Pět důvodů k vážným obavám o osud světa

22. 5. 2019

čas čtení 4 minuty
Pět globálních problémů se zhoršuje - a je možné, že se nikdy nezlepší, upozorňuje Stephen M. Walt.


Kdo má pravdu: Kasandra, nebo Panglos? Stojíme na pokraji vážných potíží, jak prorokovali Kasandra a řecký mýtus, nebo vše spěje k lepšímu "v tomto nejlepším z možných světů", jak tvrdil fiktivní Panglos z Voltairova Candida? V posledních dekádách varování v Kasandřině stylu zahrnovala práci Roberta Kaplana The Coming Anarchy, studii zesnulého Samuela Huntingtona Střet civilizací, pochmurné environmentální a sociální předpovědi Billa McKibbena a predikce každého, kdo má za to, že americký prezident Donald Trump zruší demokracii, jak ji známe.

Na druhé straně řady neopanglosiánů zahrnují Stevena Pinkera, Joshuu Goldsteina a (v některých tématech) Johna Muellera, který zdůrazňuje mimořádný pokrok lidstva za posledních 500 let a věří, že riziko násilí nebo jiných velkých narušení dále klesá.

Jsem obecně dosti pozitivní, navzdory mým realistickým sklonům a opakovaným frustracím z trapného stavu americké zahraniční politiky. Ale dnes ustoupím své vnitřní Kasandře a popíšu pět špatností, které mě dnes znepokojují. Doufám, že se mýlím.

První špatnost: Změna klimatu. Nevíme o lidmi způsobené změně klimatu příliš dlouho (ve skutečnosti byl první populární film o lidském podílu na skleníkovém efektu natočen v roce 1958 - pozn. KD), ale alarmující důkazy o jejich negativních dopadech se dál hromadí. Navíc tempo a rozsah změn zřejmě ukazují na konec spektra, kde se nachází nejhorší scénář. Prakticky jistě budeme v příštích 20 letech svědky vzestupu průměrné atmosférické teploty o více jak 2,7 stupně Fahrenheita a velká studie vědeckého panelu OSN odhaduje, že vzestup takového řádu způsobí škody zhruba za 54 bilionů (!) dolarů.

Špatnost druhá: Smrt dvoustátního řešení. Po takřka tři dekády byly "dva státy pro dva národy" základním řešením dlouhého a rozhořčeného boje mezi Izraelci a Palestinci. Byl to deklarovaný cíl tří amerických prezidentů, většiny palestinských lídrů, opakujících se cyklů takzvaného blízkovýchodního mírového procesu a několika (ale ne všech) izraelských premiérů. Nešlo v žádném případě o perfektní řešení, ale o nejlepší kompromis mezi konfliktními požadavky izraelského a palestinského nacionalismu, historické spravedlnosti a trvalé bezpečnosti.

Špatnost třetí: Konec Evropské unie. Možná jsem realista, ale líbí se mi EU. Původní koncepce byla odvážná a kreativní a EU a její předchůdci (Evropské sdružení uhlí a oceli a Evropské hospodářské společenství) po mnoho let podporovaly ekonomický růst v Evropě, pomáhaly šířit demokracii a toleranci na východ a měly svůj podíl na předcházení plné renacionalizaci evropské politiky.

Špatnost čtvrtá: Jaderná krize s Íránem. Primárním cílem jaderné dohody s Íránem bylo udržet Teherán dost daleko od skutečné jaderné zbraně a získat čas, aby se zjistilo, zda lze vyřešit další neshody mezi USA a Íránem. Tento přístup byl pro izraelské jestřáby a země jako Saúdská Arábie a některé státy Perského zálivu absolutně nepřijatelný.

Špatnost pátá: Postupný kolaps asijských aliancí USA. Z dobrých, smysluplných a staromódních realistických důvodů by Spojené státy měly chtít zachovat významnou bezpečnostní přítomnost v asijsko-pacifickém regionu. Proč? Aby zabránily Číně stát se asijským hegemonem. Pokud by Čína měla zaujmout v Asii pozici podobnou pozici USA na západní polokouli, mohla by zasahovat po celém světě, podobně jako Spojené státy dnes. A takové snahy by mohly zahrnovat významná bezpečnostní partnerství v Latinské Americe, rozpad Monroeovy doktríny a přinutit USA, aby věnovaly mnohem více pozornosti záležitostem nedaleko domova.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
12179

Diskuse

Obsah vydání | 28. 5. 2019