Bodláky Václava Duška

Vyhynula laskavost

22. 2. 2018

čas čtení 5 minut
V zahradě banalit vyrostla ničemná urputnost, kvetoucí lživost; semena politické úchylky k dostání. Horečné mezinárodní pomluvy, válečné generálské modely, pomýlený západ i východ, odpadlé krajiny od bohatě prostřeného stolu, partyzánské podnikání, úlevy zlodějům, prodlevy práva, úderné vojenské zpozdilé mise, odřené holopravdy. Všici měli prověrku, všici kradli a vedli zemi do temných hlubin. Potomci pohádkového Dušína velmi okatě zhýralí, opilí politickou virózou volají po právu a sami se mu vyhýbají – kočkovat se ve státních voliérách a plašit vrabčáky, pohoda. Budeme se veřejně pitvat, proevropsky žvanit, ohrnovat nos nad bandou třesoucí se o sinekury, o kterých se jim ani nesnilo – hošan s učňovskou dvouletkou, hospodskou vyšší chlapeckou, stal se starostou a staral se, za všimné přiklepl pozemky roztouženým stavařům paneláků naležato. Důvěřuj, ale prověřuj, radil důsledný znalec lidských poklesků. Prověřené partičky, a přesto kradli, lidičky. Kdepak u nás doma se smíchy neudržíme. Kážeme pravdu s prstem na spoušti – kdo nebyl vybrán, má smůlu.

Historické mýlky jitří lidskou nedokonalost. 

Kdo seje vítr, sklízí bouři. Konečná nicota zbohatlíků, sen mnoha neúspěšných, i slušných. Nu, z národů ať jsme různých, přátelé, přihlížíme s obavami i nechutí ke stěhování národů s kulturními a sociálními nedostatky, s vírou povážlivě středověkou – hadí sémě, kam laskavé oko pohlédne. Vědoucí říká: hle, koloniální bumerang se vrací tam, odkud před mnoha lety vyletěl. Vydrancované země, krutost žádá odplatu. Sociální sítě hlásají demokratické právo, anonymní mešity jsou pranýřovány leda tajnými službami, pokud vůbec pranýřovány bývají. Utrženi ze řetězu posílají laskaví nedouci kohosi do plynu, zavadlosti ducha se meze nekladou.

Ve zdravém těle může přebývat mrtvý duch.

Matná světla budoucnosti probleskují pralesem ideologických dopingových lží. Čistá jízda do nebes se odkládá. Majetková přitažlivost nezklame. Mrouskající dědci věří na nesmrtelnost, rozmnožují se údernicky. A barevný svět přidělává vrásky bílým bytostem. Otázka za milion: máme fašounství zažrané pod kůží? Kdo to ví, odpoví. Historické lapsy přenechte historikům, hravě si poradí, leccos utají, vědí, i když nevědí. Žijí mezi námi filutové, kteří kvákají přismrádlá fakta, polopravdy blbů halasně kázány – otírají si nevymáchané mordy o vyhlazené bytosti, v holokaust nevěří… potřebují poznat trest lidu ze vzdálených dějin, kdy davem zbičovaní umírali bez soudu, kastrováni pro radost obce, zbaveni kruponů, rány posoleny.

Komu mele huba špatnosti bez kontroly, musí povinně navštívit psychiatra.

A hle, žena zloděje dlícího v zahraničním pelechu poučuje podřipské občanstvo, jak se má chovat, morálka inteligentní odkvetlé krasavice podpořena hanbatým tiskem ujišťuje, že drzost se vyplácí. Nestačíš se oklepat a tumáš přídavek – zahraniční herecká penzistka, nevýrazná politička, má nutkání pomáhat a poučovat podřipany, zlí jazykové vzkazují: milá dámo, je-li vám drobítek dáno, musíte vědět, že v minulé republice na pastvinách nejvyšších mlaskali především vaši soukmenovci.

Laskavost, pouhé slovo.

Pěstujeme si v zahradě poznání pleticháře i rozverné intrikánky. Právo zohýbáno dle potřeb daného jednotlivce. Zazobaný laskavec se dopustí trestného činu, poslán do vězeňského sirotčince lásky, ochoří náhle tak silně, že musí být propuštěn ke zhebnutí na svobodě, vyhýbá se bez obav novému nástupu k převýchově – máš-li prachy, tupče, život je procházka růžovým sadem. A kdesi na louce rozdurděná hysterka najíždí do lidí autem – zkus něco podobného, občánku, posadí tě do útulné samovazby a přišijí ti u soudu bez milosti příslušný trest. Být zazobán, přináší úlevy. Rozpolcená společnost se prý otřásá v základech, ale jděte, nestrašte Mikulášem v létě. S laskavostí nejdál dojdeš – kdeže kázat lásku, toť pouhé rouhání.

Horké stranické linky povážlivě vadnou – partajní noty vyčpěly, díky politickým neumětelům nastává asi trvalá zkáza stranictví. A tak kdosi navrhuje, aby se ve školách učila branná výchova. Vlast bez vlastenců hyne. Proč nezařadit do osnov nauku o občanství, o neplacené statečnosti, nehynoucí vytrvalosti, sebeúctě k sobě i druhým – proč nebýt vlastencem na plný úvazek. Dnes vlastenectví často zaměňujeme za vypjatý nacionalismus, skrytý rasismus, překonaný šovinismus. Vlastenectví posiluje národ k vyšším principům mravnosti. Jednotlivce pak k úctě k druhým, k opuštění hanebného radikalismu. Oj, jsme malí, bratři, musíme se přimknout k drolivým se silákům podpírajícím nebeskou klenbu proudovými bitevníky, vychytanými bombardéry, přesnými děly, chrochtavými tanky, mohutnou pěšáckou krmí pro účinné zbrojařské kulky. S vlastenectvím se nesmí hazardovat. Škrholové se vydatně naparují ve veřejných informačních kanálech, jako by schramstli veškerou vlasteneckou uvědomělost.  K vlastenectví patří laskavost. Ruku na srdce. Kdo z nás je vlastencem.

0
Vytisknout
9262

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2018