Pozor na „nové systémy“

16. 5. 2024 / Pavel Urban

čas čtení 10 minut

Autor článku v The Guardian převzatým Britskými Listy popisuje údajné nepochopení peněz a bankovnictví ve veřejnosti.

"Ochrana zákazníků, daňových poplatníků a celé společnosti před excesy moderního bankovnictví vyžaduje nové chápání rolí bank a vlád ve financích; nové chápání půjček, vkladů a derivátů jako jedné rodiny finančních kontraktů; a nové povědomí o výsadním postavení soukromých společností v globálním finančním systému. Zásadní je, že celá společnost musí jinak přemýšlet o povaze peněz - možná nejprve zavrhnout samotný termín. "Peníze" zahrnují celou řadu jevů, které mají ze své podstaty různé účely a rizika. Například vklady komerčních bank se podstatně liší od bankovek, a ty se liší od rezervních fondů. Peníze jako pojem jsou stále více zastaralé a zavádějící."

Podobné rozdíly existují i jinde. Například kamión je něco jiného, než malé osobní auto. Elektromobil je něco jiného, než stejně velké auto s dieselovým motorem. Máme kvůli tomu zavrhnout pojem "auto"?

Jsem-li řemeslníkem s trochu, ale opravdu jen trochu větším nádobíčkem, nepotřebuji auto, ale dodávku. Buduji-li dálkovou dopravní firmu, nepotřebuji auta, ale kamiony. Ale třeba silnice se staví pro auta. Všechna. Obecně platí, že nemáme-li konkrétní důvod pracovat s užší kategorií (existence rozdílů sama o sobě nestačí), měli bychom pracovat s kategorií obecnou.

Jak je to ale s těmi "podstatnými rozdíly" ve světě financí? Článek uvádí příklad, kdy stát vygeneruje peníze z ničeho a poté takto vygenerovanou částku anihiluje vybranými daněmi. Před sto lety, kdy bankovní účty měli jen ti opravdu bohatí, se to dělalo způsobem, který by pro autora článku byl možná méně deprimující. Stát vytiskl státovku, uložil ji do trezoru, ve vhodnou chvíli ji pustil do oběhu, v oběhu přišla do ruky daňovému poplatníkovi, ten s ní zaplatil nějakou daň státu a stát ji opět uložil do trezoru.

Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma systémy? Pokud se zabýváte tiskem, používáním nebo sbíráním papírových platidel, pak je to rozdíl zásadní. Pokud Vám jde o vliv státu a jeho peněz na ekonomiku, jsou rozdíly podružné.

Banka z legend vybírá od střadatelů mince a bankovky, ukládá je do trezoru a pak je půjčuje těm, kteří potřebují půjčku. Banka skutečná půjčí milion, který fyzicky nemá a zapíše si ho do pasiv. Když pak přijde střadatel a uloží si deset tisíc, ten záporný milion se o tuto částku poníží. V tom má autor článku pravdu.

Rozdíly jsou v tomto případě o něco větší. Ale ne pro toho střadatele. Ať už si uložil peníze do banky z legend nebo do banky skutečně, v obou případech by ho měly zajímat dvě věci. Za prve, poctivost majitelů a vedoucích zaměstnanců banky. Za druhé, jak dlužníci banky splácejí své závazky. Ti s poskytnutými úvěry i emitenti cenných papírů, které banka nakoupila. S jistými ztrátami se zde počítá. Ale překročí-li ztráty jistou mez, bude mít banka problém. Ta z legend. I ta skutečná. A Vy jako střadatel a její věřitel budete mít problém také. A je celkem jedno, jestli ten Váš problém znamená, že Vám banka z legend není schopna vyplatit deset tisícovek, protože je v trezoru nemá. Nebo banka skutečná není schopna dosáhnout stavu „zaplaceno“ u obchodníka, u kterého jste bezhotovostně nakoupil. Protože banka, kde má obchodník účet, odmítne takovou platbu zaúčtovat jako nekrytou.

Vývoj světa financí lze přirovnat k vývoji ve světě válek. Dnes se válčí jinak, než v dobách Ramsese nebo Hannibala. Ani s mušketami a kanóny Napoleonovy armády už by dnes Evropu nikdo nedobyl. (Aspoň doufám, že ne.) Některé základní taktické prvky ale přetrvávají. Manévr, koncentrace sil, zajištění nebo naopak přerušení zásobovacích linií...

Také svět peněz se mění. Některé základní věci ale zůstávají. V prvé řadě spotřeba musí odpovídat zdrojům. V krátkodobém či dlouhodobějším horizontu, to záleží na schopnosti vytvářet rezervy. 

Pro peníze pak musí platit, že v příslušném horizontu musí jejich objem odpovídat zboží, které se za ně dá koupit. Ať už jsou těmi penězi mořské mušle, stříbrné peníze, bankovky nebo virtuální měny. Kreditní peníze umožňují vytvářet peníze z ničeho a tím tuto rovnováhu narušit. Ta se ale po čase obnoví. Třeba tak, že emitent stáhne přebytečné peníze ve formě daní a anihiluje je. To není o nic víc deprimující, než půjčka a její splácení. Nebo je stáhne někdo jiný a umístí je třeba do virtuální ekonomiky. Dokud tam zůstanou, je to OK. Nebo se rovnováha obnoví sama prostřednictvím inflace.

Tato pružnost má své důsledky. Ale pružná pravidla nejsou totéž, co pravidla odlišná či neexistující. Například požadavek rozpočtové zodpovědnosti primárně nevyplývá z omezeného množství peněz v oběhu, ale z omezeného množství zboží. Které se ani v optimálních případech obvykle nedá generovat tak rychle, jako virtuální peníze ve věku minimalizace hotovosti.

Ekonomické modely, které neberou v úvahu tuto pružnost, mohou být někdy nedostačující. Modely, které ignorují pravidla rovnováhy nebo vytváří podmínky pro jejich ignorování, jsou vždy špatné. Třeba tak, že oddělí svět půjček a svět vkladů nejen na úrovni institucí (tam to možná může mít smysl), ale i na úrovni celé ekonomiky. Nebo se snaží vytvořit dojem, že různé druhy peněz s různým účelem a riziky (tyto rozdíly skutečně existují) vytváří nějaké úplně odlišné kategorie i na obecné úrovni. 

To je ovšem špatné jen tehdy, pokud chceme udržet ekonomiku dlouhodobě stabilní. Pokud především potřebujeme pokrýt své požadavky a dlouhodobá stabilita je druhořadá, je naopak zapotřebí klasická pravidla zrušit nebo aspoň zneviditelnit. Například ve Spojených státech před sto lety vymysleli systém, kde ceny akcií mohly růst neomezeně bez ohledu na výši dividend. Nikdo, pokud vím, tento systém podrobněji nevysvětlil. Ale v moderním světě existuje spousta moderních věcí, kterým obyčejný člověk (v tomto případě hlavně drobný investor) nerozumí, a které přesto fungují. I tento systém fungoval. Až do černého podzimu 1929. Kdy se ukázalo, že jde o variaci na Ponziho schéma. Nebo, jak dnes říkáme, letadla. 

S jedním důležitým rozdílem. V normálním „letadle“ kapitáni inkasují, všichni ostatní na palubě platí, zbytek světa o tom nemusí vědět. V tomto případě byla do „letadla“ zapojena celá americká ekonomika a skrze ni i zbytek světa. Přímo, formou půjček a investic. Nepřímo, vytvářením nerovnováh, které po krachu „velkého býčího trhu“ přestaly fungovat. Díky tomu mohli „na palubě“ inkasovat všichni, dokud letadlo stoupalo. Když spadlo, zaplatil to celý svět. Zaplatil tvrdě.

O sedmdesát let později přišli Američané na to, jak poskytovat hypotéky „subprime“ klientům (takovým, u kterých je větší pravděpodobnost nesplácení) tak, aby na tom investoři vydělali. Díky tomu si spousta chudých pomohlo k lepšímu bydlení. S oprávněným pocitem, že nemusí být nikomu za nic vděční. V tomto případě nebyly základní ekonomické zákony popírány. Pouze se pomocí vhodných fiskálních pák vložilo mezi plátce a konečné příjemce tolik mezistupňů, že ani normální bankéř nemohl vidět skutečný zdroj. Růst cen nemovitostí. Růst, který pochopitelně nemohl trvat věčně. Konzervativní bankéři to mohli aspoň tušit. A řídit se pravidlem „když do toho nevidím, tak do toho nejdu“. Jenže to by nevydělali. A navíc by nepřispěli chudým na bydlení. Být sociální a ještě k tomu vydělat, tomu málokdo odolá. A úředník banky placený a hodnocený podle ročních zisků tomu odolat ani nemůže, pokud nehodlá změnit profesi.

Lidé na špici amerického finančního systému, kteří analyzovali data z celé ekonomiky věděli už na začátku století, že tady roste finanční bublina. Jenže zastavit ji nemohli. Mohli ji pouze propíchnout. Ale to by znamenalo vyvolat krizi, která by se tvrdě dotkla bank a jejich klientů, připravila by o práci stavební firmy i jejich zaměstnance (obojí by se pak přeneslo dál) a zbavila chudé šance na lepší bydlení. Takhle asociální nikdo ze zasvěcených nebyl. Takže se počkalo, až bublina praskla sama. Hypotéční krize pak byla o nějaký ten řád větší.

Takhle to dopadá, když si někdo splete pružná pravidla s neexistujícími.

Na základě těchto zkušeností lze předpokládat, že pokud se někdo snaží vytvořit nějakou zásadně novou ekonomii (a ekonomie bez peněz jako obecné kategorie je opravdu změna revoluční), bude za tím opět nějaké ekonomické perpetuum mobile. Ze kterého se, pokud bude uvedeno do praxe, dříve či později vyklube variace na Ponziho schéma. Jak po oddělení příjmů a výdajů (plátců a dlužníků) zajistíte rovnováhu mezi zdroji a spotřebou? To se patrně určí v dospělé, na důkazech založené diskusi o zadlužení, daních a měnové politice.

Má ale cenu dospěle diskutovat o ekonomii s někým, pro koho základní funkce peněz není natolik významná, aby s kategorií „peníze“ počítal jako se smysluplnou? To je asi jako diskutovat o motorech s někým, kdo ignoruje coby zastaralý fyzikální zákon akce a reakce. Diskuse to jistě může být zajímavá. Ale od motorů postavených takovýmto konstruktérem je lepší se držet dál.

1
Vytisknout
3068

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2024