Závěrečný argument Charlieho Kirka

13. 9. 2025 / Fabiano Golgo

 
Po takovém veřejném a násilném konci člověka svádí sklon uchylovat se k obvyklým frázím. Říká se nám, zcela právem, že násilí nikdy není řešením, že musí zvítězit zákon a že lidský život má hodnotu, bez ohledu na názory daného člověka. To vše je samozřejmě pravda.

Jsou to věci, které se učíme v občanské výchově a které recitujeme na pohřbech. Pravda je však taková, že život a smrt, zejména na veřejné scéně, jsou jen zřídka takto čisté. Hovořit o odchodu Charlieho Kirka, aniž bychom plně zhodnotili jeho životní dílo, by byl určitý druh morální nepoctivosti. Znamenalo by to zavírat oči před samotnou silou, která z něj učinila významnou postavu – silou, která se nakonec možná stala jeho zkázou.

Kirk, v útlém věku 31 let, byl mužem éteru a přednáškových sálů. Jeho živobytím nebyly myšlenky, alespoň ne v klasickém slova smyslu, ale jakýsi druh politického performativního umění. Živil se provokacemi své doby a jeho specialitou bylo hledat tu nejošklivější, nejrozpornější stránku jakéhokoli tématu a poté ji bránit s téměř náboženským zápalem. Vybudoval si kariéru na tom, čím byl: profesionálním antagonistou.

Jak již bylo řečeno, jeho specifický zájem se soustředil na stále se rozšiřující a pro něj hluboce znepokojivý svět těch, kteří se nekonformují s tradičními představami o genderu a sexualitě. Byl mužem, který v trans osobě viděl „pulsující prostředníček bohu“ a v lednovém povstání zmeškanou příležitost pro „gay sex“ v sálech Kongresu. Člověk může jen žasnout nad zvláštní alchymií, která dokáže proměnit prosté vyjádření lidské identity v kosmickou urážku nebo násilnou vzpouru v obscénní komedii. Šlo v jádru o promyšlený absurdismus.

A tak, když nyní slyším chór hlasů, které trvají na tom, že se o jeho násilném konci musí hovořit izolovaně, jako by jeho rétorika a jeho život byly dvě oddělené věci, připadá mi to jako hluboké nepochopení příčiny a následku. Příspěvek Kirka společnosti nespočíval ve stavění mostů, ale v jejich odstřelování. Byl evangelistou rozdělení a našel si početné a vstřícné publikum v zemi, která se zdá být k tomu stále náchylnější.

Otázkou tedy není, zda byla jeho smrt oprávněná. Nebyla. Otázkou spíše je, jak můžeme diskutovat o jeho odkazu, aniž bychom uznali, že samotná semínka jeho veřejné kariéry – neustálé, neochvějné pěstování nepřátelství – byla možná také semínky jeho tragického a násilného konce. Je to ponurá poezie a závěrečný, strašlivý argument v životě, který jimi byl prodchnut.