Tohle město patří penězům

14. 9. 2023 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty
Před čtrnácti lety, v sobotu 12. září 2009, obsadila skupina lidí dům na rohu ulic Na Slupi a Apolinářské. Na střeše vydrželi do nedělního rána, kdy dům vyklidila police. Od té doby budova bývalých lázní dál utěšeně chátrá. 

Není tak podstatné, jaký máte názor na squatting jako životní styl nebo zda se ztotožňujete s politickými postoji, které jsou s ním spojeny – důsledek konfrontace státu, hájícího práva vlastníka, a těch, kteří v dané situaci prostě jen upozornili na prázdnou budovu v centru města, je s odstupem více než jedné dekády zřejmý. 

Nebylo jím ani příslovečné zachování statu quo, ve skutečnosti zvítězil rozpad. Squatting z Prahy vymizel, obavy z ideologické infekce, kterou by mohl šířit, byly zažehnány. Vzpomínky na živé squaty pomalu blednou a jejich jména už zůstávají už jen součástí legendy předávané u „táborových ohňů“. Chátrající budovy už nevyvolávají pocity hněvu, ale bezmoci a zoufalství. 

Budovy jako ta na rohu Apolinářské tvoří jakýsi uzel entropie v tkáni města. Jeden z nejpochmurnějších takových uzlů je hned nedaleko. Vyšehradské nádraží se navzdory všem snahám přimět vlastníka o zodpovědný výkon vlastnického práva rozpadá dál. A to doslova. Jeho rozklad pohltil nejprve chodník, poté vozovku, další na řadě je tramvajová trať. Zkuste provést myšlenkový experiment, v němž by se rozpad památkové chráněné budovy nezastavil v jejích fyzikálních hranicích, ale postupoval by dál. V jakém okamžiku by veřejný zájem převážil na tím soukromým? Kam až by postupující entropie musela dospět, abychom dokázali říct „Už dost“? Nebo bychom ji postupně nechali pohltit celé město, abychom nepošlapali posvátnost vlastnického práva?

Dost možná. Naše legislativa a do velké míry i mentální nastavení stojí zcela na straně vlastníka. V současném stavu stačí na to, nechat rozpadnout součást kulturního dědictví, jen trochu pevné nervy a poštovní schránka v zahraničí. Možnosti obce, památkářů a státu zakročit jsou tak omezené, že bych se nedivil, kdyby pomyšlení na jejich bezzubost nevyvolávalo u majitelů Vyšehradského nádraží příležitostně záchvaty smíchu. Absurdní je, že nezáleží ani na tom, že dochází k porušování práv těch, kteří vlastní jiné nemovitosti v okolí, jejichž cena klesá v důsledky entropií stiženého sousedství. 

Některé chátrající budovy coby mementa primátu spekulativního vlastnictví patří už natolik ke koloritu města, že si je málokdo pamatuje jinak. Dvojice vil v ulici Milady Horákové v pražské Bubenči pro mě byla vždy zchátralá torsa. Jakkoli je to otřesný pohled, jejich osud plasticky ilustruje přístup vlastníků – nejde o domy, místa nebo lidi, jde o pouhou součást investičního portfolia. Nakonec nezáleží na tom, jestli tyto domy spadnou zítra nebo za patnáct let. Spekulativní kapitál má čas, ceny nemovitostí rok od roku rostou, takže čím jsou domy zchátralejší, tím jsou vlastně hodnotnější.

Kritický stavy bydlení v Praze a dalších městech se nejspíš jen tak nezlepší. Přirovnání s plnou sýpkou v hladovějícím městě zní možná přepjatě a drasticky, ale přinejmenším na symbolické rovině to není tak špatná analogie. Signál, který dává stále opuštěný dům na Slupi či rozpadající se kulturní památky, je jasný – tohle město patří penězům, ne těm, co v něm žijí.

2
Vytisknout
3914

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2023