Zmatenost na straně jedné, rezignace na straně druhé

Česká republika ve stádiu pokročilé politické demence

3. 5. 2018 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Termín demence není volen náhodně, ani s potřebou šokovat. Demence je způsobena rozpadem synapsí v mozku jedince. Pokud si představíme společnost jako neuoronovou síť, rozpad vztahů (synapsí) v této síti je ekvivalentem degenerativního poškození mozku. Příznaky jsou si tragicky podobné: dezorientace, ztráta paměti i zdravého úsudku. Demonstruje to na jedné straně koncentrát pana Maška, který se domnívá, že českou společnost nejvíce trápí EU, působení neziskovek, vliv zahraničí a blíže neurčená bezpečnostní rizika (s ohledem na komplex uvažování pisatele zřejmá), kvůli nimž je třeba začít střežit hranice. Na straně druhé příspěvek Borise Cveka, který dobře ukazuje na trojí problém: představu, že se o problémech dobře ví a mluví, nicméně místo aby se stala přirozeným předmětem politické agendy, musí je nahrazovat neziskový a občanský sektor, paradoxně nenáviděný částí společnosti kvůli idiotské rétorice populistů, jejichž dopady můžeme číst v řádcích a mezi řádky dopisu pana Maška...

Nesouhlasím s Borisem Cvekem v jednom důležitém bodu: problémy české společnosti, ty palčivé a urgentní k řešení, nebyly dostatečně a opakovaně popsány dříve a jinde. Právě proto jsem chtěl takovou diskusi zahájit, aby se podařilo získat alespoň určitou představu, o jaké problémy se jedná. Můj výčet byl jistě jen částečný, očekával jsem, že bude významně doplněn o další témata podaří se tak vytvořit dostatečně podrobnou mapu, nad kterou by bylo možné hledat a navrhovat řešení, jimiž by se měla zabývat česká politika.


Vztáhněme představu o "dostatečně a opakovaně popsaných" problémech na problematiku vzdělávání. Ani mně, člověku, který se profesionálně zabývá tím, že tyto problémy vytahuje do mediální a společenské diskuse, zdaleka nepřipadá, že by se o potížích vzdělávání v ČR dostatečně mluvilo. Právě naopak. Lidé, kteří se těmito záležitostmi zabývají podstatně déle než já, jako třeba Ondřej Hausenblas či Oldřich Botlík, svědčí o tom, že tytéž otázky - tytéž otázky, které lze stále považovat za palčivé a urgentní - zůstávají nezodpovězené a neřešené více než 20 let. Samotný fakt, že ČR investuje do vzdělávacího systému zoufale málo, čímž sebedestruktivně ochromuje vlastní ekonomický, společenský a kulturní rozvoj, je naprosto skandální. S vědomím komplexity společenského dění tvrdím, že jde o problém, který by měl - ve formě dopadů, příběhů a analýz - vytvářet headliny a plnit prime time. Nic takového se prokazatelně neděje, prosadit toto téma v médiích stojí dost úsilí a téma se velmi rychle rozptýlí v cloně toxického mediálního smogu, který dýchá český člověk reprezentovaný panem Maškem.

Ale odhlédněme od vzdělávání, tento problém se týká mnoha dalších oblastí. Přesvědčují mě o tom rozhovory s lidmi, kteří se věnují různým oblastem přesahujícím do společenského života a nutně tedy jsou předmětem politických řešení. Podívejte se ještě jednou na to, co říká Marek Beneš o katastrofální situaci v oblasti odpadů. Je důkazem politické demence, že tyto problémy se neobjevují ani náznakem v politicko-mediálních diskusích, maximálně někde na okrajových fórech, jež si nemohou dělat nárok na to, aby se alespoň obrysem promítly do hustého, dusivého a neustále se reprodukujícího mediálního smogu, pod jehož vlivem rozhodující část české společnosti uvažuje a politicky volí. Prokazatelně rozhodující, jelikož volba pana Maška je v současnosti pro politické směřování ČR určující.

Totéž se týká tolik propírané bezpečnosti, kde se pomateně hysterizuje imigrace z chudých zemí, která má pro ČR doposud jednoznačně pozitivní efekt v podobě posilování ekonomiky v těch jejích segmentech, kde je nedostatek pracovních sil, a zejména v oblasti přílivu mozků. Vedle toho ale probíhá otevřená snaha některých politických a ekonomických kruhů oslabit dlouhodobou bezpečnost ČR ochotným otevíráním náruč vysoce rizikovým partnerům z Číny a Ruska. Řadu českých občanů budí ze sna představy o muslimské invazi, aniž by tušili, že invaze v současném rozvinutém světě probíhají přes bankovní účty. Takhle můžeme pokračovat přes zdravotnictví, energetiku, mezinárodní vztahy, investice, výzkum, inovace... Nic podstatného se nedostane dál než do okrajové diskuse bez patřičné pozornosti.

Zdráhám se mluvit o panu Maškovi, paní Kozlové či dalších lidech, kteří projevují vysokou míru politické dezorientace, jako o obětech. Jsou svéprávní a měli by být schopni posoudit když ne předpokládané důsledky své volby, pak její skutečné dopady. Problém je evidentně v tom, že těmto lidem je v jejich iluzi kupodivu dobře, a to i tváří v tvář katastrofálnímu selhávání jejich politických reprezentantů. Flagrantní neschopnost a lživost není pro pana Maška nebo paní Kozlovou důvodem k tomu, aby měnili svůj politický kurz. Jde tedy o oběti? Nebo jde o kontinuální, z totality vycházející, záměrně pěstovanou nesoběstačnost (v totalitě se nemáte zabývat skutečnými problémy, problémy i řešení jsou předkládána bez demokratické diskuse), konfrontovanou se zvyšující se mírou nejistoty ve světě, v němž se rychle transformuje ekonomická a společenská struktura a kde obranyschopnost proti manipulaci klesá pod informačním přetížením? 

Jakkoliv, česká společnost trpí na svou impotenci zabývat se podstatnými problémy. Paradoxní je, že nejvíce trpí ti, kdo odmítají tuto skutečnost pochopit. Neomylně vynášejí k moci parazity a ti, kdo by mohli pomoci skutečné problémy formulovat a řešit, rezignují a uzavírají se do svých osobních zájmů. Politická demence trvá a ačkoliv je rekonvalescence v případě společnosti možná, za současného stavu věcí je nepravděpodobná...

1
Vytisknout
13881

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2018