Odpověď Janu Čulíkovi, aneb jak je to s tou českou společností

17. 9. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut

Jestliže měl Jan Čulík kdy představu, že intelektuální kultura disidentů nějak pronikne českou společnost (to je podle mne mnohem lepší termín než „národ“), zejména po normalizaci, pak to bylo opravdu velmi naivní očekávání. Na druhou stranu se mi jeho poslední text o tom, jak Česko ovládá fašistický diskurs a bývalý estébák, zdá příliš paušalizující. Stejně jako jeho slova o českých médiích.

 

Hodnoty společnosti rostou z běžné lidské zkušenosti, teprve z ní lze nějak rozvíjet tu či onu intelektuální interpretaci prožívané reality. Už v devadesátých letech, kdy se naprosto drtivě prosadil Václav Klaus proti disidentům, bylo jasné, že ta společnost má úplně jiné základy, než měl disent. A jak by taky ne? Reakcí na nefungující socialismus byla představa snadné cesty na Západ, kdy se prostě „zavede svoboda“ a bude to. Intelektuálně se diskutovalo o těch či oněch hodnotách, o odkazech myslitelů atd., ale právní stát nikdo zajistit neuměl. Ono to asi ani reálně nešlo.

Česká společnost má mnoho různých segmentů. Pro některé už v roce 1989 ani ta normalizace nebyla nic tak hrozného. Pak tu byla značná část lidí, která prostě po roce 1989 vydělala na klausismu, užila si ten bezprávní stát. Když se Klausovi vytýkalo, že měl financovat ODS pomocí černých peněz, bylo to pro tyto lidi na úrovni útoku na jejich vzestup. Unie svobody proto souboj o pravicový prostor prohrála a nakonec ji ztělesnil Pavel Němec.

Naopak pro mnoho lidí v české společnosti se tehdy slovo „podnikatel“ stalo sprostým slovem. Ti, kdo na klausismu nevydělali a jen pozorovali ty orgie bezpráví, nakonec našli svého zastánce v Milošovi Zemanovi a jím vedené ČSSD. A dál ten příběh hlubší a hlubší frustrace pokračoval od opoziční smlouvy až k Babišovi. Vždy se jedná o reakce na zcela reálné zkušenosti s fungováním společnosti.

Největší část české společnosti, zdá se mi, od dob, kdy média někdy během nultých let začala systematicky informovat o korupčních kauzách, má jako politickou prioritu boj proti korupci. Na tom skončila ČSSD i ODS. Na tom vyrostl Babiš. Vytahování migrační krize a uprchlíků, celkový propad mediálního obrazu světa do xenofobie, je snaha přebít nedůvěryhodnost českých politiků něčím jiným, co by podle nich mohlo veřejnost nějak naplnit. Stejný vývoj proběhl už v Polsku i Maďarsku. Co zničilo maďarské socialisty?

Gyurcsányho projev, projev šéfa maďarských socialistů o tom, jak jejich minulá vláda byla postavena na lžích a podvodech. Můžete stokrát mluvit o humanistických, levicových hodnotách, ale když jste jen banda podvodníků, uvrhnete společnost do cynismu… a tomu se na dně preferencí pak snažíte lichotit, jak se to děje u našich socialistů. Přitom je jasné, že blížící se komunální i senátní volby skončí pro ČSSD katastrofou, i kdyby se rozhodla třeba stavět na Mein Kampfu. Těším se na výsledky pánů Paroubka a Ratha.

Babiš podle mého názoru postupně ztrácí v očích svých voličů přesvědčivost boje s korupcí. Má na krku Čapí hnízdo, nepovedlo se mu vedení Prahy atd. Možná přijde o dotace z Evropské unie. A hlavně má reálnou, přesvědčivější konkurenci. V Praze proti němu stojí starosta Prahy 7, který má autentický protikorupční étos a představuje humanistické hodnoty. Babiš jej chtěl původně získat pro sebe. Ale Čižinský odmítl. Jeho projekt Prahasobě je občanskou kandidátkou, která získala sto tisíc podpisů. Kdyby ji ti lidi, kteří podepsali, i volili, zřejmě vyhraje volby. Velmi silní v Praze jsou také piráti. I ti vyrostli v celostátní i pražské politice na boji proti korupci. A když se podíváme do Brna, vidíme tam silnou humanistickou, progresivní formaci Žít Brno (ti, mimochodem, velmi vážně řeší problém bezdomovectví a získali si tak mezinárodní pozornost). Babiš se prostě bojí, a proto se noří do fašistické břečky. Uvidíme, jak dopadnou komunální a senátní volby, to bude velmi důležitý signál o stavu české veřejnosti a politiky.

V žádném případě není česká společnost jednolitá. A pokud se nad ní vznáší mediální fašistická hysterie ze strany politiků, pak to není projev jejich síly a masové podpory, ale naopak jejich slabosti, jejich strachu z pádu a ztráty postavení. Kdyby česká společnost skutečně měla fašistické priority, pak je Klaus ml. šéfem nejsilnější politické strany, kterou si sám založí. Naopak jediná ODS dokázala svůj pád z roku 2013 přetavit do něčeho solidnějšího, Klasu ml. neuměl ovládnout svým populismem ani ji. Ale ani ODS není rozhodně na procentech, na jaká byla zvyklá. A už se tam zřejmě nikdy nevrátí. Pokud jde o ANO, pak je poměrně jasné, že pro Babiše by jakýkoli pád, který by hrozil tím, že skončí v opozici, byl fatální. On nepřišel dělat opoziční politiku, on přišel řídit firmu. „Ani jednoho uprchlíka, ani jednoho sirotka“ je projevem jeho strachu ze ztráty voličů a ničeho jiného. Jenže on ty voliče ztrácí a bude ztrácet v důsledku své stále děsivější nedůvěryhodnosti.

Klíčová bude Praha. Voliči tu už od pádu Pavla Béma touží po změně: ODS jim nabídla Bohuslava Svobodu, TOP09 Zdeňka Tůmu. Víme, jak to dopadlo. To byla živná půda pro vzestup ANO. Jenže Adriana Krnáčová to nezvládla, ANO se v Praze zdiskreditovalo – otázka je pouze, nakolik se zdiskreditovalo a nakolik voliči uvidí v konkurenční nabídce skutečnou alternativu.

1
Vytisknout
10386

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2018