"Americké století" končí. Zemřelo v Sýrii

12. 3. 2018

čas čtení 7 minut
Pro všechny, kdo si mysleli, že útlum tažení proti "islámskému státu" způsobí ústup syrské občanské války z titulků hlavních zpráv, bylo posledních pár dnů nepříjemným probuzením. Syrský konflikt, místo aby utichl, nabírá na intenzitě. Přinesl brutální útok vládních vojsk na povstalecké oblasti poblíž Damašku, útok údajně zahrnující chemické zbraně; přišly ostré střety mezi izraelskými, íránskými a syrskými silami a krvavá jednostranná konfrontace mezi americkým letectvem a ruskými "žoldáky", napsal Hal Brands.


Tyto události znamenají víc než prostou demonstraci faktu, že syrský konflikt zůstává nezměrnou humanitární katastrofou. Ještě důležitější je, že se Sýrie stala uzlem, v němž se setkávají destabilizující trendy uvrhující do krize celý globální řád.

  Tento řád byl původně vytvořen po 2. světové válce, ale dosáhl vrcholu a splnil své ambice s pádem SSSR. Éra následující po studené válce byla charakterizována široce sdílenými nadějemi, že síly řádu a a civilizace konečně porazily agresi a nelidskost; že demokracie se stává opravdu univerzální; že velmocenské soupeření ustoupilo; a že nebezpečí velké války se snížilo víc než kdykoliv předtím. Nicméně skoro tři dekády poté tento optimismus ustoupil temnějším trendům. V Sýrii působí všechny současně.

  Začněme tím nejzřejmějším: Sýrie znamená útok na samotnou myšlenku morálního pokroku. Ale nejde jen o to. Po celé planetě erodují dlouhodobé právní a etické normy a svět se vrací do nelítostnější, méně osvícené doby. Čína, která možná právě získala doživotního vládce, omezuje svobodu plavby v západním Tichomoří; Rusko otřáslo tabu týkajícím se agresívních a dobyvačných válek na Ukrajině i jinde.

  Nicméně je to Sýrie, kde eroze zašla nejdál a kde je nejstrašnější. Režim dál pokračuje ve vyhladovění obklíčených populací, svrhává na civilisty barelové bomby a zakázané zbraně, a mezinárodní společenství nedokáže nebo není ochotno vraždění ukončit. To ukazuje bolestněji než cokoliv jiného, že morální zisky, které měl svět za jisté, se nyní ztrácejí - a pravidla chování, která byla považována za daná, jsou porušována. Ani Obamova administrativa se svou "červenou čárou" z roku 2013, ani ta Trumpova s diplomatickým stažením se z konfliktu, nenašly na tuto výzvu odpověď.

  Syrská válka také odhaluje druhý znepokojivý rys současné globální politiky: Návrat ideologického konfliktu. To neznamená, že občanská válka je konfliktem mezi autoritáři a demokraty. Mnoho Syřanů, kteří původně protestovali a bojovali proti režimu v letech 2011-2012, si přálo přechod k pluralističtějšímu systému, ale většina těchto umírněných nyní byla zabita, radikalizována nebo jinak odstraněna.

  Nicméně syrský konflikt odráží širší trend oživení autoritářství. Prezident Bašár Asad nabízí nejbrutálnější a nejbezohlednější příklad toho, jak se zbývající diktátoři nepodřizují silám osvobození, ale místo toho se stali ještě tvrdšími a neústupnějšími.

  Navíc válka ukazuje, jak globální politikou opět hýbou ideologické rozdíly. Většina zásadních demokracií přinejmenším rétoricky trvá na tom, že vraždění musí skončit a Asad musí odejít. Avšak přední světové autokracie - Čína, Rusko a Írán - odmítly myšlenku změny režimu předepisované zvnějšku a poskytly různou formou pomoc spřáteleným autokratům, aby je udržely u moci. Soupeření mezi autoritářstvím a demokracií je obnoveno a nikde není ostřejší než v Sýrii.

  Vedle toho dochází také k návratu geopolitického soupeření, a také zde Sýrie představuje centrum. Írán a Izrael manévrují, často násilně, aby získaly výhodu, v rámci širšího regionálního soupeření. Nejvíc ovšem bije do očí, že se Sýrie změnila v arénu obnoveného velmocenského soupeření mezi USA a Ruskem. Bývalí i současní protivníci nejen že se neshodují ohledně Asadova osudu; využívají vojenské síly k vytvoření vlivových sfér a vznášejí nároky na vedení v Sýrii i na Blízkém východě.

  Zejména Rusko využívá Sýrie jako polygon pro testování pokročilých zbraní a taktiky hybridního válčení, kterou může použít v příštím konfliktu se Západem, stejně jako se prosadilo do role hráče v blízkovýchodní geopolitice. Od Ukrajiny až po Jihočínské moře se třenice mezi velmocemi opět stávají globální normou a Sýrie je stejně dobrým místem pro toto rivalství, jako kterékoliv jiné.

  To souvisí s posledním rysem, který ilustruje spojení Sýrie se sílící krizí globálního řádu - rostoucím rizikem vzniku mnohem většího vojenského konfliktu. Po celé Eurasii roste nebezpečí velké války a geopolitičtí rivalové se vyzbrojují, vylepšují válečné plány a staví se navzájem proti sobě stále ostřejšími způsoby. A jen za poslední měsíc předvedla syrská válka dva na sobě nezávislé incidenty, které to ilustrovaly.

  Nedávné střety mezi izraelskými, íránskými a asadistickými silami, které odstartoval průnik íránského bezpilotního prostředku do izraelského vzdušného prostoru a které vyvrcholily masivním izraelským útokem na syrskou protivzdušnou obranu, se mohly snadno vyvinout v něco většího. Kdyby se například osádka izraelského letounu počátkem února nestihla vrátit přes hranici, střet ve vzduchu se snadno mohl změnit v boj na zemi.

  Střetnutí mezi americkými jednotkami a ruskými žoldnéři bylo ještě nebezpečnější. Ruské rozhodnutí použít k útoku na základnu, kde byly přítomny americké jednotky, hybridní síly, ukazuje, jak odvážně si teď Moskva dovede počínat. Nálety, které údajně zabily zhruba 200 ruských vojáků, ukazují na potenciál pro rapidní eskalaci velmocenského soupeření v Sýrii v cosi mnohem ničivějšího. Pokud hledáte důkazy, že se relativní mír epochy následující po studené válce otřásá v základech, nemusíte chodit dál, než ke kvaziválce mezi USA a Ruskem v Sýrii.

  Některé války jsou nakonec připomínány ani ne tak pro škody, které způsobily účastníkům a přihlížejícím, jako pro to, co odhalily ohledně stavu světa. Nyní považujeme například občanskou válku ve Španělsku nejen za tragickou epizodu v dějinách této země, ale také za ukázku stavu mezinárodního systému, který přestával zvládat situaci. Dnes se náš vlastní mezinárodní systém na svých okrajích začíná rozpadat. Pokud by tento proces pokračoval, jednoho dne se možná budeme dívat na Sýrii jako na předzvěst ještě horších událostí, které po ní následovaly.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
16134

Diskuse

Obsah vydání | 14. 3. 2018