Odcizení v supermarketu

2. 11. 2023 / Matěj Metelec

Když necháme stranou omezení nabídky, v obou případech lze mluvit o nahrazení rutinní a vyčerpávající lidské práce strojem (ačkoli je otázkou, kdo z těch, kteří ji vykonávali, si po propuštění najde zaměstnání, které by bylo lépe placené a méně stereotypní). 

Na druhou stranu se jedná o také o posun v odlidšťování prostoru, v němž se většina z nás denně pohybuje. Česká republika je supermarketová velmoc a otevřít na kilometru čtverečním třetí či čtvrtý supermarket u nás není problém. 

Vcelku se u nás nachází 740 prodejen potravinářských supermarketových řetězců, 659 potravinářských diskontů a 317 hypermarketů, což dělá dohromady víc než 1700 supermarketů. 

Jakkoli alespoň v lepších čtvrtích se menší provozovny jako pekárny nebo řeznictví v posledních letech začaly znovu objevovat, supermarkety jsou pořád hlavním cílem převážně většiny českého zákaznictva. A směrem k omezení počtu lidských zaměstnanců na minimum se budou nakonec ubírat nejspíš všechny.

Naše nakupovací budoucnost podle všeho vypadá tak, že budeme bloudit prostorem bez jediného živého zaměstnance, na kterého bychom se mohli obrátit. Regály budou doplňovat drony a kulisou nákupu se namísto brumlání kníratého pána, doplňujícího papriky, stane jejich tiché bzučení. 

Pro majitele řetězců se jedná o racionální krok – náklady na zaměstnance jsou navíc tradičně ty, kteří zaměstnavatelé odepíšou s největším uspokojením. Stroje nejsou nemocné, nemají malé děti a není nutné za ně platit odvody státu.

Nejde ale jen o vcelku obvyklou snahu o snižování nákladů. Zajímavější je obecnější rozměr mizení lidského prvku, který byl znám už v devatenáctém století, došel slávy ve stoletím dvacátém a který je spjat s pojmem odcizením. 

Mimo jiné jedna z ústředních kategorií filosofie a literatury minulého století, která byla dnes trochu pozapomenuta. Nebo jsme možná s koncem komunistických diktatur získali pocit, že právě ony tak dokonale ztělesňovaly kafkovskou neosobní mašinérii, že spolu s nimi zmizelo ze světa i odcizení, které vyvolávala. 

Přitom Kafka nebyl prorokem, který by zřel nabobtnalého úředního šimla pozdního socialismu, ale vycházel z toho, co znal ze své vlastní zkušenosti coby bankovní úředník. Komunistická byrokratická skleróza byla jen jednou tváří odcizení, které patří k modernitě v jejím celku, tedy i k její kapitalistické stránce.

Procesy automatizace a vytrácení člověka v oblastech, kde jsme na jeho přítomnost byli zvyklí, se bude nepochybně v příštích letech stupňovat. Ztráta lidského horizontu našich každodenních interakcí už nyní vede k frustraci a pocitům marnosti. 

Alespoň já je zažívám, když potřebuju vyřídit něco po telefonu a namísto lidského operátora se dovolám nekonečné smyčce, vyzývající mě, abych „stiskl jedničku“. (Svou snahu zpravidla nakonec vzdám, což je nepochybně účelem tohoto postindustriálního Mínotaurova labyrintu.) 

Zmíněným pocitům bychom se měli snažit odolávat. Začít lze třeba tím, že se vrátíme k velkým analýzám odcizení minulých dvou staletí. Při četbě Kafky se alespoň ujistíme, že v tom ani mezi bzučícími drony nejsme sami.