Vražda bez promlčení: Co skutečně změní novela a komu může pomoci?

19. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Co dnes znamená promlčení vraždy?

Od 1. ledna 2026 stanoví § 34 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku třicetiletou promlčecí dobu pro vraždu podle § 140. Tuto změnu přinesl zákon č. 270/2025 Sb. U starších případů však nelze novou lhůtu automaticky použít bez posouzení toho, podle jakého zákona se daný čin posuzuje a zda by použití nové úpravy nezhoršilo postavení pachatele.

Po uplynutí příslušné promlčecí doby může trestní odpovědnost zaniknout, pokud nenastaly okolnosti, které běh promlčení ovlivňují.

Je přitom nutné rozlišovat mezi neobjasněnou a promlčenou vraždou. Neobjasněná vražda je případ, u něhož se nepodařilo zjistit pachatele nebo dostatečně objasnit okolnosti činu. Promlčená vražda je naproti tomu případ, u něhož již zanikla trestní odpovědnost v důsledku promlčení.

Tyto dvě situace se mohou překrývat, nejsou však totožné. Policie může mít neobjasněnou vraždu před sebou i po několika desetiletích, aniž by byla promlčená. A naopak, i když se po letech podaří zjistit totožnost podezřelého, může již být trestní stíhání vyloučeno.

Komu může nepromlčitelnost skutečně pomoci?

Představme si vraždu spáchanou v roce 2028. Policie případ neobjasní a vyšetřování nepřinese dostatek důkazů. V roce 2065 se však podaří pomocí moderní analýzy biologických stop identifikovat člověka, jehož DNA odpovídá stopě z místa činu.

Pokud bude vražda spadat pod novou právní úpravu, bude možné pachatele trestně stíhat i po více než třiceti letech. Samotné uplynutí času už nebude překážkou.

Právě v takových případech spočívá hlavní praktický přínos novely. Stát nebude muset ukončit možnost trestního postihu pouze proto, že od vraždy uplynula zákonem stanovená doba.

Jiný bude případ vraždy z roku 2028, jejíž pachatel bude odhalen v roce 2050. Třicetiletá promlčecí doba by sama o sobě trestnímu stíhání nebránila. Novela by tedy v tomto konkrétním ohledu výsledek nezměnila.

Po čtyřiceti letech může být pachatel odhalen. Bude ale možné prokázat jeho vinu?

Zastánci nepromlčitelnosti poukazují na pokrok kriminalistiky. Moderní metody analýzy DNA, nové možnosti porovnávání biologických stop a digitalizace starších důkazních materiálů mohou pomoci objasnit i případy, které byly po dlouhá léta bez výsledku.

Identifikace podezřelého však není totéž jako prokázání jeho viny.

Představme si, že se po čtyřiceti letech podaří zjistit, komu patří biologická stopa nalezená na místě vraždy. Takový nález může být významným důkazem. Sám o sobě ale nemusí odpovídat na otázku, kdy se stopa na místo dostala, za jakých okolností vznikla ani zda právě tento člověk oběť usmrtil.

K tomu mohou být zapotřebí další důkazy. A právě ty se po několika desetiletích skutečně  získávají mnohem obtížněji.

Svědek, který před čtyřiceti lety viděl podezřelého poblíž místa činu, může být dávno po smrti. Jiný svědek sice stále žije, ale už si nedokáže přesně vybavit čas, vzdálenost, podobu člověka nebo sled událostí. Další si může některé okolnosti pamatovat nesprávně nebo si jeho vzpomínky mohly být postupem času ovlivněny tím, co se o případu dozvěděl z médií či od jiných lidí.

Lidská paměť není neměnný záznam událostí. S odstupem času může docházet k zapomínání podrobností, záměně pořadí událostí i k neúmyslnému spojování skutečných vzpomínek s informacemi získanými později.

Problém se netýká pouze svědků. Mohou chybět původní dokumenty, fotografie, záznamy o pohybu osob nebo jiné materiály. Některé stopy nemusely být uchovány způsobem odpovídajícím dnešním standardům a může být obtížné zpětně ověřit, jak s nimi bylo zacházeno. Vyšetřovatelé, kteří se případem původně zabývali, mohou být nedostupní a jejich poznámky nemusely být zachovány.

Moderní kriminalistika dokáže využít některé důkazy, které byly dříve nevyhodnotitelné. Nedokáže však vrátit mrtvé svědky, obnovit zapomenuté vzpomínky ani nahradit materiály, které se nenávratně ztratily.

Nepromlčitelnost neznamená, že bude možné odsoudit člověka bez dostatečných důkazů

Podle § 2 odst. 5 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí. Zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zároveň znamená, že na člověka se hledí jako na nevinného, dokud jeho vina není vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

Ani po čtyřiceti letech proto nemůže být člověk odsouzen pouze na základě podezření, neověřené vzpomínky nebo skutečnosti, že jeho DNA byla nalezena na místě činu. Soud musí posoudit všechny důkazy v jejich souhrnu a respektovat právo obviněného na spravedlivý proces.

Nepromlčitelnost odstraňuje časovou překážku trestního stíhání. Nesnižuje však požadavky na prokázání viny.

Právě zde se střetávají dva legitimní zájmy. Na jedné straně stojí zájem pozůstalých a společnosti na tom, aby vražda nezůstala nepotrestána jen kvůli uplynutí času. Na druhé straně stojí povinnost státu zajistit, aby nikdo nebyl odsouzen na základě nedostatečných, rozporných nebo nespolehlivých důkazů.

Pomůže novela i rodinám obětí starých neobjasněných vražd?

To je jedna z nejdůležitějších otázek celé legislativní změny.

Podle předloženého senátního návrhu se má nová úprava vztahovat na vraždy spáchané po nabytí její účinnosti. Návrh počítá s účinností od 1. července 2027. Nemá tedy automaticky obnovit trestní odpovědnost za starší vraždy, u nichž již došlo k promlčení.

Pokud se například v roce 2027 podaří identifikovat pachatele vraždy spáchané v roce 1990, nebude možné bez dalšího použít novou právní úpravu a obnovit již zaniklou trestní odpovědnost. Konkrétní případ by však vyžadoval posouzení tehdejší právní úpravy a všech okolností, které mohly běh promlčení ovlivnit.

Je důležité zdůraznit, že ne každá stará vražda je automaticky promlčená. Rozhoduje konkrétní právní režim a průběh promlčecí doby. Zákaz zpětného zhoršení postavení pachatele však představuje zásadní právní limit pro případné obnovení trestní odpovědnosti.

Novela proto může zabránit promlčení budoucích vražd, ale sama o sobě nepředstavuje univerzální řešení historických neobjasněných případů.

Jak je to v jiných evropských demokraciích?

Evropské státy používají různé přístupy. Německo nepromlčuje vraždu v užším smyslu podle § 211 trestního zákoníku. Rakousko u nejzávažnějších trestných činů připouští stíhání bez časového omezení, ale po dvaceti letech mění možný trest. Polsko stanoví pro vraždu čtyřicetiletou promlčecí dobu, zatímco Slovensko u činů ohrožených doživotním trestem obecně používá třicetiletou lhůtu. Francie u běžných zločinů stanoví zpravidla dvacetiletou promlčecí dobu a u vybraných závažných kategorií třicetiletou.

Jednotný evropský model tedy samozřejmě  neexistuje. Rozdíly se týkají nejen délky promlčecí doby, ale také právního vymezení vraždy a dalších trestných činů, u nichž může být uložen nejpřísnější trest.

Zahraniční úpravy ukazují, že nepromlčitelnost je jednou z možností, jak řešit zájem na potrestání nejzávažnějších trestných činů. Sama existence takového modelu však neznamená, že všechny státy dospěly ke stejnému závěru nebo že nepromlčitelnost automaticky zajišťuje vyšší objasněnost vražd.

Jaké má návrh šance na schválení?

Nepromlčitelnost vraždy má podporu napříč politickým spektrem. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO) se vyslovil pro změnu a vlastní návrhy předložili vládní poslanci i opozice. Ve Sněmovně se tak zřejmě nebude rozhodovat jen o senátním návrhu, ale i o tom, která z navrhovaných variant nakonec projde. Zavedení nepromlčitelnosti je proto reálné, není však jisté, že Sněmovna přijme právě senátní návrh. Rozhodující bude také to, jakou podobu nakonec zákon dostane.

Co tedy novela skutečně řeší?

Senátní návrh řeší především otázku, zda má čas sám o sobě definitivně znemožnit trestní stíhání vraždy. Jeho hlavním přínosem je možnost vést řízení i po několika desetiletích, pokud se objeví dostatečné důkazy a případ spadá pod novou úpravu.

Neznamená však, že bude možné automaticky znovu otevřít všechny staré promlčené vraždy. Nezaručuje objasnění případů a neodstraňuje obtíže spojené s dokazováním po dlouhé době.

Právní otázka proto není jen v tom, zda má být vražda promlčitelná. Je také v tom, jaký konkrétní problém má změna vyřešit, kterým případům může pomoci a jak zajistit, aby se i po desítkách let rozhodovalo na základě spolehlivých důkazů.

Nepromlčitelnost může dát státu více času. Nemůže mu však vrátit ztracené důkazy ani zbavit soud povinnosti prokázat vinu bez důvodných pochybností.