Karel Kachyňa natočil film, který je zdánlivě komorní, ale vnitřně monumentální. Děj se odehrává během jediné noci po večírku na ministerstvu. Hlavní postavy – funkcionář Ludvík a jeho žena Anna – se vracejí domů a zjišťují, že jejich dům byl během jejich nepřítomnosti zřejmě prohledán. Telefon nefunguje, brána je otevřená, a kolem je ticho, které zní hrozivěji než jakýkoli zvuk. Divák ví přesně tolik co oni: že něco visí ve vzduchu, že každou chvíli může někdo přijít a zatknout je, a že nejde jen o jejich pohodlí, ale o jejich životy.

To, co by v jiném filmu mohlo být thrillerem, se tu mění ve studii paranoie a rozpadu. Ludvík (v brilantním podání Radoslava Brzobohatého) a Anna (Jiřina Bohdalová, v životní roli) se nejprve hádají o drobnostech, ironizují jeden druhého, vyčítají si manželské zrady i trapné epizody. Ale čím víc se noc vleče, tím jasněji se ukazuje, že jejich soukromý život a politická realita jsou nerozlučně propletené. Strach z režimu není jen vnějším tlakem – prosakuje do jejich vztahu, deformuje jejich intimitu, a odhaluje, že manželství, stejně jako celý politický systém, je založené na nedůvěře, lži a moci.

Největší síla Ucha je v jeho bezútěšné blízkosti. Kamera Karla Čepického je neustále těsně u tváří herců, sleduje je v temných koutech domu, přibližuje jejich zoufalství i vztek. Tma není jen dekorací – je to prostředí, které polyká každé gesto a každý pohled. Je to film, kde světlo svíček nebo malá žárovka působí jako poslední záchrana proti neviditelnému nepříteli.

A přitom nejde jen o psychologii dvou postav. Film je obžalobou celého systému, který proměnil i intimní prostor manželství v bitevní pole. Kachyňa a scenárista Jan Procházka přesně zachytili, jak režim působí: ne dramatickými gesty, ale neustálým pocitem, že jste sledováni, že o vás všechno vědí, že vaše nejmenší slabost může být využita proti vám. Ucho je v tomto smyslu politickým hororem – hororem, který nepotřebuje žádného viditelného nepřítele, protože nepřítel je všude, a hlavně uvnitř vás.

Že film po svém dokončení okamžitě skončil v trezoru, je samozřejmé. Režim nemohl snést takovou přesnost, takovou necenzurovanou podobu strachu. V roce 1970, v době nastupující normalizace, bylo Ucho neúnosně upřímné – a proto zmizelo na dvě desetiletí. Když se objevilo po roce 1989, působilo jako zpráva z minulosti, která byla stále bolestně aktuální.

Ale dnes je fascinující, jak univerzální Ucho působí. Není to jen dokument o jedné éře. Je to studie toho, co se stane, když se nedůvěra a moc stanou základní měnou společnosti. Není těžké si při sledování filmu uvědomit, že v současném světě znovu vyrůstají podobné vzorce. Stačí se podívat na dnešní Ameriku, kde druhá Trumpova administrativa krok za krokem normalizuje autoritářské praktiky a schovává je pod formální procedury a jazyk „zákona a pořádku“. V Uchu se vidíme: nejde o okamžik vojenského převratu, ale o pomalé přivykání k tomu, že věci, které dřív působily nepřijatelně, se stávají součástí všedního dne.

Ale není nutné chodit přes oceán. I v českém prostředí lze pozorovat, jak se jazyk moci stává jazykem každodenní politiky. Neustálé zpochybňování médií, bagatelizace právního státu, rozdmýchávání strachu a hledání nepřítele – to vše funguje na podobném principu jako ve světě Ucha. Nejde o to, že by se někdo hned odvážil zavést diktaturu. Jde o to, že se lidé pomalu učí přijímat, že sledování, kontrola a manipulace jsou „normální součástí“ společenského života. Tak jako Anna a Ludvík, i my si zvykáme na ticho, které nás obklopuje – a někdy raději předstíráme, že ho neslyšíme.

Ucho je děsivé právě tím, že nemá katarzi. Není tu žádný únik, žádné hrdinství, žádné vykoupení. Ráno nepřináší světlo, ale jen chladné přijetí faktu, že všechno pokračuje dál. A možná to je nejupřímnější obraz diktatury: že většina lidí nežije ve chvílích velkých dějin, ale v noci, kdy se bojí zvuku kroků za dveřmi, a kdy se hádají se svým partnerem, protože strach už nemají kam jinam uložit.

Ucho není jen film o minulosti. Je to varování o tom, jak snadno se autoritářství stává součástí našich domovů, našich vztahů a našich každodenních životů. Je to film, který nás učí, že největší teror se často odehrává v tichu – a že pokud ho necháme normalizovat, začne se nám zdát, že to ticho je přirozené. A právě tehdy jsme ztratili nejvíc.