Zdrženlivost by mohla změnit USA v novou EU - v dobrém nebo ve zlém

21. 2. 2020

čas čtení 6 minut
Je Washington připraven vyzdvihnout zdrženlivost jako řídící princip americké zahraniční politiky? Několik nedávných událostí naznačuje, že přinejmenším pokud jde o některé prominentní debaty ohledně národní bezpečnosti, odpověď zní "opatrné ano". Minulý týden Senát schválil dvojstrannou rezoluci o válečných pravomocech prezidenta zakazující Bílému domu jít do války s Íránem bez schválení Kongresem. Bílý dům také údajně minulý týden podepsal dohodu s Talibánem, která by měla znamenat konec americké vojenské účasti ve válce v Afghánistánu, napsal Judah Grunstein.


Zastánci zdrženlivosti by se však dosud měli zdržet vítězného jásotu. Prezident Donald Trump jistě vetuje rezoluci o válečných pravomocech, jakmile ji schválí Sněmovna reprezentantů. A jakákoliv dohoda s Talibánem bude inherentně křehká.

Nicméně přinejmenším obě události naznačují vznikající konsensus ohledně ukončení "nekončících válek" a vyhýbání se jakýmkoliv novým intervencím na Blízkém východě. To samo znamená významnou změnu. Ale pro některé zastánce zdrženlivosti jde pouze o první krok v reorientaci americké zahraniční politiky.

Hnutí za zdrženlivost má daleko k tomu být homogenní. Na jednom konci spektra jsou ti, kdo přijímají současnou architekturu amerických aliancí a obranné záměry, ale přimlouvají se za prioritizaci diplomacie a měkké moci před chybnými vojenskými intervencemi.

Někde uprostřed spektra stojí realističtí zastánci "námořního balancování", podle nichž mají USA na Blízkém východě zaujmout neutrálnější pozici, aby předešly dominanci kterékoliv z místních mocností ve strategicky významném regionu, zatímco udržují evropské a asijské aliance, aby omezily mocenský vliv Ruska a Číny.

Na druhém extrému najdeme ty, kdo volají po přezkoumání základních předpokladů americké zahraniční politiky od poloviny 20. století. Pro tyto skutečně věřící platí, že se američtí politici až příliš dobře poučili z 2. světové války a studené války, nebo je dostatečně nerevidovali po pádu SSSR. V každém případě tvrdí, že američtí spojenci v Evropě a Asii jsou nyní dostatečně bohatí, aby se o vlastní bezpečnost starali sami, a že svět nespadne do anarchie a konfliktu v případě absence předsunutých amerických jednotek. Vyzývají k významnému přepracování amerických smluv o vzájemné obraně a přesunu primárního břemene bezpečnosti na spojence. Někteří dokonce prosazují odchod z NATO. Chtějí také stáhnout domů většinu, pokud ne všechny vojáky rozmístěné na základnách v zahraničí a mnohem úžeji definovat vitální národní zájmy, které by USA měly hájit s použitím vojenských prostředků.

Extrémní zastánci zdrženlivosti nutně nevyzývají k úplnému stažení do Pevnosti Amerika. Koneckonců i když je Amerika ve strategických pojmech ostrovem chráněným oceány a neškodnými sousedy, nemůže se nikdy dokonale izolovat od vnějšího světa. Ať už ve formě migrace, mezinárodního zločinu, pandemií nebo terorismu, světové krize nevykazují respekt k americkým hranicím. Navíc Spojené státy vždy byly obchodním národem závisejícím na stabilním a bezpečném přístupu k zahraničním trhům. Takže cokoliv, co tento přístup ohrožuje, by mělo implikace pro americké ekonomické zájmy a prosperitu.

Nejhorší je pro zastánce zdrženlivosti psychologická změna, kterou by vyžadovala od Američanů zvyklých na schopnost vojensky intervenovat po celém světě. Místo toho, tvrdí, že všechny krize nutně nemají vojenské řešení, a i pokud existuje, ne všechny překračují hranici, která by ospravedlnila americkou vojenskou intervenci.

Pro tuto chvíli se zdá, že zastánci zdrženlivosti plují s proudem. Od Trumpových primitivních vyjádření zdrženlivosti až po vágní sliby kandidátů Demokratické strany, konsensus uvnitř politické třídy tvrdí, že američtí voliči jsou unaveni zahraniční politikou, která na první místo staví ozbrojené síly.

Avšak zdrženlivost má i své kritiky. Příslušníci zahraničněpolitického establishmentu jako Robert Kagan tvrdí, že "džungle opět vyroste", pokud se USA stáhnou z role bezpečnostní pojistky mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Někteří tvrdí, že už se nacházíme v prvních stádiích tohoto procesu, počínaje ruskou anexí Krymu v roce 2014.

Konkrétněji řečeno, extrémní zdrženlivost by obětovala zcela reálné výhody amerických aliancí, které poskytují politické a ekonomické páky ve vztazích s bohatými a mocnými partnery. Velmi pravděpodobně by také vedla k atrofování americké vojenské kapacity, protože by bylo těžké odůvodnit současnou úroveň vojenských výdajů na neexpediční ozbrojené síly.

I kdyby expediční kapacita zůstala zachována, odchod z aliancí a předsunutých základen by zvýšil náklady na intervence v zahraničí, čímž by se staly politicky ještě hůře přijatelnými.

Zdrženlivost ve své extrémní formě by v podstatě transformovala USA v cosi připomínající Evropskou unii: Globální ekonomickou mocnost s velmi omezeným vojenským vlivem. To by znamenalo paradoxní zvrat vzhledem k rokům, během nichž Washington vyčítal evropským spojencům anemické obranné výdaje, a vzhledem k evropskému lomení rukama nad neschopností jednat autonomně, pokud jde o použití vojenské síly.

Kvůli nedostatku autonomní vojenské kapacity je někdy EU označována za vegetariána mezi masožravci. To ale není nutně rozsudek smrti. Jak napsala Jana Puglierinová, "Aby EU přežila, musí být brachiosaurem - jistě, vegetariánem, ale ohromným, které je těžké sežrat, ve světě masožravců."

To by mohlo fungovat pro Evropany, kteří přijali méně militarizovaný přístup k mezinárodním záležitostem během několikageneračního míru. Je těžší přijít na to, čím by tohle mohlo přitahovat Američany, přinejmenším bez podobné aklimatizační periody. A v současném kontextu globálních vztahů se nezdá, že by něco takového bylo na dosah.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6485

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2020