Po prvním loku jsi ztracen

12. 3. 2018 / Karel Dolejší

Z popisů krizových situací je evidentní, jak zásadní při nich bývá ovládat základní, pudové impulsy. Ztroskotáte na moři, dochází vám voda - a kvůli silné žízni začnete pít mořskou? - Po prvním loku jste ztraceni.

Jakmile se hořkoslané břečky napijete poprvé, budete muset hnusný lok zapíjet stále dalšími, dokud nezemřete, pravděpodobně na selhání ledvin. Kdybyste si to ušetřili, měli byste přinejmenším šanci přežít tři dny bez vody - a s ní i nenulovou naději, že vás někdo vypátrá.

K tomu ovšem potřebujete jedno - s pomocí rozumu být v každou chvíli schopni potlačit mocný primární impuls napít se, když je přece vody všude kolem plno.

  ***

Německý filosof Max Scheler v roce 1913 analyzoval jev, který jeho předchůdci Nietzsche a Kierkegaard označili jako resentiment. Podle Schelera jde o "vytrvalé mentální naladění způsobené systematickým potlačováním určitých emocí a afektů, které jsou samy o sobě normálními složkami lidské přirozenosti. Jejich potlačení vede k neměnné tendenci upadat do určitých typů hodnotových klamů a jim odpovídajících hodnotících soudů. Emoce a afekty o něž primárně jde jsou odplata, nenávist, zlomyslnost, závist, impuls pomluvit a poplivat".

Mezi známé projevy resentimentu patří například tendence převracet hodnotové hierarchie (tzn. stavět nižší nebo negativní hodnoty nad vyšší), propadat "temné straně síly". Výzkumy dále ukázaly, že resentiment vyrůstá z negativních pocitů jako závist, hněv, nenávist, zlovůle, zlomyslnost a podobně. Impulsem k vyvolání takových pocitů může být ve skutečnosti prakticky cokoliv. "Příčiny" ve smyslu pocitům odpovídajících "stavů objektivní reality" zde nejsou důležité. Podstatné je totiž především to, jak se s energií vyvolanou těmito pocity dále pracuje.

Resentiment je vždy relační. Začíná vztahem k nějaké druhé osobě a srovnáváním se s ní. Zpravidla vychází z komplexu méněcennosti.

Výslovně zmíněny Schelerem jsou generační konflikty. Starší generace může například odmítat mládež, protože nedokáže přijmout její odlišnost a hodnotové orientace přiměřené ranějším životním stádiím.

Resentiment podle Schelera vyvolává v lidech sklon propadnout "základní morální slabině". Jde o pocit beznaděje, který vytváří předpoklady k regresívní vývojové dynamice, hledání uspokojení v nižších hodnotách nebo jejich náhražkách, včetně narkotik.

Resentiment se podle Schelera objevuje buď v důsledku individuální nesprávné práce s negativními pocity, ale také se může masově šířit psychickou nákazou. Nákazou se tu myslí nekritické podřizování se davovým náladám, davová mentalita tupého následování.

Opravdu patologický resentiment se objevuje, když se člověk cítí bezmocným a nedokáže odstranit příčiny svých negativních pocitů, konstruktivně se jich zbavit. Pocit bezmocnosti se potom racionalizuje pomocí předsudků. Jednotliví příslušníci určité skupiny, i když k nim neexistuje žádný přímý vztah, se zcela náhodně stávají terčem nenávisti, protože celá jejich skupina v psychické struktuře agresora symbolizuje zdroj nezpracovaných a neodstranitelných negativních pocitů.

Konečným výsledkem patologického resentimentu podle Schelera bývá "zatvrzelost srdce", jistá forma otupělosti, která člověka zbavuje normální schopnosti vcítit se do druhého/jiného a sympatizovat s ním.

Je to právě patologický resentiment, co dělá z lidí vhodný materiál k davovým manipulacím.

  ***

Jedním ze záměrů Gillese Deleuze a Felixe Guattariho v Anti-Oidipovi (1972) bylo zbavit levicové hnutí tradiční otrocké mentality a resentimentu. Ve Spinozových stopách kladou autoři základní otázku: Jak je vůbec možné, že si lidé sami přejí být utlačováni, že to dokonce vyžadují? Autoři odpovídají, že pravzorem všeho sociálního útlaku je klasická kapitalistická nukleární rodina, která u dítěte vyvolává primární potlačení touhy. Sociální represe pak navazuje tam, kde rodina přestala: Odsud například hledání všemožných náhradních otcovských figur těmi, kdo tolik touží být utlačeni.

Řešení, které Deleuze s Guattarim navrhli v následujícím díle své práce, bylo ovšem velmi poplatné době vzniku, doznívající náladě konce 60. let. Hlavním opatřením se mělo stát "osvobození touhy", její zbavení fixací způsobených oidipovskou dynamikou.

Ale místo aby se "osvobozování touhy" oslavované konzumeristickou revolucí skutečně stalo silou rozbíjející "kapitalistický systém" založený na represi, poskytlo kapitalismu jen další, do té doby netušené možnosti rozvoje. Deoidipalizace doporučovaná Deleuzem a Guattarim mezitím vyústila v rozklad klasické osobní identity, který ve svých pozdních esejích barvitě popsal psychoanalytik Jan Stern.

Fluidní, povrchní identita je dnes podle Sterna jednotlivci zprostředkována zejména brandem. Konstruuje ji s pomocí toho, co nosí, co jí, k jaké sociální skupině se hlásí. Vymění rekvizity a stane se tak z revivalistického postpunkera upírem, z upíra Keltem a z Kelta zase "vlastencem". Skutečnou identitu sice nemá, to mu ale vůbec nebrání, aby si na její momentální náhražce náramně zakládal.

Nabízí se konstatování, že Deleuze s Guattarim sice položili správnou otázku, ale odpověděli špatně. Deoidipalizace nakonec nejenže nezničila kapitalismus, ale ani neodstranila otrockou mentalitu a resentiment. Epidemie současného populismu ukazuje jasně, že mentalita raba procesem odstraňovaní "tradičních struktur represe" nebyla nijak zásadně dotčena.

Lidé si stále přejí být utlačováni. Padesát let probíhající konzumeristická revoluce "osvobozující touhu" je této potřeby nijak nezbavila.

*** 

Jakmile se napijete prvního loku mořské vody, jste ztraceni. Pokud jde o náš sklon nechat se zotročit, Deleuze s Guattarim byli přesvědčeni, že takovým prvním douškem je vyrůstání v klasické oidipální situaci.

Nezdá se, že by měli pravdu. Nicméně lepší odpověď na jejich otázku, proč si lidé přejí být utlačováni, zatím nemáme.

Myslíte, že lidi po tom všem otrocké mentality zbaví osobní rozhovory se mnou, Petrem Homoláčem nebo Janem Čulíkem, v nichž jim vysvětlíme jejich skutečné zájmy?

3
Vytisknout
6886

Diskuse

Obsah vydání | 14. 3. 2018