Ještě k Husovi a husitství

8. 7. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut



Myslím, že je třeba rozlišovat mezi Husem a husitstvím. Hus byl v zásadě středověký katolík, který se od katolické tradice odlišoval snad jen donatistickými tendencemi. Donatismus byl starověká „hereze“, která podmiňovala platnost svátostí udělovaných daným knězem tím, jaký ten kněz je. Je logické, že Hus měl ve svém boji s morálním úpadkem běžné církevní praxe tyto sklony, nicméně donatismus je v zásadě opakem reformace, která navazuje – stejně jako John Viklef – na sv. Augustina, jenž byl pravým opakem a úhlavním nepřítelem donatistů.


 

Hus stejně jako scholastika obecně navazuje jednoznačně na univerzální církev, na církevní otce, spolu s Viklefem třeba na Augustina, ale zdaleka nikoli jen na něj. Hus napsal standardní scholastické cvičení spočívající v rozsáhlém komentování tzv. Sentencí Petra Lombardského (Petr Lombardský se narodil v roce 1100 v Piemontu a zemřel v roce 1160 v Paříži) a i ve svých dalších spisech vycházel z univerzální scholastické tradice. Vlastně jediný problém, který Hus měl s církví, byla její morálka, její společenské působení. Vůbec, ani v nejmenším, nestál o nějakou národní církev, nějakou národní civilizaci nebo válku, revoluci, ničení. Hus by podle mne s husitstvím rozhodně nesouhlasil.

Nejblíže k reformaci má Hus tam, kde následuje výše zmíněného Viklefa, jehož myšlenky se do Čech dostávaly díky jednotnému systému univerzit, takže nebylo nic divného, když Češi studovali na Sorbonně nebo v Oxfordu. A právě z Oxfordu mladí Češi přinášeli do Čech to, co lze označit za základní myšlenky reformace, které ovlivnily kromě Husa i další české myslitele. Stále bych však trval na tom, že Hus na rozdíl od Viklefa byl ve všem, kromě zmíněné donatistické tendence, vzorný středověký katolík.

Husitství podle mne není organickým navázáním na Husovy myšlenky, ale mnohem více je reakcí na Husovu násilnou smrt, která dává podnět ke vzpouře a celkovému zmatku jak ve společnosti, tak v myšlenkách. Situace, kdy Češi stojí proti zbytku univerzální latinské Evropy, rozhodně nevystihuje Husovo myšlení nebo jeho étos. Nicméně ani husitské války nejsou nějakým zjevením národa proti univerzální civilizaci. Problém, na který husitství reaguje, je problém univerzální a sahá až do Dantových dob: je to problém církevní moci a jejího omezení. Můžeme zmínit války o investituru, Filipovo avignonské zajetí papežů, můžeme zmínit taky rozsáhlé a nesmírně vlivné františkánské hnutí v Itálii atd. Husitství je jedním z mnoha podob tohoto chronického problému latinské Evropy.

Palacký chápe střet husitství či později reformace s katolicismem jako širší konflikt mezi společenskou autoritou a svědomím, v němž obě strany mají svou důležitou pravdu. Ve skutečnosti bylo ke vzniku moderního svobodného státu nutno přebudovat právě instituce, tedy autoritu. Nikoli autoritu zrušit ve jménu svědomí a pravdy, které se nikdy nepodřídí ničemu, ale najít takové způsoby hodnocení a nápravy veřejných věcí, které by nebyly závislé ani na jednotlivém svědomí, ale ani by nebyly výrazem autority mimo veřejnou kontrolu moci.

Tocqueville ve své Demokracii v Americe ukazuje, jak se původně fanatické kalvínské komunity prvních přistěhovalců pod vlivem svobodné debaty, praktické orientace soukromníků na majetek a demokratické volby úředníků proměňovaly ve svobodnou společnost. Hus by z toho určitě nebyl šťastný, Hus odmítal dokonce i obyčejný tanec jako něco nemorálního, natož aby připustil svobodnou společnost. Pro Husa by byl ideální svět středověká společnost, v níž se kněží prostě jen drží toho, co kážou. Jeho střet s církví, který rozhodně nebyl cílem a smyslem jeho myšlení a snah, nikdy neměl a nemohl mít řešení v tom, že jednotlivec stojí za tím, co mu jeho svědomí podává jako pravdu. A už vůbec nemá žádný smysl mimo dějiny západní civilizace, ať už zpět do latinského středověku, nebo dopředu k osvícenství a modernímu státu.

Husův důraz na pravdu je v jeho situaci pochopitelný a vyjadřuje rozhodně mnohem více než jeho vlastní svědomí, vyjadřuje dlouhodobý a široce pociťovaný problém s církevní zhýralostí a lží. O tom si rozhodně můžeme přečíst už v Dantovi, na to reaguje Dekameron (první jasně moderní vykročení ze středověku, se kterým by Hus absolutně nesouhlasil) a další zásadní díla začátku novověku. Hus není hrdinou vlastního svědomí a myslím, že se tak sám nechápal, Hus byl hrdinou obecné, do očí bijící pravdy, která stovky let děsila latinskou Evropu: pravdy o církevní moci a jejím zneužívání.



4
Vytisknout
6654

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2022