Gaza odhalila, jak je údajně univerzální závazek Evropy k lidským právům nyní podmíněn tím, čí utrpení je uznáno, čí odpor je považován za legitimní a čí požadavky na spravedlnost jsou považovány za hodné pozornosti. Tvůrci politik EU jsou selektivní dokonce i v tom, které skupiny žen se rozhodnou oslavovat jako hrdinky v boji proti okupaci a které děti, jejichž právo na život hájí.

Po těchto třech letech jsem přesvědčena, že otázka Palestiny se stala zátěžovým testem pro samotnou evropskou demokracii. Demokratické společnosti mohou vzkvétat pouze tehdy, je-li v nich prostor pro nesouhlas, včetně toho, který je nepříjemný, rušivý a politicky nevhodný. Dnes však vlády po celé Evropě – které se ozývají proti nedemokratickému chování v zahraničí – bez výčitek uvalují omezení na svobodu projevu a pokojné protesty doma. Policejní násilí při pro-palestinských demonstracích se stalo normou a ti, jejichž jediným „zločinem“ je veřejně se zasazovat o palestinská práva, jsou stále častěji kriminalizováni nebo se stávají terčem podezření.

Když se to opakuje, podkopává to důvěru veřejnosti v legitimitu demokratických vlád a institucí. Jak mi řekl Rabin Baldewsingh, nizozemský národní koordinátor pro boj proti diskriminaci a rasismu: „Vlády a veřejné instituce mají odpovědnost za to, aby v době, kdy je společnost hluboce rozdělena, neposilovaly polarizaci.“ Bohužel se zdá, že se děje pravý opak.

Mnohé společenské rozkoly existovaly již před událostmi v Gaze, ale v posledních třech letech získaly nový impuls a na síle. Agentura Evropské unie pro základní práva již dlouho varuje jak před rasismem namířeným proti muslimům, tak před antisemitismem. Co se v posledních třech letech stává stále znepokojivějším, je politický rámec, v němž je antisemitismus v souvislosti s Gazou správně považován za hrozbu pro demokracii, zatímco islamofobie je nahlížena optikou bezpečnosti a boje proti terorismu.

Ani za to nelze vinit pouze krajní pravici. Je pravda, že některé extremistické skupiny skrývají své prastaré předsudky za obviněními, že to jsou právě muslimové a uprchlíci, kdo do Evropy „dovezli“ antisemitismus. Ale i Evropská lidová strana (EPP) – největší politická „rodina“ v EU sdružující proevropské středopravicové a konzervativní politiky, včetně Ursuly von der Leyenové a Magnuse Brunnera, nejvyššího úředníka EU pro migraci – vdechuje starým a vyvráceným islamofobním klišé nový a nebezpečný život.

Strana v červnu podpořila usnesení odsuzující „zasahování politického islámu“ do evropských demokratických procesů. Kdyby „politický islám“ zasahoval do evropské demokracie, mohlo by mít toto usnesení určitou opodstatněnost. Neexistují však žádné důkazy pro toto tvrzení, a už vůbec ne v tomto dokumentu, který pouze opakuje francouzské konspirační teorie o „islamistickém entryismu“ a volá po tvrdém zásahu proti údajným členům sítí Muslimského bratrstva. Tvrdí, že rozlišuje mezi „politickým islámem“ a samotnou islámskou vírou, ale působí spíše jako začátek honu na čarodějnice namířeného proti evropským muslimům.

Ještě tvrdší usnesení EPP, které 8. října podpořila většina v Evropském parlamentu, jde ještě o krok dál a vrhá podezření na loajalitu, činnost a účast muslimských občanských sdružení na evropské demokracii.

Hiba Latreche, předsedkyně Femyso, celoevropské sítě organizací mladých muslimů, která je v útoku EPP výslovně zmíněna, poukazuje na dilema, do kterého nás taková nepodložená obvinění staví. „Když nejsme aktivní, obviňují nás z komunitarismu, separatismu a nedostatečné integrace. Když se angažujeme a uplatňujeme aktivní občanství, obviňují nás ze skrytých úmyslů.“

Takové prostředí vyžaduje ještě důraznější antidiskriminační opatření. Nejvlivnější evropská organizace bojující za rovnost, Evropská síť proti rasismu (ENAR), však právě přišla o finanční podporu Evropské komise. Z obavy, že by to mohlo znamenat, že bude muset do konce roku ukončit činnost, podala ENAR proti tomuto rozhodnutí žalobu u Všeobecného soudu EU.

Za hranicemi toho, co je viditelné, existuje v mocenských kuloárech EU mnoho nepsaných pravidel z období po konfliktu v Gaze, která je těžší změřit a zpochybnit. Islamofobie se stala „docela do očí bijící“, říkají mi úředníci EU, a projevuje se mikroagresemi a poznámkami o údajně „iracionálním a emocionálním“ chování muslimů. Stejně jako von der Leyenová ve svém nedávném projevu o „stavu Unie“, mnozí nyní hovoří o Gaze jako o humanitární krizi, nikoli však o genocidě způsobené lidskou rukou. Panuje shoda na nutnosti zasáhnout proti násilí osadníků a nelegálnímu osidlování na Západním břehu, které je prezentováno jako dílo „extremistů“, avšak konfrontace s izraelskou vládou zůstává obtížná.

Pro mnohé to bylo také obdobím nepříjemných rozhovorů, rozpadlých osobních vztahů a rozčarování. Existují však i okamžiky intenzivní solidarity, neboť se v celé Evropě pro-palestinská hnutí rozšířila a zahrnují nyní odbory, náboženské skupiny – včetně židovských aktivistů –, studenty, celebrity a vysoké politické činitele. Každý čtvrtek se členové EU Staff for Peace scházejí na vigilii před budovou Komise a Rady EU. Bývalí komisaři EU, velvyslanci a vedoucí pracovníci nadále píší svým nadřízeným a naléhají na důraznější kroky proti Izraeli.

Není tedy ještě vše ztraceno. Gaza však odhalila mnoho sebeklamných předpokladů, které mnozí z nás chovali ohledně Evropy. S rostoucím vlivem krajní pravice příliš mnoho lidí zapomnělo, že demokratické svobody mizí jen zřídka najednou. Začínají se rozpadat, když jsou některé hlasy umlčovány, některé utrpení je ignorováno a práva některých občanů jsou považována za méně důležitá než práva jiných.

• Shada Islam je komentátorka zabývající se záležitostmi EU se sídlem v Bruselu. Vede projekt New Horizons, společnost zabývající se strategií, analýzou a poradenstvím