Senátoři: S chladnou hlavou a čistým srdcem na pódium
18. 10. 2026 / Pavel Veleman
čas čtení
8 minut
Senátoři kráčí s chladnou hlavou a čistým srdcem na pódium...
Mužský svět opět v sobotu vitězí, žena v této zemi navždy spíše jako stafáž, ozdoba nebo úlovek ke stolu v pánském klubu.Tam je jejich mužský svět, tam se možná i lidsky uvolní....A mezi námi řečeno, ona taková určitá stranická ozdoba na kandidátce je často i politička...
Ty, kterých si v životě nejvíce lidsky vážím ( a ženy v tomto životním běhu převažují) opravdu není ve vrcholné politice ani jedna.
Zato mužů, které jsem třeba i chvíli poznal, ti tam zastoupeni jsou.
Mužský svět dominance a ješitnosti. To je jasná životní cesta k měřitelnému, vlastně zážitkovému úspěchu a zvolení senátorem je symbolicky jakýsi "šlechtický titul" třeba k šedesátým narozeninám...
Vlastně je toto symbol naší generace, všech těch pragmatických, výkoných mužů a žen, budujících zejména svůj profit po revoluci, neboť tehdy peníze a funkce ležely na ulici...
To tehdy nově se přeskupující věrchuška moci, která potřebuje po každé politické změně mladé kádry...
Jakýsi vtip a absurdita mého osudu se mi v tomto často opakuje:
Potkávat se s budoucími "mistry doby, ministry, senátory" v době jejich životního vzmachu, té neúprosné doby kokem třicítky a letu k budoucí velké profesni, kariéře...Těch obrovských ambicí a vědomí si vlastní (s dovolením) průměrnosti, přesto touhy vyniknout...
A většinou s ohromením potom sledovat jejich životní cestu a žasnout, jak ti často mravně nejhorší, jejichž metody nechcete nikdy používat, vitězí a dělají největší kariéry...Ano, i tady vidím tu absolutní nespravedknost systému, který oceňuje daleko více v člověku to horší než to lepší.
A tak díky sociální tvrdosti k těm neviditelným a sociální přízně k těm důležitým se úspěch dostaví. Zároveň však s vytěsněním veškerých pocitů viny za strojové, manažerské až vojenské řízení všeho a všech....
Zdá se, že tento typ mužů pouze osobní, měřitelný úspěch "krmí " ten věčný, neurotický hlad uznání, mají paradoxně černobílé hájení dobra proti zlu, počty napsaných knih, přednášek, ocenění, politické funkce...A vlastně si najít své místo hlavní činnosti na straně obecného, nezpochybnitelného dobra, stát ve svých knihách a přednáškách na té nejstatečnější straně lidské odvahy, velikosti, kterou však v běžném provozu práce ti neviditelní nikdy nepocítí v reálu běžného pracoviště tohoto člověka...Tam je to spíše vojenské cvičiště lágru...Tento, tak očividný paradox, je až fascinující a mezi neviditelnými věčně probíraný...
Nový pan senátor byl nejen pro mě geniálním čarodějem prací se sociálním kapitálem, který si dokázal často velmi nechutnými a tvrdými metodami získat, rozšiřovat vše a krůček po krůčku vyšplhat k moci...A potom již jen držet a nepustit!
Je to již déle než čtvrt století, kdy se dostávím na pohovor k muži, který mi hned v první větě dá najevo převahu a všechny vaše snahy o kontakt přes snad společnou vášeň pro knihy utne..Umíte tahat bedny? O knihy tady ani nejde, máme novou provozovnu a potřebuji mužskou sílu...
Jsme vlastně stejně staří, já zvyklý zejména z dělnických profesí na neustálý ponižující tlak, vlastně radostně přikývnu, třeba si budeme trochu rozumět...Hlavně když mě budou pouštět do školy ...Třeba si na to vyberu dovolenou.
Ani o vteřinu déle vám nevěnuje pozornost, nikdy za nékolik let se nezeptá na nic k mému studiu, nikdy nevyužije můj osobnostní potenciál k zájmu o knihy, třeba o sociální problematiku...
Přesně dané úkoly často velmi pracovně ponižující.... Jinak neviditelný, nijak kvalitní knihkupec, k ničemu pro jeho kariéru potřebný zaměstnanec/mravenec provozu..Jako většina.
A tak zbývá to, co jediné neviditelní mohou dělat/pozorovat.
Když jste ještě jste svojí zbrklostí, nervozitou, pro tyto mužská ega vždy směšní, hodně se o jejich skutečné povaze dozvíte.
A potom tímto pozorováním světa být typologicky a mentálně přesně v pozici svých budoucích klientů...A časem si obsadit ten svůj umělý prostor žití...
Ano, měřitelně jsem prakticky ve všem horší, než pan senátor, kromě jediné věci:
Soucitu s lidmi, kteří nemají žadný mocenský výtlak, jak se dnes tak odporně říká...A já se domnívám, že tady je někde základ naší společenské krize...Pochopitelně nebudu senátorem já, ale kolik opravdu čestných, slušných, profesně i manažersky schopných a velmi hodných, něžných kolegů a kolegyň jsem napříč obory potkal, kde jsou? Nikde, voda je sebrala...Systém je odfoukl, ti, co drží a nepustí je časem zničí...
A tady se vám ve vzpomínkách odkrývají skutečné osudy tak kvalitních lidí, které jste za živit zažili, kteří již nejsou, kteří byli vždy přeskočeni a uštváni právě těmi, které každý politický systém potřebuje k svému provozu.
A tak se díváte do tváře moci, kariéry, peněz a přitom vzpomínáte na úplně jiné lidi, kterých jste si lidsky i osobně vážil, kteří o vás a ostatní zaměstnance a bližní měli opravdový, lidský zájem...
Tak rád by je člověk viděl třeba v Senátu, kde by opradu mohli pomoci těm neviditelným, kterých tolik přibývá.
Jak by se tento muž mohl tolik změnit? V hlavě mi běží různé situace, kdy tento člověk se vezl po zádech právě těch neviditelných k své slávě budoucího ředitele, historika, spisovatele, senátora ...
Vždyť to byly desítky lidí, které tento muž svým chladným, přezíravým, náladovým chováním neustále držel v šachu jako své sluhy a ne jako zaměstnance, kteří za minimální plat na jeho zavolání obíhali pro něj tehdy důležité akademické figury na cestě k moci s taškami knih...A teď má na Praze 1, kde se koncentrují tito neviditelní, v mezní situaci živita a smrti je hájit jako i jejich senátor? On, který dokázal dát nainstalovat na knihkupectví špičaté, železné bodáky, aby si mu nesedli na výlohu...
Dívám se na oslavy všech těch nových senátorů přemyšlím, zda ta propast jejich života (každý senátor a další politická nebo občanská práce, minimálně 400 000 Kč) a problémy stále více lidí, kteří po superdávce se dostali do neřešitelné sociální situace...Ani slovo od politiků nebo novinářů na tiskovce k sociální otázce této chvíle..
Totálně uzavřené světy jiných životů....Ani jeden z těch světů se vlastně již nepotřebuje pochopit, vědí, že je již pozdě...Kráčejí odděleně na své barikády...Střet je nevyhnutelný.
Takže, pane Jiří, od vás jsem si odnesl tuto zkušenost:
Dnes a denně přemýšlím o týmu "svých" pečovatelů a pečovatelek, snažím se ke každému přistupovat individuálně, lidsky, snažit se je hájit před církevní vrchností a když jsem jako typologický cholerik někdy ošklivý, hledám cestu, jak to co nejrychkeji napravit...Nechovat se k lidem "pod sebou " jako pan Jiří, na to si často vzpomenu...
Hodně štěstí, pane senátore!
259
Diskuse