Přes režimní území dorazily již posily z jiných kurdských oblastí a zásoby zbraní, jejichž část zadrželi turečtí proxies. To ovšem zjevně nestačilo.

Od pondělka se množí příznaky kolapsu jednotek PKK v Afrinu vyvolaného měsíc trvající opotřebovací válkou s Tureckem. Kurdské jednotky ztratily schopnost vést lokální protiútoky, vyklízejí strategická horská postavení i vesničky a stahují se do měst.

Ankara se ještě v pondělí večer zvýšeným diplomatickým úsilím snažila zabránit hrozící režimní intervenci. Člen vedení kurdského protostátu v Sýrii Aldar Xelil v pondělí odpoledne otevřeně řekl novinářům, že již uzavřenou dohodu s režimem blokuje Rusko. Jenže za tlakem na Asada z druhé strany stojí větší váha, Teherán. Damašek nakonec vyřešil dilema šalamounsky: Oficiální armádní jednotky do Afrinu sice neposlal, nechal tam však odjet proíránské milice, od nichž se viditelně distancuje ZDE. Bez režimní protiletadlové obrany a ruského krytí ze vzduchu nemůže mít taková intervence většího významu a Turecko si s ní poradí.

Otázkou nicméně zůstává, zda tím Írán v Afrinu řekl poslední slovo. Další otázka zní, jak si stojí americký plán zadržování íránského vlivu v Sýrii prostřednictvím PKK, která spoléhá na pomoc proíránských jednotek. A konečně poslední rébus se týká úvahy, jaký smysl má spoléhat na Rusko, že dokáže moderovat íránské ambice v Sýrii.

***

Horská oblast Afrin v severozápadní Sýrii nabízí pohled na velmi odlišnou sestavu aliancí než třeba jihovýchod země. Na jihovýchodě proti sobě ve válce o ropné zdroje stojí Američany podporovaná část kurdských jednotek YPG usazená v džazírském a eufratském kantonu, plus jejich spojenci z řad lokálních arabských kočovníků pod hlavičkou Syrských demokratických sil (SDF), na jedné straně; na druhé pak Asadův režim, íránské a proíránské milice, ruské jednotky a část místních usedlých arabských kmenů. Kdokoliv ovládá ropná pole a zpracovatelské kapacity v této oblasti, získává od nadnárodního vlastníka čtvrtinu výnosů z prodeje. Američané mají v plánu znemožnit Asadovi získání těchto zdrojů, pro YPG jsou pak petrodolary zcela klíčovým příjmem v ekonomice, kterou jinak z velké části nepřímo financuje Írán (prostřednictvím Damašku platící mzdy ve veřejném sektoru v celé jejich tzv. Rodžavě) - a v jejímž řízení jsou místní kurdské elity obdobně neschopné, jako jejich iráčtí příbuzní.

V Afrinu jde o něco jiného. Plány na vytvoření velkého Kurdistánu, který by přinejmenším v představách vedení syrské pobočky Kurdské strany pracujících (PKK), aka Sjednocené demokratické strany (PYD), nemusel navazovat vzájemně prospěšné vztahy se sousedy, zahrnují propojení Afrinského kantonu na severozápadě Sýrie s dalšími dvěma, které leží na severovýchodě země. K tomu mělo dojít prostřednictvím anexe převážně (ale nejen) Araby osídleného území, které existující kantony odděluje (níže na přehledové mapce z Wikipedie vyznačeno oranžovou barvou). Dalším krokem pak mělo být získání přístupu ke Středozemnímu moři - a sice anexí turecké provincie Hatay, která právě s Afrinem na západě bezprostředně sousedí. (Na mapce šedá pobřežní oblast vlevo nahoře.) Bez toho by Kurdistán zůstal vnitrozemským státem nuceným spoléhat na dobrou vůli a spolupráci přinejmenším jednoho ze sousedů. Jenomže vedení syrské PKK, ať už se na důvody díváme jakkoliv, je silně paranoidní a chce si vystačit samo.

Turecko nejprve v operaci Eufratský štít zahájené v srpnu 2016 obsadilo zmíněné ("oranžové") území oddělující východní kantony od západního Afrinského a formálně je předalo syrské protiasadovské opozici, kterou kontroluje. Dalším krokem uspíšeným americkými plány na nové vyzbrojování syrské odnože PKK se letos stala turecká operace nazvaná Olivová ratolest zahájená 20. ledna. V ní jde Turecku vojenskou hantýrkou řečeno o zredukování afrinské kapsy - tak, aby plány na rozšíření kurdského de facto státu k moři definitivně padly.

 











Turecká operace Olivová ratolest k 21. lednu, den po zahájení. Zdroj: Qalaat al-Mudiq

Tolik motivy dvou hlavních aktérů lokálního útržku syrské války. Do hry ovšem zasahuje ještě několik dalších hráčů, kteří ji tak či onak ovlivňují v souladu s vlastními ambicemi.

Pláč, podle nějž "Američané opustili Kurdy", byl namístě v Iráku, kde USA neudělaly nic pro své kurdské spojence, když je americkými zbraněmi napadly proíránské jednotky bagdádské vlády. Pokud jde o Afrin, jak už jsem napsal jinde, v této oblasti PKK spolupracovala zejména s Ruskem - a proto se zde žádné "opuštění" Kurdů Američany nekonalo. Naopak, lze říci, že se na Kurdy vykašlala do té doby ochotně spolupracující Moskva, pro niž jsou dobré vztahy s Ankarou, politická izolace Američanů a šance rozklížit NATO mnohem důležitější než nepříliš cenní izolovaní lokální proxies v Afrinu. Jde-li o samotný Afrin, Američany můžete z analýzy v klidu vynechat.

Ankara svůj nájezd do Sýrie s Moskvou úzce koordinuje. Předmětem dohadů zůstává, co má Kreml dostat výměnou za souhlas s tureckými představami. Na konci ledna většina analytiků předpokládala, že Turecko potichu dalo zelenou režimní ofenzívě v provincii Idlíb - posledním velkém souvislém území kontrolovaném protiasadovskou opozicí. Nyní ale vidíme, že takto dohoda zjevně nevypadá.

Po nějaké době se na straně obránců Idlíbu objevily těžké zbraně dodané z Turecka, režimní útok byl odražen a Ankara v Idlíbu zřizuje síť pozorovacích stanovišť, která mají dohlížet na zastavení palby. Naproti nim v některých místech vznikají opevněná postavení obsazená ruskou vojenskou policií, zjevně s cílem zabránit proíránským oddílům bojujícím za Asada v provokacích vůči Turkům. Politicky došlo v neděli k Turky zřejmě podporované fúzi islamistické koalice Ahrár aš-Šám a hnutí Núr ad-Dín az-Zinki, na niž okamžitě navázala vlna dalších ohlášených dezercí menších islamistických organizací z nedávno vzniklé koalice Tahrír aš-Šám dominované místní renegátskou pobočkou al-Kájdy. Ankara tedy politickými prostředky v tandemu s Katarem pracuje na oslabení kajdistů v Idlíbu; zda a nakolik se jí to podaří a jestli se přitom vyhne vojenské eskalaci, která by ohrozila komunikační linie jejích předsunutých základen, to lze teď velmi těžko odhadnout - a není to ani předmětem tohoto textu.

Nabízí se teď hypotéza, že Moskva souhlasila s tureckou operací v Afrinu výměnou za tichý souhlas Ankary s režimní ofenzívou proti damašskému předměstí Východní Ghúta. Ale ať už měla získat cokoliv, nyní to může být ohroženo.

Teheránu jde v Sýrii o širší plán transformace regionu prostřednictvím vytvoření tzv. Šíitského půlměsíce, který se má táhnout z Íránu přes Irák a Sýrii do Libanonu. Jeho součástí je i obklíčení Izraele sítí proxies v Libanonu, Sýrii a Gaze. Tento plán, kterému oponují sunnitské mocnosti, se zatím Teheránu daří úspěšně realizovat a pojišťuje ho i masivními demografickými čistkami v Sýrii, kdy ofenzívy a systematický teror vyhánějí sunnitskoarabské obyvatele. V jejich domovech se usazují Teheránem naverbovaní příslušníci šíitských milic z řady zemí, mj. Afghánistánu a Pákistánu.

Zmíněnému plánu nesmírně napomohla snaha amerického exprezidenta Baracka Obamy postavit si pomníček v podobě jaderné dohody s Teheránem, pro jejíž uzavření byl ochoten udělat prakticky libovolný ústupek. Plánu naopak oponují sunnitské mocnosti, především Saúdská Arábie a Turecko, které se kvůli nutnosti čelit íránské expanzi postupně sbližují i s Izraelem. Saúdy se Teheránu do značné míry podařilo odlákat ze Sýrie do Jemenu, kde čelí ambicím proíránských, Íránem podporovaných Húsiů. Turecko kvůli slábnoucímu zájmu Saúdů o Sýrii a ruské intervenci modifikovalo ambice, které v jednu chvíli zahrnovaly i plánovanou turecko-saúdskou intervenci s cílem svrhnout Asada. Nyní se však i velmi skromné plány Ankary na zajištění vlastních zájmů v Sýrii opět dostaly do střetu s dalekosáhlými ambicemi teheránských ajatolláhů.

Katar (důležitý menší hráč na syrské šachovnici) po roztržce s většinou arabských států vyvolané jeho manévrováním mezi Saúdy a Íránem v zásadě přizpůsobil syrskou politiku Turecku, které se jej zastalo.

Izrael, v legendách šířených místní YPG lobby líčený coby zásadní spojenec kurdské věci, ve skutečnosti nemá v severní Sýrii žádné vitální zájmy. Jeho bezprostřední starostí je zajistit bezpečnost své severní hranice ve spolupráci se sunnitskoarabskou protiasadovskou opozicí, které po humanitární a logistické pomoci začal před několika dny poskytovat i určitou pomoc vojenskou. Z analýzy situace v Afrinu jej lze opět vynechat.

***

Po velmi ambiciózních prohlášeních tureckých politiků určených pro domácí spotřebu se koncem ledna v notoricky nespolehlivých médiích jako Yeni Safak objevily fantastické plány tureckého "Blitzkriegu". Ve skutečnosti se jedná o velmi opatrnou a trpělivě vedenou operaci, která zjevně nijak nespěchá do vnitrozemí a evidentně se soustřeďuje v prvé řadě na kontrolu příhraničních oblastí.














Stav turecké operace Olivová ratolest k 31. lednu 2018. Obsazené části vyznačeny bledě modrou barvou. Zdroj: Al-Masdar News

Namísto útočení na větší sídla se Turecko a spojenecké jednotky syrské protiasadovské opozice zaměřují na strategická horská postavení a pohraniční vesničky. Postup na křídlech dostává jasnou přednost před postupem vpřed.














Stav turecké operace Olivová ratolest k 20. únoru 2018 odpoledne. Zdroj: Al-Masdar News

Turecký postup v podstatných rysech odpovídá analýze Hassana Hassana ZDE, který na počátku operace předvídal, že má ve skutečnosti mnohem skromnější cíle, než jaké Ankara veřejně vyhlásila - a Turecko by se klidně smířilo s obsazením afrinského vnitrozemí asadistickými jednotkami za předpokladu, že se tak podaří zabránit podpoře syrské větve PKK pro její turecké soudruhy.

Okolnosti, za nichž do Afrinu míří místo syrské armády proíránské milice, však zároveň znamenají, že se události vymkly z rámce Hassanova scénáře - a potenciálně mohou přinést mezinárodně nebezpečnou eskalaci.

Na damašském předměstí Východní Ghúta mezitím za poslední dva dny při režimních a ruských náletech a ostřelování zahynulo nejméně 250 civilistů. Ti ovšem v podstatě nikoho nezajímají - nikdo není jejich spojencem, nikdo v jejich prospěch neintervenuje, nepošle do města žádné jednotky.

Východní Ghúta nyní představuje "strategicky zcela bezvýznamný masakr", u nějž se znudění západní televizní diváci v klidu cpou chipsy, neboť dobře vědí, že kvůli vzdáleným mrtvým jim osobně vůbec nic nehrozí.

0
Vytisknout
16653

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2018