Velký zájem vzbudila premiéra restaurované verze rodinné komedie z roku 1969 Ecce Номо Номоlka, kterou představili synové Miloše Formana, dvojčata Petr a Matěj, kterým bylo v době, kdy je pozval k natáčení otcův přítel, režisér Jaroslav Papoušek, šest let. Nyní koketně prohlašují, že tato práce ve filmu byla nejlepší v celé jejich kariéře. Speciální program byl věnován herci Johnu Garfieldovi (1913–1952) a já jsem s potěšením zhlédl první verzi naprosto nepravděpodobného detektivního filmu „Pošťák vždycky zvoní dvakrát“ (1946) s božskou Lanou Turnerovou.

Zpomalit čas se dá, ale některé změny přesto nastávají. V loňském roce odešel do důchodu „muž s mikrofonem“ – Petr Folprecht, který od roku 1974, tedy přesně 50 let, tak umělecky uklízel scénu po uvedení soutěžních filmů ve velkém sále „Thermal“, že diváci ho pokaždé vítali bouřlivým potleskem. V květnu 2025 zemřel prezident festivalu, herec Jiří Bartoška, a promenáda na nábřeží řeky Teplá byla přeměněna na pamětní galerii jeho černobílých portrétů s filmovými hvězdami a režiséry, kteří přijížděli do Karlových Varů.

Dav na promenádě se také změnil. Karlovy Vary byly nazývány „ruským městem“, místní letiště obsluhovalo charterové lety z Ruska a výběrová komise festivalu nezapomínala na rusky mluvící publikum. Pandemie a poté válka s tím vším skoncovaly. Číšníci zapomněli na zvyk oslovovat každého návštěvníka rusky, v sanatoriích ubylo ruskojazyčné reklamy a v programu 59. karlovarského filmového festivalu nebyly vůbec žádné filmy natočené v Rusku. Jedinou výjimkou byla první část amerického dokumentárního seriálu „Moji nežádoucí přátelé“ o znepokojivém životě opozičních novinářů v Moskvě před začátkem války s Ukrajinou.

Válka zabíjí nejen lidi, ale i zvířata, mizí lesy zapálené ostřelováním, zničení přehrady na Kachovské vodní elektrárně vedlo k přetvoření celého ekosystému, v opuštěných vesnicích se dobrovolníci snaží zachránit kočky a psy, které ztratily své páníčky. Ukrajinský režisér Dmitrij Greško ve svém dokumentárním filmu „Divia“ (jméno východoslovanské bohyně, ochránkyně přírody) natáčel přírodní rezervace – jak ty zasažené válkou, tak i ty nepoškozené. Jeho film – bez jediného slova, ale s působivou hudbou Sama Slaytera – je hymnou přírodě, s níž člověk nemilosrdně zachází. Greško se v roce 2024 připojil k řadám ukrajinské armády a na premiéře filmu „Divia“ v Karlových Varech se objevil v vojenské uniformě. Režisér je členem kulturního oddělení ukrajinské armády a natočil další dokumentární film o tom, jak vojenští hudebníci jeli do USA poděkovat Američanům za pomoc.

Maďarský experimentální režisér Bence Fliegauf se snaží vyhýbat banálním zvratům v ději a jeho film „Jimmy Jaguar“ má za cíl oklamat očekávání naivního diváka. Začíná jako obyčejný thriller – výslechem zločince, který tvrdí, že démon jménem Jimmy Jaguar ho donutil účastnit se únosu osamělého starého muže, který, jak policie zjistí, je srbský válečný zločinec zapletený do brutálních znásilnění a mnoho let se skrýval před spravedlností. Zdálo by se, že teď démon rozpoutá peklo a čekají nás dvě hodiny zločinů, honiček a psychického teroru. Ale kdepak! Vyprávění se zpomaluje, divák musí sledovat hašteření mezi málo zajímavými stoupenci démona a na jeho další vstup na scénu se čeká nesnesitelně dlouho. To vše je originální, ale bohužel poněkud nudné.

Fligauf by se mohl poučit o lakonismu od jednoho z nejlepších britských režisérů Marka Jenkinse. Autor vynikající detektivky „Ennis Men“ v krátkém filmu „Viděl jsem tvář Boha ve stopách letadla“ prokazuje mistrovství zkušeného vypravěče. V deníku svých cest, natočeném na osmimilimetrový film, který vyvolává mimozemskou atmosféru, zachytil krajiny, které inspirovaly génie – zejména dům, který Hitchcock proměnil v obydlí Normana Batese.

Film „Sbormistr“, který přináší nové pojetí sexuálního skandálu, který otřásl Českou republikou, byl považován za hlavního kandidáta na „Křišťálový glóbus“, ale porota dala přednost dokumentárnímu filmu s hravým názvem „ Raději zešílet v divočině“. Slovenský režisér Milo Remo sledoval život šedivých dvojčat Ondřeje a Františka Klišikových, kteří žijí spolu v odlehlé malebné oblasti Šumavy, neustále se hádají, usmiřují a stárnou. Romantická báseň o českých excentricích žijících v idylickém světě – takové by mohly být děti z dávné komedie Papouška o rodině Homolkových. Čas nelze zastavit, ale někdy se podaří ho úspěšně zpomalit.

Zdroj v ruštině ZDE