O Zeleném čtvrtku a celých Velikonocích

18. 4. 2019 / Richard F. Vlasák

čas čtení 5 minut


Kdyby se mne někdo ptal, jaké svátky mám v roce nejraději, řeknu Velikonoce a kdyby se ptal na konkrétní den, odpovím Zelený čtvrtek. Je to den večeře a kalicha. Je to den, z jehož zkušenosti roste křesťanství jako víra v solidaritu, odpuštění a naděje lepšího světa.

Ježíš, potulný kazatel a tesař usedl se svými přáteli ke stolu a říká: "Toto je mé tělo a toto je má krev:" Můžete namítnout, že spíš u večeře, podle tehdejších zvyků spíše ležel a že to zní dost morbidně, ale za těmito slovy, které při každé mši i Večeři Páně opakuje celé křesťanstvo, je výzva, jenž dává všemu smysl. Chcete-li, podíváme se za zvuk slov, za šifry písmen ke konkrétní události.

  

Není snad dne nebo stránky, v němž se neobjevila nějaká kuchařská show, nějaký chutně nafocený recept, lahodně popsaná kulinárie. Co je za tou touhou? Jde jen o estetiku konsumu, o "přikrášlování žrádla" na něco vyššího? Zčásti také, ale za všemi těmi popisy gramáže másla, času v troubě i chytlavými aranžemi se skrývá něco jiného. Je to naše samota a touha s někým být, trávit čas sdílením, společným smíchem i blízkostí. Jenže chceme to vše mít pod kontrolou, strach i osamělost vytěsnit, dát všemu náš řád. Myslíme si, mylně, že prostřený stůl i vybrané poživatiny zaručí naše blaho rozverné konverzace. Jenže o stolování sebe lépe vypadající a krmě podobná ambrósii naši duši nenasytí a blízkost druhých nezajistí.

V hebrejské i řecké kultuře znamenalo pozvání ke stolu něco výjimečného, i dnes se cítíme být poctěni, pokud dostaneme pozvánku k setkání. Na víc byl Pesach, svátek nekvašených chlebů a vyvedení z Egypta, na něž se odvolává celý Starý zákon a v postavě Nazaretského dává smysl i pro lidi mimo židovství. Ježíš, kazatel lásky, odpuštění a nenásilí usedl se svými přáteli, on, jediný bez chyby mezi těmi, kteří jej za chvíli opustí i zradí, nebo jen nevydrží s ním meditovat v hodině těžké zkoušky. A přece si sedá mezi ně a říká svým konáním, že v lásce k druhým se chleba proměňuje na tělo, víno v krev. Dáváme-li nebo přijímáme, opouštíme své sobectví, svůj prospěch, najednou je pro nás důležitý ten druhý/ta druhá. Ale celé dávání a braní se neodehrává jen po stránce sociální (již ne chybující, dlužník nebo otrok/ poddaný /zaměstananec) nebo materiální (spolu lámeme chléb), ale jde i o stránku existenciální – jsme jedno tělo a jedna krev, opět se stáváme těmi, jimiž máme a můžeme být, Božími dětmi. Samota i konkurence (vždyť jsme-li sami za sebe a jedeme-li na vlastní triko, musíme být nutně omezení, sami pro sebe), konec konců i strach ze ztráty (sebe, života, prachů, postavení...) postrádají své důležitosti. Ano, společné stolování, ano společné sdílení v Pravdě, osvobozuje.

A přichází zkouška, tam na hoře Olivové. Ježíš přemítá, medituje: „Mám se dát nechat zabít, nemám se bránit? Vždyť nějaké meče sem s sebeou vzal. Ale, jakou by mělo mé kázání o lásce k bližním cenu, kdybych se, byť v obraně, dopustil vraždy svého bližního, třebas římského vojáka? Bože, je nějaká úniková cesta? Můžeš-li, nabídni mi ji. Ale jsou-li moje slova o Tobě pravdivá, nemá-li být společné stolování s učedníky, kamarády, kteří mě provázeli děj se co děj jen jedním z „pořadů o vaření“ musím vzít slova o kalichu vážně, přijmout osud v tichém odboji na sebe...“

Ježíše ukřižovali ne proto, že byl byl vinný, ale proto, že byl nevinný. Ježíš svým konáním, i svou smrtí na kříži dokázal, že strach má velké oči a člověk omezený ve svých prostředcích. Po Veleradě a Pilátovi stále stejná písnička: můžeme Tě zbavit Tvé existence, Tvé rodiny, můžeme Tě zabít – tak podepiš, buď rozumný, i Franta od vedle už podepsal, Máňa se sice zdráhala a koukej na ní teď, jak je šikovná: donašečka jezuitům, gestapu, StB, členka exekutorské komory... Ta píseň je stejná, ohraná a Ti, kdo to s Ježíšem myslí vážně, musejí počítat s tím, že jsou-li s ním jedno tělo i krev, ponesou následky; rány bičem se od nezaplatitelných pohledávek liší pramálo. „To čiňte na mou památku,“ řekl Ježíš ještě u stolu. Solidarita se nedemonstruje, buď je nebo není.

A za pár dní našli prázdný hrob. Nic více se v bibli nepíše. Ano, Ježíše nemáme hledat schovaného za kamenem jeskynního hrobu, kam jsme jej sami odnesli. „ A Ty věříš, že Ježíš vstal z mrtvých?“ ptá se mne učeň, budoucí instalatér a odfoukne si přitom ofinu z čela. „Věřím, stačí se podívat kolem sebe. Nepotřebuje snad tenhle svět, my sami, trochu naděje? Že to jde i jinak, že to strach, vláda nebo kšeft dotáhnou maximálně někam na kopec...“





0
Vytisknout
9140

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2019