Vladimír Stibor, Malá kniha o odpuštění
19. 10. 2026 / Hana Ševčíková
čas čtení
4 minuty
Před 5 lety vyšla pozoruhodná kniha, kterou napsal, editoval
a ilustroval Vladimír Stibor.
Vyšla v roce 2021 ve vydavatelství Václavy Ryskové
v Karlových Varech, má 126 číslovaných
stran a ISBN
978-80-907822-7-3 .
Je brožovaná a skrývá v sobě plno vizí, nadějí,
symbolů
a moudra od 32 autorů.
Kromě úvah, rozhovorů a esejí zde
najdeme i básně tří autorů
Aleny Klímové-Brejchové, Marie Kofroňové a Lucie Ottové.
Další
autoři jednotlivých příspěvků se
vyjadřují k tomu, abychom v sobě nehýčkali zlo,
hledali cesty, jak odpouštět to zlé, protože život
je krátký a je třeba se radovat, abychom pěstovali, byť i
malou kytičku pro dobro, které nám dodá
sílu a životodárnou energii.
Budeme-li v sobě pěstovat
dobro a odpuštění, udržíme si déle zdraví.
Odpouštět bychom se měli učit už od dětských let, abychom se
naučili, kdy a proč odpouštět.
Toto slovo najdeme ve Starém i Novém zákoně,
v modlitbě, v antických dějinách.
Protože
miluji pohádky, zaujal mě „Pohádkový dědeček“ Vítězslavy Felcmanové na str. 26-
28. Tam je tolik moudrosti a pravdy, že to doslova pohladí
nejen malé, ale i velké čtenáře.
Např. „Nejtěžší
je přece odpustit především sobě. Odpustit si své temné myšlenky a zatvrzelé
srdce. Odpustit si své sobectví a sebestřednost.“
Rozhovory o odpuštění s Jindřichem Štreitem,
najdeme na str. 39-40. Zde je nádherná
myšlenka. „K odpuštění se dostáváme životními
zkušenostmi“ a též „Láska nás učí odpouštět.“
Povídání o odpuštění Romana Szpuka má 9 str. a i zde
najdeme nezapomenutelné
věty. „Odpuštění provází všechny druhy lásky…Ta
duchovnější se ukrývá v náručí
milovaného, vede duši zpět do tichého
zálivu, tam kde hvězdy svítí slavnostně nad
hlubinou, odpuštění hledá bezpečí.“ A
samozřejmě mě zaujal rozhovor s Jiřím Žáčkem
na str.66-67, kde se uvádí: „I kdybych odpustil,
vlastní ušlechtilostí bych se nedojímal.
Člověk se má dojímat činy svých bližních,
ne svými.“ A taky dvouverší básníka:
„Odpusť sám sobě, a pak odpusť Bohu,
že nám všem věčně nastavuje nohu.“
Možná, že
nám Bůh, pokud existuje, tu nohu nastavuje z lásky.“
(s. 67).
A hned jsem přešla na stránky jeho kamaráda Karla Sýse
Láska trvá i za hrob (str. 104-105).
„Odpouštění je nedílnou součástí života.
Kdybychom neodpouštěli, staly by se z nás náklaďáky skutečných i
zdánlivých křivd.“
„Každý den něco někomu odpouštíme, a někdy
o tom ani nevíme. Prostě na příkoří zapomeneme. Odpouštění je vrozené, je
sebezáchovné, jinak bychom se usoužili.“
„Když milujeme nešťastně, když nás láska
zklame, většinou neodpouštíme, protože láska i marná – trvá až za hrob. Láska se zkrátka řídí jinými zákony – pokud vůbec nějakými než odpouštění.“
Akademický malíř,
ilustrátor, pedagog Ivan Bukovský ovlivněn křesťanskou kulturou, řeckou
mytologií a judaismem ve
své umělecké tvorbě píše i ve své úvaze na str. 29:
„Čeština je jazyk
neobyčejně tvárný a
rozlišuje mezi odpouštěním a odpuštěním. Odpouštění je proces do jisté
míry očistný a
zušlechťující, který může trvat i velmi dlouho, zatímco odpuštění je čin a
závěr
procesu. Obé má očistný
charakter. Je tedy v našem osobním zájmu, v zájmu našeho duševního
zdraví umět odpouštět.
Umět se dívat na svět a lidi kolem sebe s radostí a laskavýma očima.“
Ani nevíte, jakou radost
jsem měla, když jsem tuto nádhernou knihu dostala k svátku letošního
srpna. Kniha má patnáct
černobílých fotografií z křesťanského života z objektivu Vladimíra
Stibora. Co jméno, tak
lahodný citát, ale nelze psát všechny. Udělat takovou knihu byl určitě
náročný umělecký zážitek.
Je to kniha, ke které se
stále vracíte, protože vás i vnitřně posiluje.
Původně vyšlo zde:
188
Diskuse