Slovensko, vedené premiérem Robertem Ficem, proměnilo debatu o sankcích v energetický vyjednávací nástroj. Jak napsal v otevřeném dopise Evropské komisi: „Tento návrh považujeme za sankci, a proto jej přirozeně spojujeme s návrhem 18. balíčku sankcí proti Ruské federaci.“ Je to ukázkový příklad toho, jak princip jednomyslnosti v EU - původně navržený jako pojistka pro menší státy - dnes ohrožuje samotný projekt, který měl chránit.

A není to poprvé. Maďarsko pod vedením Viktora Orbána opakovaně blokovalo unijní kroky - od sankcí po pomoc Ukrajině - a využívalo právo veta nejen jako projev nesouhlasu, ale jako nástroj nátlaku. Když může jediný členský stát zablokovat celou zahraniční politiku kontinentu, už nejde o konsensus, ale o paralýzu.

Skutečný problém je však hlubší a systémový. Evropská unie zůstává uvězněna napůl cesty mezi konfederací a federací. Chce jednat geopoliticky, chce být strategickým aktérem na světové scéně - ale její struktura vychází z předpokladu, že jde o klub spolupracujících rovnocenných partnerů, nikoli o unii vynucenou historickou nutností.

Srovnejme to. Ve Spojených státech federální vláda nepotřebuje jednomyslný souhlas všech 50 států k uvalení sankcí či vedení zahraniční politiky. Ani v Německu - klasickém federálním státě - zahraniční politiku neurčují jednotlivé země, ale federální vláda. A v Kanadě nemohou jednotlivé provincie vetovat celostátní reakce na globální události.

V EU ale může jeden neposlušný stát zablokovat celý sankční mechanismus. A co hůř - ne kvůli samotnému návrhu, ale proto, že si s ním účelově spojuje vlastní domácí zájmy. To už není diplomacie, to je dysfunkce.

Jako vždy v případě EU ale nejde jen o to, co by se mělo udělat, ale jak. Odklon od jednomyslnosti v oblasti zahraniční politiky by vyžadoval změnu smluv - proces politicky choulostivý a právně složitý. Přesto existují cesty vpřed. Jednou z nich je rozšíření využití hlasování kvalifikovanou většinou (QMV) v zahraničněpolitických otázkách, jak to již navrhly některé členské státy i Evropská komise. Další možností je konstruktivní zdržení se hlasování, které umožňuje nesouhlasícím státům neblokovat rozhodnutí většiny. Třetí variantou je posílení „koalic ochotných“, tedy skupin států, které mohou jednat společně pod hlavičkou EU i bez jednomyslnosti.

Nedělat nic ale znamená smířit se se strategickou bezmocí.

To, co dělají Slovensko a Maďarsko, není nezákonné. Ale v očích těch, kdo chtějí, aby EU naplnila své hodnoty a odpovědnosti, je to stále méně legitimní. Vysílá to špatný signál do Moskvy - a nejen tam. I Peking, Teherán či další sledují, jak snadno lze Evropu rozdělit, zdržet a odradit - zevnitř.

Fico tvrdí, že hájí slovenské zájmy. Ale z dlouhodobého pohledu oslabuje právě tu Unii, na níž Slovensko závisí - ekonomicky i bezpečnostně. EU nemůže jednat jako globální mocnost, pokud nedokáže jednat ani jako jednotný celek.

Nastal čas čelit evropskému paradoxu: že unie sedmadvaceti nesmí být držena jako rukojmí jedním státem. Pokud má EU přežít geopolitické zkoušky tohoto století - od ruské agrese přes vzestup Číny až po klimatickou krizi - musí se pohnout od jednomyslnosti k jednotě. A to znamená změnit pravidla, která dovolují, aby se paralýza vydávala za suverenitu.