"V první třetině 20. století většina obyvatel dnešní Leningradské oblasti neuměla rusky"

10. 1. 2025

čas čtení 2 minuty
Narva se stala hlavním městem kultury ugrofinského světa pro rok 2025 a díky vlastnímu etnickému dědictví dala tomuto titulu nový a rozšířený význam. To pravděpodobně povzbudí nejmenší ugrofinské národy v regionu a vyvolá ruský hněv kvůli tomu, co se Moskva bude snažit prezentovat jako důkaz západního vměšování.

Když lidé diskutují o etnických vztazích v Estonsku, obvykle se zaměřují na relativní počet Estonců a etnických Rusů a ignorují skutečnost, že zde existuje také malé procento ugrofinských národů (jiných než Estonců), včetně Vodů, Ižorů, ingermanlandských Finů a narvských Finů, říká Jekatěrina Kuzněcova.

Ale označení Narvy za hlavní město kultury ugrofinských národů v letošním roce má za následek velké zdůraznění jejich role, rozptýlení mýtů o nich a poskytnutí naděje na přežití.

"Mnozí vědí, že v letech 1641 až 1654, toto město bylo správním centrem švédské provincie Ingermandland; někteří dokonce nazývají Narvu historickým "hlavním městem" Ingrie; ale bohužel si jen málokdo vzpomene, co se tam odehrávalo před tímto obdobím a co po něm," pokračuje Kuzněcova.

Málokdo ví, že region Ida-Virumaa je "historickou vlastí pěti ugrofinských národů v jedné a téže době" nebo že ve 20. století existovala jak estonská Ingermanland, tak i sovětská verze tohoto regionu. To je historie, která má všechny šance ovlivnit budoucnost.

"Estonská Ingermanland – estonsky Eesti Ingeri – je součástí historického okresu Ingria, který se nachází v západní části dnešního okresu Kingisepp v Leningradské oblasti v údolí řeky Narvy." Stala se součástí Estonska v důsledku mírové smlouvy z Tartu v roce 1920 a zahrnovala Ivangorod, řeku Rosson a 13 vesnic, kde žilo asi 1 800 lidí.

Sovětská vláda jej anektovala v roce 1944; ale ještě předtím existovalo to, co by se dalo nazvat sovětským Ingermanlandem, i když dnes jsou mnozí přesvědčeni, že Moskva existenci takového místa vždy popírala. Ale ve 20. letech 20. století sovětské úřady podporovaly finštinu a dokonce i ingrijštinu, i když je ve 30. letech potlačovaly.

Skutečnost, že o tom všem ví tak málo lidí, je podle Kuzněcové výsledkem stalinistických represí proti těmto menšinám a neutuchající rusifikační kampaně Moskvy, která vedla mnoho Ingrijců a dalších k tomu, aby se znovu identifikovali jako Rusové a zapomněli na svou národní minulost. I když by ji rychle objevili, kdyby se mohli ohlédnout o generaci nebo dvě zpět.

Lidé, kteří si myslí, že jsou Rusové, by brzy zjistili, že "v první třetině 20. století většina obyvatel dnešní Leningradské oblasti neuměla rusky a že jejich rodnými jazyky byly vodština, ižorština, karelština, vepsština a ingermanlandská finština."

Zdroj v ruštině: ZDE

1
Vytisknout
997

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2025