Trump a císařský dvůr ve filmu Amadeus
8. 1. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
2 minuty
Skandál není Trump. Skandálem je orchestr.
Marco Rubio ví, že Trump hrát neumí. Lindsey Graham to ví také. Věděli to předtím, během tohoto i potom. Slyšeli každý falešný tón, každý neobratný akord, každé narcistní glissando. A přesto tleskají. Hůř: vysvětlují, proč je potlesk nutný.
Tohle není loajalita. Loajalita předpokládá víru. Tohle je kariérní akustika — schopnost naladit vlastní morální tóninu na nejhlasitějšího muže v místnosti.
Rubio kdysi mluvil o institucích. Dnes překládá improvizaci do doktríny. Graham kdysi varoval před nebezpečím. Dnes se usmívá jako vrchní číšník, který vítá chaos u stolu. To nejsou muži, kteří změnili názor; změnili páteř.
V
Amadeovi Salieri trpí, protože rozpozná genialitu, ale nedokáže se k ní
přiblížit. Rubio a Graham trpí opačnou tragédií: rozpoznávají
průměrnost a podřizují se jí. Ani se nesnaží to maskovat jako
přesvědčování. Předvádějí obdiv jako úředníci lichocení.
A jako všichni dvořané tvrdí, že je to realismus. „Takto funguje moc,“ říkají — jako by cynismus byl moudrost a kapitulace strategie. Pletou si blízkost autority s významem, poslušnost s vlivem. Netvoří hudbu; dodatečně ospravedlňují hluk, který už zazněl.
Císař buší do kláves. Dvořané se hrnou vpřed, aby vysvětlili, proč je to bušení odvážné, autentické, převratné — jakékoli přídavné jméno, které omlouvá mlčení těch, kteří by měli vědět lépe.
To, čeho jsme svědky, není populismus. Je to parazitismus — vzdělaní muži živící se aurou člověka, který pohrdá tím, co sami kdysi tvrdili, že zastupují. Nežijí z idejí, ale z odrazu, jako planety obíhající kolem slunce, o němž soukromě vědí, že je nestabilní.
Salieri měl alespoň tu slušnost trpět v soukromí.
1396
Diskuse