ČSSD: S Babišem a Zemanem až do hořkého konce

10. 4. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Foto: Martin Strachoň/Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International.

Vousatý vtip tvrdí, že vrcholem optimismu je stát bosý na zamrzlém rybníce a do omrzení opakovat: "Přijde jaro, přijde", aniž si připustíte, co vlastně přinese roztátí ledu pod nohama. - Volební sjezd ČSSD jednoznačně prokázal, že před samotným pádem na úplné politické dno se zbytky strany už ideově nevzchopí. Sebevražedný kurz, k němuž vedla spolupráce s nemrtvým prezidentem, trvá. Bez ohledu na lehké rýpance do premiéra a kosmetickou distanci vůči Hradu. 


Hamáčkovi protikandidáti Petříček a Valachová kromě jiného nabízeli zbylým členům vnitřní demokratizaci, kterou již strana dlouho potřebuje jako sůl. Převládla ovšem důvěra v rutinu aparátu a dojem, že "Hamáček to zařídí", i když za poslední léta zařídil jen setrvalý propad voličských preferencí.

Strana tak dlouho opakovala, koho nepotřebuje - Romy, bezdomovce, městské liberály, podnikatele, příznivce práv menšin, zastánce přistěhovalců - a plánovala místo toho rozsáhlé sociální inženýrství, aby si "někdy v budoucnu" masově vyrobila voliče přesně podle svých vlastních představ, až jí téměř žádní voliči nezůstali. V současnosti se potácí kolem 4 % - a staronové vedení plánuje na podzim získat pražská sídliště. V celé Praze ovšem nežije ani 10 % populace ČR. A spousta obyvatel hlavního města Hamáčkovu stranu volit nikdy nebude...

Namísto náležitě rozkročené catch-all party západního typu překračující tradiční představy o "třídním profilu" levicového voliče převládl v arogantním aparátu ČSSD už velmi dávno názor, že strana sama si bude určovat, o čí hlasy vůbec stojí. Bunkrová mentalita Hamáčkova národně socialistického projektu navíc už v samém zárodku zabíjí každý experiment potenciálně rozšiřující záběr.

Opakování pseudonáboženských manter, jako že "budoucnost patří sociální demokracii", těžko může někoho přesvědčit. Popravdě, nic nenasvědčuje tomu, že by budoucnost počítala s klasickou sociální demokracií navázanou především na průmyslové odbory, jakou se pokusilo vzkřísit Corbynovo vedení britských labouristů. Ve vyspělých zemích již na přelomu 50. a 60. let minulého století začal klesat podíl "klasických" dělnických voličů sociálně demokratických stran, a to zejména proto, že ubývalo pracovních sil v průmyslové výrobě. Moderní středolevicové strany na to reagovaly nabídnutím projektu sociálního občanství mnohem širšímu spektru voličů. Zájem západních socialistů o nová sociální hnutí a práva menšin, oranžovými aparátníky tak často znevažovaný, nepředstavoval jakýsi ideologický kapric, jak se domnívají hranaté hlavy v Lidovém domě, ale seriózní snahu najít nové voliče. Právě takové, nad nimiž tupě ideologizující ČSSD ohrnula nos.

Hamáčkovci si myslí, že v české montovně nic z uvedeného nepotřebují. Jenže v té míře, v jaké sami závisejí na struktuře české ekonomiky vytvořené Klausovou transformací a stvrzené věrolomnou Zemanovou oposmlouvou, hledí v době babišovské a postbabišovské do tváře vlastnímu zániku. Protože strukturální změny, které za Babiše odstartovaly, vedly k oslabování jejich základny v montovnách a k rozvoji především těch sektorů ekonomiky, v nichž to ČSSD s voliči neumí a které se navíc samy nedokáží obejít bez státní finanční podpory. Obligátní Paroubkovo "zdroje jsou" tedy už neplatí. Státní kasa vykradená Anofertem neobsahuje žádné mohutné sumy na příští velkorysé projekty sociálního zabezpečení.

Vrátí se někdy do světové politiky levice, jak někteří prorokují? Těžko říci. Předně je potřeba si uvědomit, že hovoříme o historickém fenoménu, který se v Evropě zformoval po roce 1789, původně - jak si dobře všiml Marx - v historickém kostýmu z římských dob, později pak průběžně koketoval s nacionalismem.

Současná hlavní dělící linie ve společnosti nevede ani tak mezi levicí a pravicí, jako mezi příznivci Popperovy představy otevřené společnosti a defenzívními nacionalisty (pravicovými i levicovými). Hamáčkova ČSSD jednoznačně patří k defenzívním nacionalistům. Moderní západní strany levého středu, které nepodlehly vábení corbynistů proměnit samy sebe v historický skanzen, jsou ovšem stranami otevřené společnosti. A na této základně dokážou účinně kooperovat s umírněnou pravicí, ať už liberální, nebo konzervativní. Podívejte se do USA.

Motiv sociální spravedlnosti a potřeba více či méně kompenzovat státními zásahy tržně méně úspěšným jejich ztráty tu ovšem zůstane. Může se však stát pouhou podmnožinou mnohem širší politické vize a agendy, jako to ukázal třeba německý tandem Merkelová - von der Leyenová, který posunul tradiční konzervativní CDU výrazně vlevo, aniž by z ní udělal "levicovou" stranu.

Na počátku 90. let sociolog a politolog Ralf Dahrendorf předpověděl, že sociální demokraty nejspíše čeká osud klasických liberálů. Liberální politika se stala natolik univerzální a samozřejmou, že přestala tvořit samostatné a nosné politické téma. Všechny západní strany poválečného období byly v té či oné míře liberálně demokratické - zejména srovnáme-li je s meziválečnými předchůdkyněmi - ale žádná z těch úspěšnějších nezůstala liberálně demokratická per se.

Tak to nejspíš bude i s reformistickou levicí. Každý rozumný politik si je vědom toho, co z tradiční levicové politiky musí zachovat. Ale neznamená to automaticky, že levicovost sama zůstane i nadále samostatným politickým tématem.

A jakkoliv vysoká míra nejistoty v této oblasti nadále panuje, můžeme se v zásadě spolehnout, že Hamáčkova ČSSD se pohybuje po slepé koleji.

2
Vytisknout
8831

Diskuse

Obsah vydání | 13. 4. 2021