Zvláštní pocit

2. 11. 2023 / Soňa Svobodová

Paní Lenková, když se ještě pozastavíme u zmíněného pomníku, tak všechny tyto postavy vybraI sochař Mauder, dIe svého subjektivního pocitu. Čím to, že právě on měI při jejich výběru voInou ruku?

Jednoduchá otázka, složitější odpověď. Především musíme vědět, že Zeyer (1841 – 1901) a o 13 let mladší Mauder (1854 -1920) byli blízkými přáteli, což se všeobecně vědělo. Spekulovat můžeme o Zeyerově homosexualitě, tehdy zcela nepřípustné, anebo alespoň o tzv. homoerotice. K Mauderovi mohl chovat city, které nesměl vyjevit, Mauder mu mohl jeho náklonnost oplácet. Vyměňovali si dárky, Zeyer, nadšený sběratel starožitností, sochaři nějaké kousky věnoval a on zase Zeyerovi na oplátku daroval nějaká svá díla. Zatímco Zeyer se nikdy neoženil, Mauder ano a Zeyer mu šel za svědka. Možná to pro něj byl velmi sladkobolný okamžik. Pokud jde o pomník, do hry tu vstupuje ještě jedna osobnost, architekt a filantrop Josef Hlávka (1831 – 1908), který Zeyera materiálně podporoval a o jeho blízkém vztahu k Mauderovi samozřejmě věděl. Když Zeyer zemřel, rozhodl se Hlávka nechat mu postavit pomník, a za tím účelem si, logicky, vybral Maudera. Volnou ruku mu však nedal, měl představu klasické bronzové stojící sochy na spíše nižším kamenném podstavci. To se Mauderovi nelíbilo. Pomník podle svých představ mohl realizovat, až když Hlávka zemřel. Dalšího financování pomníku se, kromě jiných, formou veřejných sbírek ujaly české ženy, a těm Mauderovo romantické pojetí a výběr ztvárněných postav přinejmenším nevadily, spíše naopak.

Nebudu se vás ptát, jak na vás působí, neboť o tom se zmiňujete ve své knize, aIe zeptám se vás, jak se vIastně zrodiIa vaše myšIenka, začít psát tuto knihu?

Velice jednoduše. Prostě jsem na svou knihu Tajemná místa, jejichž náklad dosáhl celkem již asi 15 000 výtisků, navázala Tajuplnými místy a vydavatelství se ten nápad zalíbil.

Sběr podkIadů k ní, vás přiměI procestovat ceIé Česko, Moravu a SIezsko. KoIik času vám to zabraIo?

To je dlouhodobý proces, není možné si říct, napíšu knihu a tohle objedu. Spíš jezdíte tam, kde vám to přijde nějak zajímavé, a postupně si na tu knížku ta místa nastřádáte.

Na 270 stranách se zmiňujete o mnoha různorodých a tajupIných místech, v jejichž bIízkosti dochází k nevysvětIiteným jevům či pocitům, jenže mezi čtenáři se občas najdou i tací, kteří na věci mezi nebem a zemí prostě nevěří. Co by jste jim vzkázaIa?

Že to není dáno každému. Jsou lidé citlivější a vnímavější než ostatní a samozřejmě i naopak. To, že něco nevnímám, ale neznamená, že to nemůže vnímat někdo jiný nebo že to neexistuje. A dodala bych ještě, že se tyto zážitky nedají naprogramovat. Jít na setkání s duchem, třeba, není jako jít do kina.

To máte pravdu, ale duch si prý sám rozhodne, komu se zjeví a před kým raději zůstane skryt. Souhlasíte se mnou?

Ezoterika není exaktní věda, takže ano, připouštím, že je to možné. Potvrdit nebo vyvrátit se to však zatím nepodařilo a nemyslím si ani, že se tak někdy stane.

Jedním z těchto míst, o němž zde píšete, je i ponurý objekt zvaný Turbo, který je nechvaIně spjat s Jáchymovem a nucenými pracemi, o němž se traduje, že vězni se raději dobrovoIně hIásiIi na práci pod zem, než by šIi pracovat do Turba. Co je k tomu vedIo?

Zřejmě nepříjemné pocity, které tam zažívali, specifické prostředí s kompresory, které mohly vydávat třeba zvuky mimo citlivost lidského ucha, ultrazvuk, infrazvuk, který dokáže dovést člověka k šílenství. Kdo ví. Objekt je v dezolátním stavu a dokud byl v provozu, nikdo tam asi žádná akustická nebo jiná měření pochopitelně nikdy neprováděl.

To, aIe není zceIa vše. V jedné z násIedujích kapitoI se také zmiňujete i o tajné sektě Asijských bratrů mezi jejíž čIeny patřiI nejen KareI IV., aIe třeba i Gustav Meyrink. Opravdu tato sekta existovaIa?

Nemyslím si to, podle všeho to bude jen Meyrinkova literární fikce. Mohl ji však postavit na nějakém střípku nějaké informace, na nějaké indicii. Nakonec on sám byl zednářem a myšlenka nějaké tajné společnosti prostupující věky mu musela jistě připadat lákavá. Mimochodem, Meyrink se také stal, stejně jako Zeyer, roku 1895 jedním ze zakládajících členů martinistické lóže U Modré hvězdy. Vůdčím duchem českého martinismu, který se obecně orientoval na ezoteriku a také na okultismus a magii, byl ovšem hermetik, teosof a iluminát Adolf Franz baron Leonhardi (1856 – 1908), s nímž se Meyrink samozřejmě znal. Baron Leonhardi byl znám nejen svými rozsáhlými vědomostmi, ale také proslul jako vlastník velmi rozsáhlé knihovny s okultní tématikou, kterou po jeho smrti zdědila Ema Destinnová (1878 – 1930). V takové knihovně se mohlo psát o čemkoliv. Její menší část přešla po úmrtí pěvkyně do knihovny Národního muzea, zbytek se rozptýlil mezi zájemce a sběratele, částečně nejspíš už za jejího života, a mezi věřitele na úhradu dluhů. A takhle jednoduše začnete s jednoduchou informaci či dotazem a už se větví a narůstá a můžeme si klást další otázky. Věřila třeba Destinnová na možnost umělého prodloužení života po vzoru hraběte Cagliostra? Mohla se stát Karlu Čapkovi (1890 – 1938), mimochodem zednáři, pro jeho Emilii Marty z Věci Makropulos?

V tom s vámi souhlasím, že otázky se větví, ale dají se na všechny nalézt uspokojivé odpovědi?

Pokud na nějakou otázku – nebo záhadu – nalezneme uspokojivou odpověď, už to nebude záhada. Záhad je také více druhů. Pokud jde o ezoteriku, okultismus nebo magii, kam třeba patří i úmyslné přivolávání duchů, jsem pokud jde o vysvětlení těchto jevů poměrně skeptická. Pokud jde o hmatatelnější záhady, jako je třeba lebka tzv. Hvězdného dítěte, ztracené země a města typu Atlantidy, UFO nebo třeba Voynichův rukopis, došli jsme v jejich poznání až tam, kam nám současná úroveň vědy dojít dovolila, a stojíme na místě. Nějaký průlom přinese až nějaký nový objev nebo nález v té či oné věci nebo zlepšení stávajících vědeckých metod.

Ale hlavně, není nad to nějaká záhadná místa navštívit osobně, ať už u nás nebo někde v zahraničí, pokud vás tyhle věci zajímají. Hned pro vás ta či ona záhada dostane úplně nový rozměr.

Když zmiňujete Čapkovo zednářství, tak v jeho textech je velmi dobře ukryto, ale myslím, že je otevřeno jen těm, kteří umějí naslouchat. Je to tak?

Musíme rozlišovat zednářské ideály jako takové, tj. rovnost, volnost, svoboda, tolerance a humanita, a zednářství formální vyjádřené členstvím v některé lóži. V osobnosti Karla Čapka toto splývá, jiné osobnosti, třeba Dobrovský nebo T. G. Masaryk smýšlely „zednářsky‟, ale formálně se zednáři nikdy nestaly. Říkalo se jim proto zednáři bez zástěry.

K zednářům patřil i Alfons Mucha?

Ano, o tom se celkem ví, připomíná to i expozice na zámku Zbiroh, kde malíř nějakou dobu žil a kde se v tamním tzv. Zednářském sále zednáři opravdu také scházeli. Mezi zednáře byl Mucha přijat roku 1898 v Paříži a po vzniku Československa v roce 1918 se zasloužil o rozvoj zednářství u nás. Především tím, že prosadil vznik první zednářské lóže s českým jednacím jazykem, pražské Lóže Komenského. Záhy se stal Velmistrem Veliké lóže Československa a poté druhým Svrchovaným Velkým Komandérem československé lóže.

Nicméně na toto zajímavé téma, bychom mohly hovořit ještě dlouho, ale když se vrátíme k tajupIným místům v naší zemi, tak jich bude určitě mnohem více než jen ty, o nichž se zmiňujete v knize, takže určitě pracujete na jejím pokračování?

Tak aby to nebyl jen prostý výčet míst, do jisté míry lze za další pokračovaní považovat rozpracovaný rukopis Záhady kruhů, na kterém teď pracuji spolu se sourozeneckou badatelskou dvojicí Karla Dudka a Miroslavy Bořanové. Společně se zamýšlíme nad tím, jak jsou třeba některé význačné kopce, megalitické památky a pravěká sídliště uspořádány do kruhových struktur, což je krásně vidět na mapě, proč tomu tak je a co by to mohlo znamenat. Měla by vyjít příští rok před prázdninami a všechny v knize popsané lokality jsme samozřejmě také navštívili.

Ano. O kruhu platí, že je nejdůležitějším a nejrozšířenějším geometrickým symbolem, a protože nemá začátek, konec, směr a ani orientaci znázorňuje se jím božství, ochrana a nedotknutelnost. Proto asi ty kruhové stavby?

To se asi nedá říct jenom takto. Nemyslím si, že pravěké, resp. neolitické kultury, které považujeme za tvůrce těchto struktur, uvažovaly až takto abstraktně. Existuje teorie, podle které kruhovité struktury s vchodem představují ženské lůno a souvisí s mystérii znovuzrození, mohli bychom uvažovat i o šamanské rovině tohoto rituálu. To by mohlo platit v případě jednotlivých staveb. My ale máme před sebou záhadu ještě větší. Jak se podařilo našim, a zřejmě nejen našim, předkům vybudovat v krajině kruhy o průměru třeba sedm nebo dvacet kilometrů? Vždyť na sebe ani nemohli vidět. A ke kruhům se váží zřejmě i záhady linií dlouhých desítky kilometrů. Tentýž problém a hlavně obrovská práce, velká dřina. Proč? Protože to pro ně bylo z nějakého důvodu důležité, možná i životně důležité, Snad naše chystaná kniha alespoň maličko přispěje i k odhalení této záhady.

Děkuji za rozhovor.