Akordeonista z Třeboně

7. 11. 2023 / Soňa Svobodová

 

Na moment vyhlašování výsledků soutěže Virtuosos V4+ vzpomínám poměrně často. Tehdy to byl pro mě obrovský úspěch, že jsem se dostal do finále této soutěže, kde jsem za doprovodu maďarského orchestru zahrál slavný Oblivion od Astora Piazzolly. Jelikož se ale jedná o poměrně pomalou skladbu, kterou jsem začal cvičit až po prvním semifinále, zhruba týden před natáčením finálového kola, ani jsem nepřemýšlel, že bych mohl vyhrát. Proti mně stál houslista, který taktéž hrál za doprovodu orchestru velice efektní technické skladby. Dodnes, když si vzpomenu na atmosféru při vyhlašování výsledků, přejede mě mráz po zádech. Nebyl to ten samý pocit, jako při vyhlašování vítězů na “normální” soutěži. Na jednu stranu tušíte, že skončíte na druhém místě, ale pořád je tam to “ale”, na druhé straně víte, že tento moment proběhne v pěti státech Evropy. Když poté vyhlásili moderátoři mé jméno, podlomila se mi kolena. Nemohl jsem v tu chvíli tomu uvěřit a čekal jsem, že se někde stala chyba a tento moment se bude natáčet znovu. Dnes, když sleduji buď soutěž Virtusos, nebo jakoukoli jinou populární soutěž v televizi a dojde na tyto emoční momenty, vrací se mi zpět stejný pocit, jako jsem měl tehdy před kamerami já. Dodnes toto vítězství beru jako jeden z vrcholů, kterého jsem za svou soutěžní kariéru dosáhl.

Ve svých začátcích jste prý v mateřské školce s velkou oblibou otevíral pianino a hrál na něj, ale jak jste se od něj dostal až k akordeonu?

Od pianina v mateřské školce až k akordeonu není tak daleká cesta. Když tenkrát přišli pedagogové ze Základní umělecké školy v Třeboni na průzkum do mateřských škol, doporučili mým rodičům, abych se přihlásil na přípravný rok do ZUŠ. Tam jsme se poté začali učit noty, hrát základní melodie na xylofonky, vytleskávat jednoduché rytmy atd. Po prvním roce jsme si každý měli vybrat hudební nástroj, na který bychom rádi hráli. Rodiče prosili: “Hlavně ne housle nebo akordeon.” Já jsem jim vždycky dělal trochu naschvály, tak jsem si vybral právě ten akordeon. Mimo to jsem akordeon, který jsem vnímal odmalička díky lidovým písním, jež u nás doprovázely nejednu oslavu, vybral právě pro jeho zvuk. Něco jako magnet mě k němu táhlo.

Jste úspěšným absolventem Pražské konzervatoře, kde jste studoval u prof. Ladislava Horáka, s nímž a s Jaroslavem Svěceným jste si zahrál v online koncertu „Astor Piazzolla 100‟. Co tréma byla – nebyla?

Tento koncert byl a je pro mě jeden z nezapomenutelných. Je proto hned několik důvodů. Jednak to byl unikátní koncert, který se natáčel ke 100. výročí narození skladatele Astora Piazzolly. Pak to byl jeden z prvních koncertů po soutěži Virtuosos V4+, na který mě pozval právě houslista Jaroslav Svěcený, jenž se s profesorem Ladislavem Horákem poměrnou část jejich spolupráce věnují dílu Astora Piazzolly. Byl to také první koncert, který jsem odehrál se svým novým koncertním nástrojem Bugari Armando a také můj první koncert, který se musel z důvodu COVIDu natáčet a živě přenášet na YouTube. Právě tyto věci z něj činí pro mě nezapomenutelný zážitek. Když se budeme bavit o té trémě, tak tady u tohoto koncertu byla. Byla právě z těch důvodů, jež jsem popsal výše, ale byla také kvůli tomu, že jsme neměli osobní kontakt s publikem. Nevěděli jsme, kdo nás poslouchá, kolik lidí sleduje přímý přenos, jak to vůbec v mikrofonech zní. Byla to zvláštní atmosféra. Tréma přišla i díky absenci pódia kvůli nákaze. Já jsem měl obrovské štěstí, že si mě v COVIDu pod svá křídla vzali právě pan Horák s panem Svěceným, díky nimž jsem odehrál mnoho a nevyšel díky tomu z formy.

Na svůj akordeon dokážete zahrát jak klasickou hudbu Scarlattiho, Bacha, Laburdy či zmíněného Piazolly, tak i folk a dechovku. A co jazz, rock, country a pop?

Ano, akordeon je velice komplexní hudební nástroj. Já osobně, jak jste již zmínila, se věnuji hlavně klasické hudbě, ale mám rád veliké kontrasty. Baví mě spojovat dva úplně odlišné světy, což se občas, když hraji například v domovech seniorů, děje. Dechovku a folkovou hudbu mám spíše jako koníček, který provozuji na různých oslavách, masopustech, kdy se snažím hrát i ty méně známé a skoro zapomenuté písně hlavně z Jižních Čech. Na večerní zábavy pro své známé si většinou zvu i sestru, se kterou pak hrajeme i country, nebo populární a rockové písně hlavně minulého století. Jazz osobně moc nehraji. Neměl jsem k tomu úplně příležitosti a specializaci. Jazzová hudba je po interpretační stránce velice náročná a rozdílná od klasické hudby. V soudobé hudbě najdeme mnoho stop po jazzové inspiraci, ale čistě jazzové skladby jsem asi nikdy nehrál. Ačkoliv jedna skladba od ukrajinského skladatele Vladimira Zubitského s názvem Partita Nr. 2 in modo di jazz improvizacione, kterou jsem hrál a která patří mezi nejtěžší skladby na interpretaci pro akordeon, byla vytvořena v zásadě na jazzových prvcích, až už je to harmonie, vypsaná improvizace, či perkusivní a mimohudební efekty.

Hraní na akordeon, ale vzhledem k jeho váze patnácti kilogramů musí být po fyzické stránce dost vyčerpávající?

Akordeon patří mezi nejtěžší nástroje jak fyzicky, tak hudebně. Samozřejmě, harfa, varhany, klavír jsou těžšími, co se váhy týká, ale tyto nástroje člověk nemá na sobě položené. Buď u nich sedí, nebo se o hráče pouze opírají. U akordeonu je to jinak. Celou váhu tohoto nástroje máme na levé noze. Když ale začnu hrát, těžiště nástroje se kvůli přibývajícímu vzduchu mění a hlavní váha z nohy se přesouvá na levou ruku, kdy je to nejznatelnější při sfoukávání měchu. Samozřejmě to není celých patnáct kilogramů, ale “pouze” polovina nástroje. Toto vše má vliv nejen na bolesti nohou a rukou, ale také na záda. Proto nejpodstatnější u akordeonu je správné sezení, jinak si může akordeonista přivodit vážné zdravotní problémy. Když budu mluvit o složitosti té druhé části, hudební, pak je to proto, že akordeonista, jako každý jiný hráč, musí hrát správné tóny jak pravou, tak levou rukou. Na levou ruku, kde je u koncertního nástroje 120 knoflíků a dva odlišné, stejně důležité, systémy, které se dají přepínat, ale z důvodu velikosti nástroje nevidí. Do toho bezpochyby musí umět ovládat měch, který blokuje volný pohyb levé ruky. Jelikož měch se roztahuje, jednotlivé knoflíky díky tomu pocitově mění svou pozici. Při roztaženém měchu je také těžké hrát rychlé pasáže v levé ruce, jelikož je daleko a dostává se do křeče. Když budu chtít hrát hodně nahlas, pak se ztuhlost levé ruky propíše také do pravé a ztuhne i ta. Pak musí také akordeonista dbát na správné otáčení měchu, aby nepřerušil frázi. Měchem se poté také tvoří dynamika. Je toho poměrně hodně, na co si musí akordeonista dávat při hraní pozor, protože špatný obrat měchu, ať již jinde, než je hráč zvyklý, nebo nečistý obrat může akordeonistu úplně “vyhodit”.

Kolik hodin denně musíte cvičit, aby jste nevyšel z tempa?

Kdybych mohl cvičit natolik, abych vše stihl a nevyšel ani u jedné skladby z tempa, bylo by to nějakých osm až deset hodin denně. Takový luxus ale má jen málokdo. Já se snažím najít čas denně alespoň na pět až šest hodin. Někdy to stačí, jindy bohužel ne. Jiné je to ale v den, kdy mám nějaký důležitý koncert, či soutěž. To necvičím vůbec, jen těsně před vystoupením se rozehraji, zahraji si skladby, které poté budu interpretovat na pódiu, ale jinak už necvičím. Kdysi mi někdo řekl:”Proč by ses dosyta najedl před rautem?” A je to pravda. Když interpret cvičí před koncertem, může se unavit a vystoupení poté za moc nestojí. Také to ovšem není u každého pravidlo.

Na tento hudební nástroj hraje i vaše sestra. Už jste kromě těch zmíněných večerních zábav měli i další možnost koncertovat společně?

Ano, pravidelně spolu hrajeme koncerty, jak sólově, tak také v komorní hře. Andrea je nyní v maturitním ročníku Pražské konzervatoře a letos se k nám přidala také do uskupení akordeonového kvarteta “Czech Accordion Ensemble”, jehož uměleckým vedoucím je prof. Ladislav Horák. Spojení jednoho nástroje a dvou sourozenců je vždy pro lidi velice lákavé.

Kromě hraní se také věnujete aranžování různých úprav skladeb pro sólový nebo komorní akordeon a přepisujete staré rukopisy do tištěné podoby. Znamená to tedy, že rád zavítáte i do hudebních archivů?

Do archivů nechodím. Tyto přepisy, nebo úpravy, aranže, dělám vždy jen na zakázku. V procesu mám ještě přepis Koncertu pro akordeon, smyčce a bicí nástroje od Jiřího Temla, který premiéroval minulý rok prof. Horák. Mezi známá akordeonová díla, která jsem revidoval patří i Tarantella od Václava Trojana, jež mám také v repertoáru. Věnuji se také aranžování pro dva akordeony, nebo pro různé kombinace akordeonu se sólovým nástrojem, např. houslemi, či violoncellem, nebo také hoboji. Zkoušel jsem i skladbu, ale to je mnohem časově i kreativně náročnější disciplína.

V jednom ze svých rozhovorů jste zmínil, že kultura člověka povznáší a hudba ho léčí, ale když se třeba podíváme na televizní programovou nabídku, tak člověka-diváka nenapadne jiné slovo než kulturní úpadek, co říkáte?

Toto je velice krásná a aktuální otázka. Často o tomto tématu přemýšlím a ze svých úvah bych byl možná schopen napsat román. Pořád častěji se setkávám s názorem profesionálních etablovaných hudebníků, že koncept klasického koncertu je již vymřelý. Stejné je to také s dalšími uměleckými mimo hudebními obory. Stále méně lidí navštěvuje kulturu jako takovou. Kultura, zvláště pak ta vysoká, se podle mého názoru začíná stávat zábavou té bohatší vrstvy. Lidé si zvykli přijít z práce a zapnout první nesmyslný seriál, který tam uvidí a nechávat si pomalu vymývat hlavy. Děti zase začaly trávit více času ve virtuální realitě, která jim ale ukáže pouze ten jejich ideální svět, a tím i podle psychologů vytváří vážné psychické poruchy a problémy. Místo toho, aby základní informace o naší kultuře, jazyku a historii dostali ve škole neví ani, proč jsou 28. září doma, natož aby věděly, že byl “nějaký” Antonín Dvořák, Bedřich Smetana a další. Jelikož učím na základní umělecké škole v Praze, povídám si často se svými žáky o tom, jestli vůbec čtou knihy, ať to je jakákoliv beletrie. Téměř vždy dostanu odpověď, že nečtou, protože je to nuda. Nejen děti ztrácejí slovní zásobu a přemýšlení v konexích a stejné je to i s hudbou. Když přijde hudebník a zahraje známou filmovou nebo jinou efektní melodii, sklidí mnohem více úspěchu, než hudebník, který nad tou jednou věcí stráví o stovky hodin více, protože ucho nezkušeného posluchače je schopno nazvat neposlouchatelnou modernou i díla Dvořáka, či Janáčka. Často lidé argumentují, že by rádi chodili i na soudobou hudbu, ale že jí nerozumí. Já například si každý koncert uvádím a o každé skladbě řeknu pár slov publiku. Mohu díky tomu hrát nejšílenější moderny ale lidé ví, co v těch skladbách mají hledat a po koncertě za mnou chodí, že z celého repertoáru se jim nejvíce líbila právě ta moderní soudobá skladba. Možná by tento problém pomohl vyřešit nějaký edukační pořad v televizi, nebo by možná stačilo přesunout Zprávy v kultuře z vedlejšího kanálu ČT ART na hlavní kanál České televize a začít popularizovat kulturu. Lidé totiž podle mě ztratili zdravou lásku k českým tradicím, české hudbě a kultuře.

Ano. To máte 100% pravdu, a plně s vámi souhlasím.

Vaším velkým přáním je koncertovat v největších a nejslavnějších komorních sálech světa. Už se vám z něj aspoň kousek vyplnil?

Toto je přání snad každého hudebníka. V prosinci se mi splní jeden sen, kdy si zahraji půlrecitál v Rudolfinu. Tedy ne ve Dvořákově síni, ale v menší Sukově síni v rámci koncertní řady Komorního spolku České filharmonie. Každopádně je to pro mě obrovská čest. Samozřejmě, jako každý, bych si přál zahrát si například v Carnegie Hall, nebo v sálech evropských filharmonií, ale také bych rád premiéroval a nahrával originální nové kompozice pro akordeon a pomáhal rozvíjet literaturu pro tento moderní hudební nástroj a vytvářel zajímavé a kreativní hudební projekty nejen se soudobou hudbou.

Děkuji za rozhovor.