Realita v Gaze by nemohla být brutálnější

16. 7. 2025

Realita na místě je krutá – za prvních devět dní tohoto měsíce bylo zabito přes 660 Palestinců a 2800 jich bylo zraněno. Neustálé izraelské letecké údery, některé z nejkrvavějších od začátku války a většinou bez varování, zasahují hustě osídlené oblasti – rodiny čekající ve frontách na potraviny, lidi ukryté ve stanech, školách, klinikách a dokonce i kavárnách.

Podle ministerstva zdravotnictví v Gaze izraelská armáda do úterního večera zabila kromě lidí v Al-Rimal dalších 89 Palestinců v celé pásmu. Jen ráno bylo při izraelském leteckém útoku zabito nejméně 16 obyvatel Gazy, včetně 10 dětí a dvou žen, a desítky dalších byly zraněny, když čekali na výživu v lékařské klinice v Deir Al Balah. Mluvčí izraelské armády tvrdil, že útok byl namířen proti „teroristovi, který se infiltroval do Izraele během brutálního masakru 7. října“, a že armáda „lituje jakékoli újmy způsobené nevinným osobám“.

Hatem Al-Nouri, 41letý obyvatel Deir Al-Balah, při útoku přišel o syny Omara (8) a Amira (4). Jak vysvětlil serveru +972, ještě spal, když synové odešli z domu do kliniky s nejmladším bratrem Sirajem (2). „Slyšel jsem zvuk ostřelování a moje žena na mě křičela: ‚Moje děti, moje děti!‘“ vzpomíná. „Vyběhl jsem jako šílený a našel jsem své děti na oslí povoze [před klinikou]. Amir už byl mrtvý; Omar krvácel a dýchal, ale brzy zemřel. Siraj utrpěl těžké zranění hlavy a je na jednotce intenzivní péče.

„Nevím, jak budeme žít,“ pokračoval. „V našem domě už není žádný život. Stále nemůžu uvěřit, co se mi stalo, jako bych byl v noční můře.“

Mezitím v Al-Shifa lékaři nařídili Hanadi CT vyšetření, ale kvůli kolapsu zdravotního systému v Gaze nebyly k dispozici žádné přístroje. Musela být převezena do nemocnice Al-Ahli, kde čekala tři hodiny na vyšetření, a poté se vrátila do nemocnice Al-Shifa na operaci.

„Lékaři řekli, že má vnitřní krvácení do hrudníku a plic a potřebuje urgentní operaci, ale není na ni místo,“ vysvětlil Ryad. „Leží v bolestech a čeká na šanci, že ji operují. Jsme vyděšení. Co udělala, že si to zasloužila?“

„Bombardují každý den, všude.“

V pondělí 5. července se Walaa Salem snažila usnout ve svém částečně zničeném domě ve čtvrti Al-Zaytoun, když ohlušující výbuch izraelské nástražné miny rozbil její okno.

„Střepiny létaly skrz rozbité sklo,“ vyprávěla 32letá Salem. „Snažila jsem se pochopit, co se děje. Podívala jsem se na svou tvář přes fotoaparát telefonu – byla pokrytá krví. Omdlela jsem.“

Když se probrala, jejím prvním instinktem bylo najít své dva nevidomé sourozence, Ibrahima (30) a Yousru (28), aby se ujistila, že jsou naživu. Bála se, že přijdou další letecké údery nebo něco horšího: pozemní invaze.

„Byli strachem ochromeni,“ řekla +972. „Snažila jsem se je uklidnit lží – říkala jsem jim, že výbuchy jsou daleko od našeho domu. Pak jsem si zastavila krvácení z hlavy vatou a jódem.“

Salem, učitelka arabštiny, je od července 2024 jediným živitelem své šestičlenné rodiny, když její otec byl zastřelen izraelským bezpilotním letounem, když sbíral dřevo na topení poblíž jejich domu. Každý den chodí dvě hodiny pěšky do školy ve stanu na ulici Al-Jalaa, a to i přes obrovské riziko. „Jsem unavená z nedostatku jídla a mám strach z neustálých izraelských bombardování,“ řekla Salem. „Chtěla bych zůstat doma, dokud nebude příměří, ale musím pracovat, abych uživila rodinu.“

Od začátku izraelského útoku na Gazu v říjnu 2023 byla Salemina rodina opakovaně nucena evakuovat – ze škol, domů příbuzných a provizorních stanů. Přesto zůstali v severní Gaze.

Po poslední vlně izraelských evakuačních rozkazů v Gaze už Salemova rodina neměla kam utéct. „Všechna místa, kam jsme dřív utíkali, jsou buď zničená, nebo pod evakuačním rozkazem, tak jsme se rozhodli zůstat. Navíc všichni víme, že v Gaze není žádné bezpečné místo.“

Jen den předtím, než Salem utrpěla zranění, byli při nedalekém leteckém útoku zraněni její 73letý dědeček Said a dva strýcové. „Izraelský voják zavolal jednomu z jejich sousedů [telefonem] a řekl mu, že bude zasažena skupina budov. Sotva stihli doběhnout ke dveřím, než bomba dopadla,“ řekla.

Její strýcové utrpěli lehká zranění. Ale její dědeček Said byl zasažen do hlavy, ztratil značné množství krve a zůstává v intenzivní péči.

„Bombardují každý den, všude v naší čtvrti,“ lamentovala Salem. „Víme, že je nebezpečné zůstat, ale nemáme na výběr.“
)
„Nevěříme evakuačním rozkazům“

6. července informovala tisková kancelář vlády v Gaze, že během předchozích čtyř dnů Izrael provedl 59 útoků, při nichž zabil nejméně 288 Palestinců a zranil přes 1 088. Devadesát devět obětí bylo zabito při pokusu o získání jídla.

Waseem Abd Al-Nabi a jeho pětičlenná rodina odmítli opustit svůj dům ve čtvrti Al-Tuffah ve východní části města Gaza, i když se dozvěděli o nejnovějším izraelském evakuačním rozkazu. Ale 1. července se vše změnilo.

Kolem 6:30 ráno zasáhl bez varování izraelský letecký útok dům v blízkosti. „Zatímco jsme spali, pršely na nás kameny a střepiny,“ řekl Abd Al-Nabi. „Měli jsme štěstí, že jsme utrpěli jen lehká zranění.“

Abd Al-Nabi a jeho bratr nesli svého otce, jehož pohyb byl omezen předchozím zraněním nohy. „Odešli jsme bez ničeho. Báli jsme se, že spadne další bomba.“

Neměli kam jít, a tak ušli dva kilometry, aby našli útočiště ve svém malém obchodě v Al-Daraj, který byl také evakuován. „Kam máme jít, když je ohrožena celá Gaza?“ zeptal se 28letý Abd Al-Nabi. „Nevěříme izraelským evakuačním rozkazům. Bombardují i oblasti, které označují za bezpečné.“

Nyní tráví dny bojem o přežití, čekáním ve frontách na vodu, sbíráním dřeva na oheň a hledáním jídla. Abd Al-Nabi a jeho bratr Salam často chodí do ulice Al-Rashid v naději, že dostanou pomoc z přijíždějících nákladních aut. Někdy se vrátí s pytlem mouky. Častěji se však vrátí s prázdnýma rukama – nebo zranění, jako mnoho jiných, kteří se stali terčem izraelských útoků na místa distribuce potravin.

„Víme, že nás mohou zabít ve frontě na jídlo, v našich domovech, kdekoli,“ řekl Abd Al-Nabi. „Jen doufám, že tentokrát bude dosaženo příměří a že vydrží. I kdyby jen na krátkou dobu – jen tak, aby přestalo zabíjení.“

Po dvouměsíční úplné blokádě enklávy začal Izrael na konci května do Gazy pouštět nepatrné množství potravin. Ale hlad jako válečná zbraň se nadále používá – a nejvyšší cenu za to platí Palestinci jako Yasmin Erheem, která je v devátém měsíci těhotenství a trpí těžkou podvýživou.

Dvacetiletá Yasmin nyní žije se svým manželem Mohammedem, jejich 18měsíčním dítětem a deseti dalšími příbuznými z obou stran rodiny v částečně zničeném domě ve čtvrti Al-Daraj ve východní části města Gaza.

„Kéž bych měl nějaké bezpečné místo, kam bych mohl [Yasmin] vzít,“ řekl Mohammed. 
„Celá Gaza je bombardována. Evakuační rozkazy působí spíše jako divadelní představení, jako by izraelská armáda chtěla předvést svou lidskost.

„Za poslední měsíce jsme byli evakuováni více než pětkrát, ale nebezpečí číhalo všude,“ pokračoval. „Teď už [Yasmin] tělo nevládne. I sebemenší námaha ji přivádí do závratí a úplně vyčerpává.“

Minulý měsíc se jim podařilo dostat se do charitativní organizace Patient’s Friends Benevolent Society v centru Gazy, kde Yasmin podstoupila ultrazvukové vyšetření. Reakce lékaře nás podle Mohammeda „vyděsila“.

„Dítě je příliš malé,“ vzpomíná. „Pediatr řekl, že kvůli podvýživě Yasmin hrozí smrt nebo vážné vrozené vady.“

Mohammed, který kdysi vlastnil malý obchod s obuví, je už několik měsíců bez práce. Jeho zásoby se vyčerpaly na začátku války a všechny úspory utratil za jídlo, léky a dopravu. Nyní už nemá nic.

„Prodal jsem Yasmininy zlaté šperky a část nábytku, abych mohl koupit bílou mouku a zeleninu, kterou se mi podařilo sehnat na trhu,“ řekl. „Ale nestačí to. Někdy předstírám, že jsem sytý, aby mohla sníst můj podíl.“

Ceny v Gaze raketově vzrostly a jakékoli jídlo, které zbylo, je téměř nemožné sehnat. „Kéž bych jí mohl přinést ovoce, zeleninu, kuře, maso, cokoli,“ řekl Mohammed. „Ale i když se tyhle věci dají sehnat, jsou pro lidi jako my příliš drahé.“