Válka v Gaze a otázka varování civilistů

3. 11. 2023

V tomto příspěvku se zabývám otázkou varování a zdůrazňuji odpovědnost Izraelských obranných sil (IDF) a Hamásu. Začnu tím, že nastíním smlouvu a zvyková pravidla, která jsou aspektem povinnosti přijmout proveditelná preventivní opatření v případě útoku. Následuje diskuse o tom, jak IDF dodržuje pravidla. Vzhledem k tomu, že konflikt stále probíhá, je nemožné získat ucelený obrázek o snahách IDF varovat. Proto nabízím přehled minulé praxe spolu s tím, co je známo o současných snahách IDF. Vyzbrojena zákonem a praktikami IDF se diskuse stočí k nuancím v zákoně, které určují, kdy a jak mají být varování sdělována. Na závěr se zabývám povinností přijmout preventivní opatření proti útokům a posoudit, zda je Hamás dodržuje.

Varování při útoku obecně

Povinnost varovat civilní obyvatelstvo před hrozícím útokem má dlouhou tradici. V moderní podobě se poprvé objevil v článku 19 Lieberova zákoníku z roku 1863. Slovy připomínajícími pravidlo, které platí dnes, stanovila,

"Velitelé, kdykoli je to přípustné, informují nepřítele o svém úmyslu ostřelovat určité místo, aby nebojující a zejména ženy a děti mohli být odstraněni před zahájením bombardování. Není však porušením obecného válečného práva, když se takto opomene informovat nepřítele. Překvapení může být nutností."

Požadavek varovat, je-li to možné, se následně objevil v nezávazné Bruselské deklaraci z roku 1874 (článek 16) a v jejím následníkovi, Oxfordské příručce Institutu mezinárodního práva z roku 1880 (článek 33).

Teprve Haagským nařízením z roku 1899 a 1907 (připojeným k úmluvám II a IV) však byla tato povinnost kodifikována. Článek 26 posledně jmenovaného, který je téměř totožný s prvním, stanoví: "Důstojník velící útočícím silám musí před zahájením bombardování, s výjimkou případů útoku, učinit vše, co je v jeho silách, aby varoval úřady" (viz také Haag IX, článek 6, o námořním bombardování).

O sedm desetiletí později byl tento požadavek zahrnut do Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám z roku 1949, který zavazuje 174 stran tohoto nástroje (mezi něž nepatří Izrael a Spojené státy) během mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Článek 57 vyžaduje, aby útočící stát přijala různá "preventivní opatření při útoku" ("aktivní opatření"), aby se vyhnula zranění civilistů a poškození civilních objektů. Mezi nimi je i požadavek, aby "bylo předem účinně varováno... před útoky, které mohou mít dopad na civilní obyvatelstvo, pokud to okolnosti dovolí". Mezi další opatření citovaná v článku patří ověření cíle, použití pravidla proporcionality během útoku a výběr taktiky, zbraní a cílů tak, aby se minimalizovaly škody na civilistech a civilních objektech. I když je často charakterizován jako aspekt proporcionality (viz Manuál válečného práva Ministerstva obrany USA, § 5.11), vidím aktivní opatření jako samostatný požadavek odvozený ze zásady rozlišování, protože platí i v případě, že by útok jinak splňoval pravidlo proporcionality.

Požadavek na varování byl dlouho považován za zvykové právo. Například Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku s odkazem na Haagské předpisy poznamenal: "V roce 1939 tato pravidla . . . byla uznávána všemi civilizovanými národy a byla považována za deklaratorní zákony a zvyky války." Mezinárodní trestní tribunál pro Dálný východ dospěl ke stejnému závěru. A Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku k jaderným zbraním z roku 1996 zdůraznil, že pravidla vyjádřená v nařízeních (spolu s pravidly obsaženými v Ženevských úmluvách z roku 1949) jsou "základními pravidly . . . musí být dodržována všemi státy bez ohledu na to, zda ratifikovaly či neratifikovaly úmluvy, které je obsahují, protože představují nepřekročitelné zásady mezinárodního obyčejového práva" (odst. 79).

Není proto překvapivé, že Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK) zahrnul do své studie o mezinárodním humanitárním právu (článek 20) pravidlo, které zní: "Každá strana konfliktu musí předem účinně varovat před útoky, které mohou postihnout civilní obyvatelstvo, pokud to okolnosti dovolí." Ačkoli se některá pravidla studie ukázala jako kontroverzní, toto nikoli. Obvyklá povinnost varovat byla totiž důsledně zahrnuta do odborných příruček a studií zabývajících se zaměřováním (viz např. příručka AMW, komentář k pravidlu 37; Tallinn Manual 2.0, pravidlo 120; Studie ILA o vedení nepřátelských akcí, s. 384–388). Vojenský manuál států, které nejsou signatáři Dodatkového protokolu I, dále potvrzuje jeho obvyklý charakter, obsahuje požadavek na varování. Například Manuál válečného práva ministerstva obrany stanoví: "Pokud to okolnosti dovolují, musí být předem účinně varován před útokem, který může postihnout civilní obyvatelstvo" (§ 5.11.5). Izrael nezpochybňuje obvyklý status tohoto pravidla.

Požadavek varovat je rovněž obvyklý v nemezinárodních ozbrojených konfliktech. Tento postoj zaujímá studie Mezinárodního výboru Červeného kříže o mezinárodním humanitárním právu (článek 20), stejně jako Mezinárodní skupina expertů, která vypracovala Tallinnský manuál 2.0 (článek 120, odst. 2). Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii rovněž shledal, že články 57 a 58 (viz diskuse níže) Dodatkového protokolu I odrážejí zvykové právo (Kupreškić, odst. 524).

Kromě obecného požadavku je pro určité operace výslovně vyžadováno varování. Například v mezinárodních ozbrojených konfliktech článek 21 Ženevské úmluvy I stanoví, že zdravotnická zařízení a jednotky ztrácejí ochranu před útokem, pokud "jsou využívány k páchání činů poškozujících nepřítele mimo jejich humanitární povinnosti". Varování, které stanoví přiměřenou lhůtu pro nápravu zneužití, však musí být ignorováno před tím, než je útok povolen. Stejné pravidlo platí pro nemocniční lodě (GC II, čl. 34) a subjekty civilní obrany (AP I, čl. 65). Zvláštní pozornost si zaslouží jejich využití k vojenským účelům organizovanými ozbrojenými skupinami v Gaze, civilní zdravotnická zařízení a transporty požívají této ochrany (GC IV, čl. 19; AP I, čl. 13). Dodatkový protokol II, článek 11, má stejný účinek pro zdravotnické jednotky a transporty během nemezinárodního ozbrojeného konfliktu.

Praxe IDF

Pro útočníka mají varování smysl z právního hlediska. Koneckonců, čím méně civilistů je v cílové oblasti, tím menší je pravděpodobnost, že pravidlo proporcionality zakáže útok, a tím méně náročný je požadavek na přijetí preventivních opatření při útoku. Varování také slouží k tomu, aby se zmenšily možnosti nepřítele zneužít zákony.

Kromě právních zájmů přispívají k mezinárodní a domácí podpoře na strategické úrovni válčení, zatímco na operační a taktické úrovni varování usnadňují vedení operací, protože přítomnost civilistů vždy komplikuje bojový prostor. To platí zejména v městském prostředí během operací proti nepříteli, který často nosí civilní oblečení, operuje zevnitř civilních struktur a chráněných entit, jako jsou nemocnice, a používá lidské štíty, jako tomu bude v případě města Gaza.

Izraelské obranné síly tyto skutečnosti chápou, a proto již dlouho varují před útokem na cíle v Gaze i jinde (viz např. zpráva o operaci v Gaze v roce 2008, body 262–265; Sharvit, Baruch, & Neuman, s. 367-72)). Tyto praktiky přitahují velkou pozornost. Například studijní skupina Mezinárodní právní asociace (ILA) pro vedení nepřátelských akcí (jejímž jsem byl členem) v roce 2017 zjistila, že:

Izraelské operace v Gaze v roce 2014 a rozsáhlé úsilí o poskytnutí takových varování pozvedly diskurs o této preventivní opatrnosti na bezprecedentní úroveň: Někteří se obávají, že Izraelské obranné síly (IDF) vytvořily nerealisticky vysokou laťku toho, kdy a jak varování poskytnout; někteří naopak IDF odsuzují, protože varování neměla zamýšlené účinky; a konečně někteří naznačují, že rozsah varování byl výsledkem politických rozhodnutí, nikoli právní povinnosti.

S jistotou lze říci, že IDF pravidelně používá širokou škálu varování, téměř jistě více než kterákoli jiná armáda. Nejznámější jsou telefonáty jednotlivcům v budově, která má být zasažena (a těm poblíž), aby se shromáždily informace o počtu lidí, kteří tam jsou, a instruovaly je k evakuaci. Jak jsem již dříve vysvětlil po výzkumné cestě do Izraele s plukovníkem Johnem Merriamem na pozvání IDF:

K provádění telefonických varování zaměstnává IDF specializovaný tým vyškoleného personálu, který provozuje "telefonní banku" s jediným účelem kontaktovat jednotlivce, kteří by mohli být zasaženi úderem. Hovory jsou v některých případech velmi přesné. Varováním může být například to, že v určitou dobu dojde k úderu. Živí operátoři vydávají některá telefonická varování, zatímco jiná se skládají z obecných předem nahraných zpráv. Personál ve výstražné buňce hovoří plynně arabsky, prošel kulturním školením o civilním obyvatelstvu v cílové oblasti, a kdykoli je to možné, používá zpravodajské informace ze všech zdrojů, aby se zaměřil na konkrétní jednotlivce, kteří by mohli být ohroženi. Například s pochopením palestinské kultury a rodinných struktur se varovná buňka může pokusit kontaktovat mužskou hlavu rodiny v konkrétním bytovém domě s vědomím, že varování účinně rozšíří mezi další členy rodiny. Pokud na telefonní hovor odpoví nezletilá osoba nebo žena, varovná buňka se pokusí promluvit s hlavou rodiny. Pokud je cílem několik budov v určité oblasti, může výstražná buňka také kontaktovat místního civilního úředníka nebo neformálního vůdce komunity, který bude schopen varování účinně šířit a trvat na poslušnosti.

Izraelské obranné síly předávají varování mnoha dalšími prostředky, jako jsou letáky, sociální média, textové zprávy a rozhlasové a televizní vysílání. A pravidelně monitoruje oblast, aby vyhodnotila, zda civilisté dbají varování. Izraelské obranné síly například sbírají data z mobilních telefonů v Gaze, aby získaly v reálném čase obrázek o tom, kde se Gazané nacházejí, poté, co varovala kvůli evakuaci severu.

Kromě těchto komunikačních varování používá IDF vojenské akce, které mají varovat. V pozemním prostředí to zahrnuje varovné výstřely (možná s trasírkami, aby lépe vyjádřily riziko) a taktické "povolávání", kdy pozemní síly křičí na obyvatele budovy a varují je, aby odešli dříve, než vstoupí jednotky IDF (což je také běžná americká praxe). Kontroverznější metodou je takzvané "klepání na střechu". Plukovník Merriam a já jsme vysvětlili: "Tato technika zahrnuje použití . . . Munice, která zasáhne jeden roh střechy a odpálí velmi malou explozi, která způsobí hluk a otřes několik minut před úderem. Civilisté jsou snad vyděšeni natolik, že se rozejdou. Jakmile vyčistí cílovou oblast, IDF zahájí útok."

Někteří komentátoři ostře kritizovali klepání na střechu. Například Amnesty International prohlásila: "Neexistuje způsob, jak by odpálení rakety na civilní dům mohlo představovat účinné 'varování'." Vyšetřovací mise OSN o operacích v Gaze z roku 2009 (Goldstoneova zpráva) podobně označila klepání na střechu za neúčinné, protože varování "by nemělo vyžadovat, aby civilisté hádali význam varování" (pro kritiku zprávy viz Laurie Blank).

Klepání na střechu se však používá pouze v případě, že je budova vojenským objektem a ostatní varování byla ignorována nebo jsou neproveditelná. A co je nejdůležitější, účelem bourání střech není poškodit protivníka, ale místo toho se vyhnout civilním obětem během hrozícího útoku. Výklad pravidel zaměřování, který by útočícím silám odepřel možnost varovat civilisty, zejména pokud jiné prostředky nemusí být proveditelné nebo selhaly, je neslučitelný s cílem a účelem mezinárodního humanitárního práva.

A konečně, IDF poskytuje obecná varování. Izraelské obranné síly například varují civilisty, aby se drželi dál od nepřátelských sil a pozic. Kromě toho vydávají regionální varování týkající se oblastí, kde se očekávají vojenské operace. Varování, že obyvatelé města Gaza by se měli evakuovat na jih, kde bude riziko nižší, je příkladem tohoto typu varování. Izraelské určení evakuačních tras je v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Isajeva z roku 2005, který zdůraznil význam určených bezpečných evakuačních tras v kontextu ozbrojeného konfliktu v Čečensku.

Nuance v uplatňování požadavku na varování

Povinnost varovat se vztahuje pouze na případy, kdy by mohli být postiženi civilisté. Neexistuje žádná povinnost varovat před útokem, který by mohl pouze poškodit civilní objekty. Kromě toho se tato povinnost nevztahuje na "nepříjemnosti pro civilisty způsobené např. výpadky elektrického proudu nebo sníženou mobilitou v důsledku přerušených komunikačních linek" (Manuál AMW). A aby bylo možné být touto povinností vázán, musí být újma způsobená civilistům zbytečná (nebo ji lze zmírnit), pokud civilisté dbají varování. To znamená, jak moudře navrhli Pnina Shravit Baruch a Noam Neuman: "V případě důvodných pochybností by však mělo být vydáno varování" (str. 375).

Varování musí být "účinná". To nevyžaduje, aby se ukázala jako úspěšné. Místo toho termín účinný označuje varování, které se dostane k postiženým civilistům a za daných okolností lze důvodně očekávat, že bude mít požadovaný účinek na snížení rizika pro ně. Pro ilustraci, varování ohledně opuštění budovy, které nedává obyvatelům dostatek času na to, aby tak učinili, není účinným varováním. Varování IDF obyvatelům severní Gazy, aby se přesunuli na jih, je však účinné, přestože ho někteří ignorují, protože bylo předáno obyvatelům a údajně ho uposlechl až milion lidí. Samozřejmě, že jižní Gaza zůstává nebezpečná, protože IDF útočí na Hamás a další organizované ozbrojené skupiny, které jsou tam přítomny, což může legálně dělat. Protože je však méně nebezpečná než sever, je varování ze zákona účinné.

Je-li možné použít více typů varování, není nutné použít žádnou konkrétní metodu za předpokladu, že zvolená metoda splňuje práh účinnosti. Neexistuje ani žádný požadavek, aby byly použity všechny proveditelné prostředky varování civilistů, aby byly použity nadbytečné prostředky k zajištění oznámení, aby civilisté byli znovu varováni v případě, že ignorují varování, nebo aby útočník stanovil prostředky k nalezení bezpečí (např. určením oblastí, do kterých by se civilisté měli přesunout). A je třeba zdůraznit, že to, zda je varování "účinné", závisí na informacích, které má strana, která varování vydala, k dispozici v době vydání. Jeho dostatečnost není dodatečným určením. Vezměme si případ, kdy se útočník důvodně domníval, že v budově, na kterou by měl zaútočit, nejsou žádní obyvatelé, a proto nevydal varování. I kdyby se ukázalo, že byli přítomni civilisté, povinnost porušena nebyla.

Navzdory předpokladu, že útočník musí varovat, nemusí tak činit, pokud to není proveditelné. Jak poznamenává Manuál válečného práva ministerstva obrany: "Okolnosti, které nedovolují poskytnutí předběžného varování, zahrnují případy, kdy by varování bylo neslučitelné s legitimními vojenskými požadavky" (§ 5.11.5.4). Všechny výše popsané požadavky na varování podléhají této výhradě, která odráží rovnováhu mezi vojenskou nezbytností a humanitárními ohledy, která prostupuje mezinárodním humanitárním právem.

To, zda to okolnosti dovolují, závisí na faktech. Vezměme si útok na budovu. Pokud je vojenským objektem samotná budova, jako v případě budovy, ve které jsou ubytováni civilisté, ale také je používána pro vojenské účely (běžná praxe v Gaze), může existovat příležitost varovat civilní obyvatele, aby se evakuovali, aniž by tím byla ztracena možnost dosáhnout požadovaného vojenského účinku na budově. Pokud je však zamýšleným cílem někdo v budově, poskytnutí včasného varování mu může umožnit uniknout. V takovém případě nemusí být vyžadováno žádné varování, protože překvapení je nezbytné.

Bezpečnost vlastních sil může také zabránit varování. Například shazování letáků nad Gazou by nemuselo být možné, kdyby tam operující organizované ozbrojené skupiny měly účinnou protivzdušnou obranu. Obdobně platí, že jakmile IDF vstoupí do Gazy a zapojí se do městských bojů, varování pozemních sil budou často nepraktická, už jen proto, že by mohly upozornit Hamás na své pozice.

Klíčovým faktorem při posuzování, zda okolnosti umožňují varování, je povaha dotyčných operací. Například načasování a intenzita jsou kritickými faktory v těch, které IDF v současné době provádí. S pozemním útokem je pro optimální přípravu bojiště nutné rychle zasáhnout co nejvíce cílů. Jak poznamenává MVČK, "nezbytná rychlost reakce" souvisí s "proveditelností varování" (Studie obvyklého mezinárodního humanitárního práva, komentář k pravidlu 20). Nebo se zamyslete nad povahou cíle. Zatímco varování před útoky na pevná místa jsou někdy operačně proveditelná, jejich vydávání pro útoky na pohyblivé cíle, jako jsou jednotlivci ve vozidlech, obvykle není.

Pokud jeden způsob varování není životaschopný, musí útočníci zvážit jiné způsoby varování civilního obyvatelstva, jak dokládají výše zmíněná obecná varování IDF. Komentář MVČK k Dodatkovému protokolu I z roku 1987 výslovně uznává, že "varování mohou mít také obecný charakter (odst. 2225). Skutečně, jak je uvedeno v příručce AMW, "nepřesné varování vydané v dostatečném předstihu před útokem může být účinnější než přesné varování bezprostředně předcházející". Varuje však, že varování "by neměla být vágní, ale měla by být tak konkrétní, jak to okolnosti dovolují, aby umožnila civilnímu obyvatelstvu přijmout příslušná ochranná opatření, jako je vyhledání úkrytu nebo vyhýbání se určitým místům" (komentář k pravidlu 37).

Zvláštní překážkou varování v Gaze je praxe Hamásu využívat lidi jako štíty. V minulosti došlo k mnoha případům, kdy se civilisté dobrovolně přesunuli do blízkosti cílů po varování IDF. Ještě nehoráznější je používání nedobrovolných lidských štítů. Vzhledem k tomu, že Hamás zadržuje 200 rukojmích, je pravděpodobnost jejich přesunu do míst, ohledně nichž IDF vydá zvláštní varování, vysoká. Pokud je pravděpodobné, že varování bude mít za následek ochranu cíle, jedná se o situaci, ve které varování není proveditelné.

Koneckonců, pravidlo rozumu musí řídit určení, zda okolnosti dovolují varování, protože často existuje riziko určitého účinku na vojenské operace, když jsou varování vydána. Domnívám se, že studijní skupina ILA dospěla v tomto ohledu ke správnému závěru:

Koneckonců, posouzení, kdy je vhodné vzdát se varování, je vysoce situační a závisí na tom, jak by se za daných okolností rozhodl objektivní a rozumný velitel. Určení, zda okolnosti nedovolují varování, je vyvažovacím cvičením, při němž je třeba zvážit různé úvahy, spíše než prostou odpověď ano nebo ne (s. 387).

Jak se ukázalo v Gaze, civilisté ne vždy dbají varování. Může to být proto, že dávají přednost setrvání na místě, postrádají schopnost pohybu, chtějí demonstrovat podporu Hamásu nebo se obávají odvety Hamásu, pokud odejdou. Jejich motivace je irelevantní; zůstávají civilisty, které IDF musí vzít v úvahu při výpočtech proporcionality, stejně jako při posuzování, zda jsou proveditelná další preventivní opatření k minimalizaci škod, jako je výběr jiné zbraně.

V této souvislosti Amnesty International obvinila IDF, že shazuje letáky oznamující, že "každý, kdo se rozhodne neodejít ze severu pásma Gazy na jih od Wadi Gaza, může být označen za komplice teroristické organizace". To není v souladu s kopiemi letáků, které IDF použila. Ale ať už jsou fakta jakákoli, jakákoliv varování v tomto směru by byla v rozporu s dlouhodobou praxí IDF, izraelskou politikou a mezinárodním právem. Jak vysvětlili Pnina Sharvit Baruch a Noam Neuman, kteří oba sloužili jako hlavní poradci IDF pro mezinárodní právo:

Jednou z obav vznesených v souvislosti s varováními je, že poté, co bylo civilistům doporučeno, aby se evakuovali z určité oblasti, by vojenské síly mohly považovat každého, kdo se neevakuoval, za ztraceného civilistu a za zákonný cíl útoku. Tak tomu samozřejmě není a civilisté, kteří oblast neopustili, musí být zohledněni v analýze proporcionality (str. 395).

A konečně, ne všechny formy varování projdou zákonným procesem. Například v roce 2005 v případu Adalah (včasné varování) izraelský Nejvyšší soud shledal, že využívání místních obyvatel, kteří se dobrovolně přihlásili k předání varování před tím, než IDF podnikla kroky, bylo nezákonné. A co je nejdůležitější, útočník nesmí používat varování k terorizování civilního obyvatelstva. V tomto ohledu článek 51(2) Dodatkového protokolu I zakazuje "násilí nebo hrozby násilím, jejichž primárním účelem je šíření teroru mezi civilním obyvatelstvem" (viz také Manuál válečného práva ministerstva obrany, § 5.4.6.3). Článek 13 odst. 2 Dodatkového protokolu II odráží zákaz ozbrojených konfliktů nemezinárodního charakteru. MVČK charakterizuje tento zákaz jako obvyklý ve všech ozbrojených konfliktech, a to právem (Studie zvykového mezinárodního humanitárního práva, pravidlo 2).

Varování před útokem

Zatímco útočník je povinen přijmout aktivní opatření k minimalizaci škod na civilním obyvatelstvu, obránce je stejně tak povinen přijmout opatření na ochranu civilního obyvatelstva před účinky útoků. Článek 58 Dodatkového protokolu I stanovuje smluvní požadavek na tato takzvaná "pasivní opatření". Ve svém rozsudku ve věci Kupreškić ICTY shledal, že tento požadavek má obvyklý charakter. Totéž učinil MVČK ve své studii o obvyklém mezinárodním humanitárním právu (článek 22), podle mého názoru správně.

Pasivní opatření zahrnují přesun civilistů z blízkosti vojenských objektů a vyhýbání se umisťování vojenských objektů do hustě obydlených oblastí nebo do jejich blízkosti. Ačkoliv článek 58 neobsahuje žádnou zmínku o varováních, vyžaduje, aby obránce "přijal další nezbytná opatření k ochraně civilního obyvatelstva, jednotlivých civilistů a civilních objektů pod jejich kontrolou před nebezpečím vyplývajícím z vojenských operací". Podle mého názoru to vyžaduje, aby varoval před útoky, pokud je to proveditelné. Jak poznamenává Manuál válečného práva ministerstva obrany, "[po]kud civilisté mohou být odstraněni pomocí varování" (§ 5.14.2).

Jak jsme svědky, civilní oběti v Gaze, i když představují zákonné vedlejší škody, prospívají Hamásu tím, že podkopávají podporu Izraele. Není tedy žádným překvapením, že Hamás porušil své povinnosti pasivní opatrnosti tím, že nedokázal evakuovat žádné civilisty ze severní Gazy a operoval z civilních budov, včetně těch, které jsou zvláště chráněny, jako jsou zdravotnická zařízení. Stejně tak její neschopnost varovat civilisty před oblastmi, kde je jisté, že dojde k útokům, porušuje Mezinárodní humanitární právo, stejně jako naléhání na ně, aby ignorovali izraelská varování.

Závěrečné myšlenky

Bez dalších faktů je příliš brzy na to, abychom mohli říci, zda IDF splnily povinnost varovat v každém případě. Není však pochyb o tom, že varovné praktiky IDF jsou obecně zlatým standardem. Skutečně, pokud jde o politiku, IDF obvykle překračují to, co vyžaduje zákon. Stejně tak je jasné, že jejich varování ohledně evakuace severní Gazy představuje "účinné varování", jak je tento pojem chápán v MHP.

To je v ostrém kontrastu s tím, že Hamás nedokázal poskytnout žádné varování civilnímu obyvatelstvu Gazy a s jeho snahou neutralizovat účinnost varování IDF. To, že Hamás porušil svou vlastní povinnost varování podle mezinárodního humanitárního práva, je prostě nesporné.

Celý článek v angličtině: ZDE