Její patnáctiletá dcera Nour utrpěla nejzávažnější zranění, včetně zlomeniny lebky a krvácení do mozku. Pětiletá Amna utrpěla těžké popáleniny na hrudi. Rodina byla po útoku zpočátku rozdělena.

Nour strávila asi 33 dní na jednotce intenzivní péče, kde jí po boku byla Wijdan. Amna a tříapůlletá Aysel byly 15 dní v jiné nemocnici.

30. listopadu 2023 odcestovala Wijdan s Nour do nemocnice v Egyptě na léčbu. Rodina zůstala po celé měsíce rozptýlena po Egyptě, kde podstupovala lékařskou péči a pobývala u dalších příbuzných.

„Cítila jsem se naprosto bezmocná,“ řekla Wijdan.

Nakonec se Wijdan podařilo shromáždit své děti v bytě v Egyptě. O tři roky později je však stále odloučena od manžela, který zůstává v Gaze. „Stala jsem se pro své děti matkou i otcem,“ řekla. „Ta zodpovědnost mě vyčerpává a neustále se bojím o manžela.“

Hatem utrpěl vážné zranění nohy, které omezuje jeho pohyblivost, a nyní žije jako vysídlenec ve stanu v Nuseiratu. I komunikovat s ním je obtížné kvůli nespolehlivému internetovému připojení v Gaze. „Když se mu podaří připojit k internetu, volá mně a dětem. Říká mi: ‚Počítám dny, než tě zase uvidím.‘ Vidím mu slzy v očích,“ říká Wijdan.

Wijdan nemá žádný pravidelný zdroj příjmů a spoléhá se na dary. Hatem přestal dostávat plat před 10 měsíci a jeho zranění mu brání v práci.

V Egyptě je život pro Wijdan a její rodinu těžký. Říká, že si nemůže dovolit dopravu, aby mohla posílat pět svých dětí do školy. „Vidím, jak mi budoucnost mých dětí mizí před očima, a nemůžu s tím nic dělat.“

Nour stále potřebuje lékařskou péči, ale Wijdan si často nemůže dovolit její léky. Někdy uvažuje o návratu do Gazy, aby mohla být s Hatemem, ale bojí se, že by tím vystavila své děti dalšímu utrpení.

„Sním o tom, že svým dětem zajistím potřebnou léčbu, a doufám, že se co nejdříve znovu shledáme s manželem, aby i on mohl podstoupit léčbu,“ řekla Wijdan. „Nemohu to všechno zvládnout sama. Psychicky jsem vyčerpaná. V této válce jsem přišla o 35 členů své rodiny.“

Od začátku války, když Hamas zaútočil na Izrael a zabil 1 200 lidí, bylo podle ministerstva zdravotnictví zabito nejméně 73 783 Palestinců a 174 738 jich bylo zraněno. Na začátku tohoto roku nezávislé vyšetřování OSN zjistilo, že Izrael pokračuje v páchání genocidy tím, že záměrně útočí na palestinské děti v Gaze.

Sami Abu Tabaq, 29letý palestinský fotožurnalista, byl v dubnu 2024 donucen opustit pásmo Gazy a zanechat tam svou rodinu i snoubenku Olu.

„Osamělost mě každý den ničí,“ řekl. „Život bez ženy, kterou miluji, a bez mé rodiny je neuvěřitelně těžký. Zoufale čekám na den, kdy nás Bůh znovu svede dohromady.“

Sami se s Olou zasnoubil pět měsíců před začátkem války. Seznámili se náhodou, když si vybral dům její rodiny jako místo pro focení. Před válkou se vídali neustále. Chodili k moři, večeřeli v restauracích v Gaze a měsíce připravovali dům, ve kterém plánovali žít po svatbě, která byla naplánována na listopad 2023.

Sami a jeho rodina uprchli ze svého domu v Tal al-Zaataru v Jabaliyi již na začátku války. Jejich dům byl těžce poškozen a později zničen, stejně jako dům, do kterého se Sami a Ola chystali nastěhovat po svatbě.

Když se jeho sestra rozhodla uprchnout na jih se svými dětmi, Sami ji doprovázel, ale nedokázal se spojit s Olou, aby se s ní rozloučil.

Odloučení se stalo nesnesitelným. Ubíhaly dny, někdy i týdny, aniž by Sami věděl, zda je Ola naživu. Jednou viděl zprávy, že byl bombardován celý obytný blok poblíž jejího domu v Gaze. „Skoro jsem se zbláznil. Nikdy jsem se necítil tak bezmocný,“ řekl. Jelikož se nemohl vrátit na sever, požádal svého bratra, aby se na ni podíval. Nakonec mu bratr potvrdil, že ona i její rodina jsou naživu.

Sami pokračoval v práci fotožurnalisty z jižní části Gazy. Čtyři novináři, kteří s ním sdíleli stan, byli později zabiti, včetně Hamzy al-Dahdouha, syna novináře Al Jazeery Waela al-Dahdouha.

Když Izrael v roce 2024 vyhrožoval pozemní invazí do Rafáhu, Ola začala naléhat na Samiho, aby opustil Gazu, protože se bála, že ho zabijí. Sami zaplatil společnosti, která v té době koordinovala odjezdy, aby mohli oba přejít do Egypta. Ola se však nemohla dostat do jižní části Gazy, aby mohla projet přes Rafáh. „Řekla mi: ‚Ty jeď, já tě následuji,‘“ řekl Sami. „A tady jsme, stále čekáme, téměř dva a půl roku později.“ Stále se jim nepodařilo vzít se.

Už druhý den v Egyptě Samiho přemohly výčitky svědomí. „Ty neustálé úvahy mě ničí,“ řekl. „Styděl jsem se rozsvítit světlo nebo jíst pořádné jídlo, zatímco moje snoubenka a moje rodina se potýkaly s nedostatkem těch nejzákladnějších věcí.“

V Egyptě jeho život ovládla osamělost a nespavost. „V Egyptě je bezpečí a jsou tu krásná místa, ale já zůstávám doma. Štěstí bez ní nemá smysl. Nemůžu si nic užít, když tu není,“ řekl.

Navzdory válce Ola dokončila bakalářské studium ošetřovatelství na Islámské univerzitě v Gaze. Také utrpěla obrovskou ztrátu: její sestřenice, novinářka Ayat Khadoura, byla zabita spolu s asi 50 dalšími členy její širší rodiny.

Z Egypta se Sami snaží pro ni vytvářet okamžiky štěstí. K jejím posledním narozeninám kontaktoval jejího bratra v Gaze a tajně zařídil dort, dárek a květiny. „Když se probudila a všechno uviděla, byla tak šťastná. Miluju její reakci, když je šťastná.“ Jediným problémem byly květiny. „Byly umělé,“ řekl. „Nebyl jsem s nimi spokojený, ale živé květiny se do Gazy nedostanou, protože Izrael je tam nepouští.“

Sami říká, že vyzkoušel všechny možné způsoby, jak Olu dostat ven, ale bez úspěchu. Ona se nyní uchází o stipendia v zahraničí a doufá, že vzdělání by mohlo být cestou k evakuaci a nakonec i k němu.

Zdroj v angličtině ZDE