Je Petr Fiala socialista?

18. 4. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty
Komentátorka z Czech News Center Lenka Zlámalová v pořadu Českého rozhlasu Osobnost Plus prohlásila, že Fialova vládu „provozuje light socialismus“. Těžko říct, zda se jedná čistě o provokativní hyperbolu, nebo si Zlámalová skutečně myslí, že vláda Petra Fialy se pokouší dospět k sociálně-demokratickému modelu západoevropského poválečného třicetiletí. V tom druhém případě by šlo o podivuhodnou míru odtrženosti od reality, v tom prvním o závratnou nezodpovědnost, s níž respektovaná komentátorka přistupuje k užívání pojmů.

Dilatace pojmů vede k jejich erozi a nesrozumitelnosti, která v důsledku legitimizuje představy o „alternativních faktech“ či rovnocennosti rozdílných „názorů“, kterou si obvykle spojujeme s dezinformační scénou. Na rovinu – Fialova vláda je asi tak socialistická, jako je miliardář Andrej Babiš představitelem levicových ideálů. A přestože je zcela legitimní, aby někdo prahl po neoliberalismu zaváděném se stejnou vervou, s jakou se o to v současnosti pokouší argentinský prezident Javier Milei, je přinejmenším nezodpovědné označovat kohokoli, kdo nedělá totéž, za „socialistu“.

Nejde přitom o to, že se jedná o poněkud ošoupanou delegitimizační strategii z devadesátých let, která mobilizuje už jen drobné enklávy fakírů konzervativní revoluce, křepčících po nocích kolem podomácku uplácaných idolů Margaret Thatcher a Ronalda Reagana. Větší problém je, že to posouvá představu o autenticky pravicové politice do velmi kalných vod. Touhy po jejím vzkříšení už po dvě desítky let vedou k zpravidla benignímu bujení na okraji přeplněné pravé strany politického spektra. Velmi snadno se ale tato dlouho neškodná rekreační aktivita může stát něčím výrazně nebezpečnějším.

Možná anekdotický, každopádně však zajímavý je v tomto směru případ Petra Macha. Tento někdejší poradce Václava Klause svého času dělal dojem zázračného dítěte české pravice – už ve čtyřiadvaceti působil jako výkonný ředitel Klausova Centra pro ekonomiku a politiku. V roce 2007 vystoupil z Občanské demokratické strany a o dva roky později založil pod zástavou pravicové autenticity Stranu svobodných občanů. Ta měla představovat alternativu nedůvěryhodné (snad už tehdy přílišnou levicovostí kontaminované) ODS. Jeho paradoxní úspěch ve volbách do Europarlamentu v roce 2014, který měl tento zavilý euroskeptik patrně v úmyslu rozložit zevnitř (ostatně úkol, na němž už dvacátý rok bezvýsledně pracuje jiný euroskeptik z ODS, Jan Zahradil), však nezaložil vzestup jeho strany. Ta se přes počáteční nadějné přísliby postupně propadla do bahna, v němž se slévají hranice mezi libertariánstvím, konzervatismem a pravicovým extremismem. A ač ji sám opustil, nakonec se vydal shodnou trajektorií a letos se pokouší o comeback do Evropského parlamentu v barvách Okamurovy SPD.

Posuny politicky i společensky přijatelného se už dávno nedějí rychlostí pohybu tektonických desek. Dilatace pojmů, které se svým účelovým používáním stávají čím dál lehčími, způsobuje, že mizí obezřetnost, kterou kolem nich vytvářela gravitační síla jejich závažnosti. Snaha pomoci pravici najít sama sebe podobným způsobem může vést k tomu, že dotyčný nakonec najde místo své vysněné očištěné a obrozené skutečně-liberální-tradiční-pravicové strany podivný a nebezpečný hybrid.

1
Vytisknout
3174

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2024