Nechte nás sakra učit dobře

Příběh šestnáctý - Nemusíš se tím zabývat. Bude zápis

18. 4. 2019 / Jiří Karen

Učitel matematiky, 29 let. Před několika lety jsem učil na jedné základní škole, kterou navštěvovali žáci ze sociálně vyloučených komunit, zdaleka nejen Romové. V důsledku odevzdaného přístupu vedení školy ve škole panovala atmosféra nekázně a chaosu. Všechno se nechávalo plynout, učitelé si chtěli co nejrychleji odučit a vypadnout, přístup ke vzdělávání a výchově byl jaksi administrativně cynický. Pokud byl problém, mohli za to vždycky rodiče, jediné řešení byly nekonečné a opakované výchovné komise, které nikam nevedly.


V jedné obzvláště problematické třídě, kde byla běžné opravdu hrubá porušení školního řádu, se objevil případ naprosto ukázkové šikany. Zatímco devadesát procent žáků už dávno na vzdělávání rezignovalo (z různých důvodů), několik studentů se stále snažilo. Byl mezi nimi i žák, který vyčníval inteligencí, vždy pečlivě pracoval a byl svědomitý. Když se k tomu připočte, že byl při těle a nosil brýle, byl učebnicovou centrální obětí kolektivní šikany.

Když jsem se ve svých hodinách otočil k tabuli, okamžitě na něj byly vrhány svačiny, byl poléván vodou, byl hrubě a agresivně ponižován. Problém byl v tom, že jsem nedokázal identifikovat viníka a popravdě jsem ani přesně nevěděl, jak mám tak šílenou podobu šikany řešit. Žák se k učiteli samozřejmě upínal jako k jediné „autoritě a ochránci“, ale já nemohl mít oči všude a nedokázal jsem identifikovat konkrétní viníky. Obecné moralistní fráze o respektu byly všem k smíchu. Cítil jsem se bezmocný. Na fakultě nás neučili, co dělat v takové situaci. Jenom samou teorii.

Situaci jsem začal řešit s kolegy a třídní učitelkou a zjistil jsem, že se jedná o obecný problém, o kterém všichni dobře vědí. Když jsem se bavil s třídní, bylo mi řečeno, že „byly podniknuty všechny potřebné kroky“. Jelikož jsem byl ve škole nováček a veskrze ještě začínající učitel a zkušená třídní učitelka působila jako preventistka, spokojil jsem se s tímto tvrzením. Situace se však nelepšila, naopak.

K ponižování se přidaly fyzické útoky, hodiny byly naprosto frustrující a stresové nejen pro onoho šikanovaného žáka, ale i pro mě.

„Prosím tě, ta situace v té tvojí třídě se moc nelepší. Jak se to vlastně řeší? Máme nějaký postup proti šikaně?“ zašel jsem znova za třídní.

„Neboj, všechno řešíme. Svoláváme výchovné komise, jsou z toho zápisy. Všechno děláme, jak máme.“

„Opravdu?“

„Nemusíš se tím zabývat. Bude zápis.“

„Aha.“

Začal jsem s žákem mluvit a on ve mně evidentně viděl důvěrníka. Otevřeně mi popsal dlouhodobou šikanu ve třídě a jeho pocit, že třídní učitelka nijak aktivně nezasahuje. Popisoval to tak, že učitelka zvolila v šílené třídě zvláštní strategii „vyvažování a psychické manipulace“, která na jedné straně vedla k tomu, že dokázala třídu kázeňsky zvládat, ale na druhé nedokázala dlouhodobě řešit patologickou atmosféru.

„Hele, nezlob se, ale s tou šikanou se to nelepší,“ trval jsem si na svém po nějaké době, když jsem potkal třídní učitelku.

„Víš, ono je to složitější. On si za to Karlík může hodně sám.“

„Cože?“ vyděsil jsem se při takovém obviňování oběti.

„Ano. On do těch ostatních často dloube a dává jim najevo nadřazenost, že je chytřejší. To oni ho pak nesnášejí. Není se co divit.“

„A to má jako dělat blbého, nebo co?“ zhrozil jsem se.

Podobná argumentace mě přesvědčila, že je třeba se do situace rázně vložit. Kontaktoval jsem několik podobně smýšlejících učitelů, kteří cítili potřebu situaci řešit, a společně jsme vyhořelému apatickému vedení školy navrhli, aby se na poradě zmínilo, že škola zahajuje oficiálně postup podle metodického pokynu ministerstva pro šikanu a chtěli jsme sjednotit postoj všech učitelů k problematické situaci ve třídě.

„Prosím tě, o co ti jde?“ rozčíleně mě zastavila preventistka na chodbě. Evidentně vnímala celou situaci jako nekolegiální a zákeřný zásah do soukromí její třídy.

„Jde mi o Karla, vždyť jsi říkala, že se to řeší. Chceme jenom, aby to věděli všichni učitelé na poradě.“

„Proč se pleteš do mých záležitostí? Já tu situaci řeším? Já bych nikdy nenechala Karlovi ublížit,“ pokoušela se zřejmě o emoční manipulaci.

Prošel jsem si náročným obdobím, kdy jsem byl vykazován do správných mezí a kdy mi bylo sdělováno a různě naznačováno, že se mám starat o sebe a o svou vlastní třídu.

Nejodpudivější pro mě byla situace, kdy mne preventistka jemně upozornila na to, že ví o spoustě různých problémů v mé třídě, které jsem podle ní neřešil dobře a že by je nerada otevírala před vedením. Z jejích slov vyplývalo, že bychom měli být kolegiální a své špinavé prádlo neprat na veřejnosti.

Karel za mnou chodil do kabinetu a s pláčem si mi svěřoval, že jsem jediný člověk, který se jeho situací vážně zabývá a že je mi nesmírně vděčný. Bylo mi to hodně trapné, nevěděl jsem, jak mám reagovat. Zoufale na mě pohlížel jako na zachránce a já opravdu nevěděl, zda jsem schopen ho reálně ochránit. Ostatní kolegové z řešení situace pod nevolí vedení ustupovali a já zůstával čím dál více osamocen.

Blížil se konec školního roku, takže jsme celou věc uzavřeli s tím, že k ní vrátíme v přípravném týdnu. Já však už v září nenastoupil, protože mi nebyla prodloužena smlouva.

Myslím si, že moje angažmá v problému šikany rozhodně hrálo roli, i když vím, že větší problém mělo vedení s mou pedagogikou, která vycházela z konstruktivistických východisek a snažila se minimalizovat frontální vyučování.

Při zpětném pohledu vidím jako obrovský problém „izolovanou ohraničenou zakuklenost“. Každý učitel si „na tajňačku dělá“ svoje hodiny, nikdo mu do toho nemá právo mluvit, pokud to dělá tak, jako se to dělalo vždycky. Třídy jsou zavřené, hodiny jsou zavřené, každý předmět je zcela izolovaný, stejně tak jsou izolovány jednotlivé třídy a jejich třídní. Jako by se celá škola skládala z ostrých fragmentů, které spolu nijak nesouvisejí. Ten si dělá v matematice „něco“ (nikdo neví, co a proč), tamten třídní si vede třídu „nějak“ (nikdo neví, jak a proč).

Docházím k závěru, že smysluplná škola musí být škola naprosto transparentní, kdy učitelé táhnou za jeden provaz, otevřeně spolupracují mezi sebou a s vedením, diskutují, navzájem si přátelsky hospitují a mají konsenzuální koncepci pedagogiky a filozofie školy, která je sdílena a prosazována.

Jsem přesvědčen, že v takovém prostředí se pravděpodobnost výskytu šikany zmenšuje.


Více informací ZDE

 

 

0
Vytisknout
4923

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2019