Buřty, pivo, nenávist: levicový populismus po česku

17. 7. 2025 / Matěj Metelec

To, že „zasvěcené“ informace, byť podle všeho nepřesné, sdílel s médii zrovna Zdeněk Škromach, je pro celé dění posledních měsíců příznačné. Škromach je spjat s Milošem Zemanem a účastnil se tzv. lánského puče, kdy spolu s Michalem Haškem, Milanem Chovancem, Jeronýmem Tejcem a Jiřím Zimolou a tehdejším prezidentem Zemanem připravovali svržení úřadujícího předsedy sociální demokracie Bohuslava Sobotky. V posledních letech bylo možné Škromacha vidět spíše v řečeném bazénku, i když v SOCDEM aspoň zůstal, což se nedá říct třeba o Michalu Haškovi, který se aktuálně angažuje v krajně-pravicovém slepenci Jo! v barvách Rajchlovy strany PRO.

Škromach představuje tu tvář sociální demokracie, kterou si osobně spíš než s Milošem Zemanem spojuji s Jiřím Paroubkem. Zeman byl v dobrém i zlém součástí „gründerského“ období polistopadové české politiky, které vedle prolínání politiky, byznysu a občas i podsvětí, znamenalo také silné ideové střety, sdílenou touhu po návratu do Evropy (ať už to znamená cokoli) a nejistotu, co všechno vlastně může být součástí té vzývané demokracie. V nultých letech ovšem nastoupila machistická fáze, jejímž představiteli byli vedle Paroubka třeba Miroslav Topolánek nebo Miroslav Kalousek. O vládu soupeřili „chlapi s guľama“, kteří při jednání ve Sněmovně ukazovali prostředníček a když na to přišlo, nešli pro facku daleko a vládnout byli ochotní třeba s Marťany. Škromach byl, podobně jako sám Paroubek, zástupcem sociálnědemokratické varianty „chlapů s guľama“, která se vyznačovala tím, že to byli  korpulentní muži v nepadnoucích oblecích, performující kromě siláckosti, často asi i úspěšně, lidovost.

Možná tohle je jeden z problémů české levicové politiky – že vedle Zemanovy arogance, která ovšem byla nejen osobnostním rysem, ale ve své době rovněž reakcí na nepřátelství téměř celé české mediální scény, nedokázala vygenerovat jiný model „levicového populismu“ než právě lidové siláctví. Přestože sociální demokracie dokázala být úspěšná i pod lídry, kteří se tomuto stereotypu vzpírali, jako Vladimír Špidla a Bohuslav Sobotka, v časech krize se k němu opakovaně vrací. Někdy to mohlo být spíš vtipné (Hamáčkův červený svetr), ve chvíli, kdy se tato taktika přibližuje antisystémovému populismu a krajní pravici, je to spíš zoufalé. 

Navíc tato záchrana „levicové politiky“ bude v případě úspěchu znamenat rozplynutí v depolitizovaném antisystémovém populismu absurdních slibů a komických hrozeb, aniž by si dokázala vzít zpátky elektorát, který sociální demokracii odloudil Andrej Babiš. Ten je lepší jak v populismu, tak má větší šanci, že bude moci aspoň nějaké sliby plnit. Přitom levicový populismus by v Česku nemusel mít na programu jen „buřty, pivo, nenávist“, vykročit směrem, kam Babiš ze zřejmých důvodů nikdy nepůjde, a adaptovat heslo „tax the rich!“ na české podmínky. Na to ovšem schází českým levicovým politikům gu… odvaha.