Válka proti vědě

21. 12. 2021

čas čtení 11 minut

 
Převlékl jsem se za lékaře z jednotky intenzivní péče pro covid, abych mohl pečovat o svou babičku. Teď po mně jde ruská vláda

Svářeč natáčel tajná videa v sibiřské koronavirózní nemocnici. Poté, co se jeho příběh virálně rozšířilů, zaměřila se na něho ruská vláda. Uprchl, aby se vyhnul zatčení. Toto je jeho příběh.



 

Sergej Samborskij, povoláním svářeč, se koncem října vydal na tři dny v přestrojení za lékaře do sibiřské nemocnice. Dělal to, co zdravotnický personál v nemocnici nedělal: staral se o svou 84letou babičku a další špatně léčené pacienty na přeplněném koronavirovém oddělení. Své návštěvy v nemocnici natočil na mobil  a když šokující záběry zveřejnil, obrátila se proti němu ruská státní mediální mašinérie.

Sedmadvacetiletý Samborskij, nyní známý po celém Rusku jako "vnuk z Tomsku", se vydal do Moskvy a zaklepal na dveře federálních úřadů,. Chtěl podat stížnost na hrubé zanedbávání lékařské péče. Když vyšlo najevo, že místo aby se úřady jeho stížnostmi zabývaly, hodlají ho zatknout, Samborskij uprchl do sousední Gruzie.

Tento text pochází z rozhovoru, který se Sergejem Samborským vedla Katia Patin.

Moje babička se jmenovala Julia Fedorovna. Učila ruský jazyk, literaturu a dějepis a inspirovala mnoho bystrých mozků. Mnozí z nich jsou dnes v našem městě vědci, mají magisterské tituly, doktoráty z jazyků. Byl to nejchytřejší a nejslušnější člověk, jakého jsem kdy poznal.

Naučila mě hrát na klavír. Vychovávala mě od dětství a byla opravdu přísná, aby ze mě byl dobrý člověk. Moje žena, moji ostatní příbuzní, nikdy jsem je neměl rád tak, jako jsem měl rád svou babičku. Pro ni bych si prošel i peklem. A taky jsem to udělal.

V Tomsku jsem pracoval jako svářeč. Měl jsem tichý, normální, klidný život a neměl jsem žádné problémy. Nemůžu říct, že bych měl hodně přátel, ale ti, které mám, jsou opravdoví přátelé. Žil jsem se svou ženou, bratrem a babičkou.

Tomsk je opravdu krásné město. Je to univerzitní město. Říkají mu Atény Sibiře, protože jsme nejchytřejší město v Rusku s největším počtem studentů. Jsem patriotem svého města a kraje, kde jsem se narodil. Znám každý potok, každý kousek lesa v okruhu 100 kilometrů od mé vesnice v Tomské oblasti. Lidé jsou tam milí, ale problémy začínají u úřadů.

V našich nemocnicích umírají lidé. Jsou léčeni léky, které WHO k léčbě koronaviru nedoporučuje, například arbidolem, gripferonem. Pokud si zlomíte nohu nebo máte nějaké jiné zranění a vaše teplota je vyšší než 37 stupňů, jste automaticky přijati na oddělení s covidem, i když jste jinak zcela zdraví, a jste ponecháni tam. Když zavoláte záchranku a řeknete jí, že máte příznaky covidu, objeví se u vás doma do šesti dnů. Můj přítel měl covid a zavolal si sanitku. Objevili se až za měsíc.

Mé babičce bylo 84 let a měla Alzheimerovu chorobu. Staral jsem se o ni doma. Byla částečně ochrnutá, měla téměř plnou svalovou atrofii. Měnil jsem jí pleny, krmil ji, myl. Dne 21. října, kolem páté hodiny odpoledne, jsem jí připravoval jídlo, když jí začalyt z úst vycházet bubliny. Otočil jsem se a z pusy jí šla pěna, oči měla vyvrácené dozadu a rty modré. Zavolal jsem záchranku.

Když jsem přijel do nemocnice, babičku už odvezli na CT vyšetření. Přišel jsem k registraci, zeptal se, kde je, a oni mě nasměrovali na chodbu, kde sedělo asi 50 lidí a kašlali. Všichni s covidem. Prošel jsem kolem starší ženy, která seděla na nosítkách prakticky nahá a pod bradou měla roušku. Třásla se zimou. Požádal jsem lékaře o pomoc a trvalo 15 minut, než našel sestru, aby jí přinesla deku.

Pak jsem se vydal hledat babičku. Byla v pokoji s pěti lůžky, všichni to byli pacienti na covidu. Lékař řekl, že babčika potřebuje kyslík. Zapsal jsem si telefonní číslo na ženu na vedlejším lůžku a asi po hodině jsem odešel. Druhý den jsem té ženě zavolal. Řekla, že za babičkou nikdo nepřišel. Nikdo ji nenakrmil, neumyl ani nevyměnil pleny. Přivázali ji k posteli.

Byl to pro mě opravdu šok. Jsem impulzivní člověk. Vstal jsem a hned jsem jel do nemocnice. Pozoroval jsem sestry, které vcházely a vycházely z nemocnice, aniž by si sundaly ochranný oděv. Šly si zakouřit a pak se vracely se špinavými návleky na boty.

Tak jsem přistoupil k zaparkované sanitce a koupil si od řidičů ochranné pomůcky. Oni to nemají dovoleno, ale prodali mi je za dvojnásobnou cenu. Tohle je Rusko. Šel jsem do zadní části budovy, kde je malý lesík, a převlékl se. Měl jsem ochranný oblek, masku a brýle. Nebyla tam žádná ochranka, dveře byly dokořán. Začal jsem natáčet, vešel jsem dovnitř a nikdo se na mě dvakrát nepodíval.

Když jsem přišel k babičce, byl jsem zděšený. Nevím, proč ji přivázali k posteli, celou ruku měla pokrytou modřinami od pout. Zkontrolovala jsem babiččinu plenu, byla špinavá. Na čele měla zvednutou kyslíkovou masku. Měla tři proleženiny, jednu na koleni a dvě na bocích. Na pravé straně jí vyměnili obvaz, ale na levé se jí ani nedotkli.

Jak si to vysvětlit? Je to apatie a lenost. Tohle není žádný výjimečný případ. Děje se to napříč ruskými nemocnicemi. Od zveřejnění mých videí mi napsaly stovky lidí se svými vlastními příběhy.

Na jednotce intenzivní péče jsem trávil osm nebo devět hodin denně. Přicházel jsem a odcházel, ale většinou jsem se schovával, abych na sebe nepřitahoval větší pozornost. Někteří z ostatních pacientů mě žádali o vodu nebo o pomoc s lůžkovinami. Vynášel jsem odpadky.

Neděle 25. října byla posledním dnem, kdy jsem byl v nemocnici, než zjistili, co dělám. Sedl jsem si vedle babičky na postel a ona se na mě podívala. Řekla: "Serjožo, já tě mám ráda. Ahoj." Na pár vteřin mě poznala. Nepoznala mě už více než tři roky. Kvůli tomu to všechno stálo za to.

Své záběry jsem předal místnímu televizní stanici TV2. TV2 je v Rusku výjimkou. Je to nejlepší regionální kanál v zemi, vždycky se věnují skutečným problémům lidí a říkají pravdu bez ohledu na to, kolikrát jim vyhrožovali. Během dvou nebo tří dnů byl můj příběh po celém Rusku. Zpočátku jsem zůstával v anonymitě a říkali mi "vnuk z Tomsku". Poté, co můj příběh zveřejnila televize TV2, policie jim zabavila záběry a předvolala k výslechu jejich redaktora Alexandra Sakalova.

Dále jsem si myslel, že by mi mohla pomoci Moskva. Moskva neví, co se děje v regionech. Nebo možná ví, ale jen to veřejně nepřiznává. Existuje jedna rapová skupina, která se jmenuje 25/17 z města Omsk, a ta má takový text: "Moje Moskva je hlavním městem vaší země." Moskva je opravdu samostatná země. Jsou tam jiní lidé, jiné zákony. Myslel jsem si, že Moskva je moje poslední naděje.

Tak jsem poprvé odjel z Tomsku do Moskvy. Šel jsem do hlavní kanceláře vyšetřovacího výboru. Nabídl jsem, že ukážu svá videa člověku, ke kterému jsem byl nasměrován. "Jaký to má smysl?" zeptal jsem se. Naprosto to s ním nehnulo. Řekl: "Můžete podat stížnost, ale jestli dostanete odpověď, bude to trvat nejméně měsíc."

Šel jsem na federální prokuraturu a do kanceláře prezidentské administrativy. Ze všech těchto míst jsem dostal odpověď. Vyšetřovací výbor mi řekl, abych napsal na krajský úřad. Prokuratura mi doporučila, abych se také obrátil na krajský úřad. Totéž jsem dostal od prezidentské kanceláře.

Když jsem byl v Moskvě, příběh se stal celostátní zprávou. Začala proti mně mediální kampaň napříč provládními kanály. Nejhorší byla televize REN-TV. Je to nechutný kanál. Domluvili jsme se, že nezveřejní mé celé jméno a rozostří můj obličej, obličej mé babičky a citlivé záběry s ní. Ale oni ukázali všechno. Řekl jsem pravdu o lékařské péči v Tomsku a v Rusku, pravdu o naší vládě. A teď se mě všechny státní kanály snažily utopit.

Obvinili mě, že to všechno dělám kvůli babiččiné důchodu. Že jsem ji bil, nechal ji přivázat k radiátoru, nechal ji hladovět, držel ji jako vězně.

V Rusku sotva potřebujete dávat lidem důvod, aby vás sežrali. Můj příběh nutil lidi přemýšlet, jestli jejich blízký zemřel na nemoc, nebo kvůli lhostejnosti systému.

Když jsem přiletěl zpátky do Tomsku, ještě ten večer mě předvolali k výslechu na místní vyšetřovací úřad. Řekli mi, abych jim odevzdal telefon, a vyslovili podezření, že video je falešné, že jsem záběry sestříhal a celou věc si vymyslel. Vyhrožovali mi, že mě na místě zatknou a prohledají můj dům. Odmítl jsem telefon vydat.

Dne 30. října babička zemřela. Oficiální příčinou smrti byl zápal plic. O koronaviru nepadlo ani slovo. Vždycky jsem si představoval, že babička zemře v klidu doma, tak jak bychom měli všichni. Byl to její sen, aby zemřela ve spánku. Nakonec však zemřela v zavrženíhodných podmínkách.

Znám někoho,  kdo pracuje u policie. Řekl mi: "Projednávají, že proti tobě zahájí trestní řízení,  ty musíš odejít."

Pohřbil jsem babičku, opustil Tomsk a Rusko.

Teď jsem v Gruzii, ale necítím se tu bezpečně. Jsem Rus. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že policie je tu v pořádku. Jdu a slyším policejní sirénu a jsem napjatý. Důsledky života v Rusku.

Dnes mám narozeniny. Včera večer jsme slavili. O půlnoci jsme si otevřeli láhev vína, dali si něco k jídlu a přišli ke mně tři lidé. Řekli: "Sergeji Samborský, je čas vrátit se do vlasti."  Ti lidé nejsou moji přátelé, nejsou to moji příbuzní. Moji skuteční přátelé by mi neřekli, abych se teď vrátil domů. Byli to lidé nějak napojení na vládu.

Dnes mám sedmadvacáté narozeniny, doufám, že ne poslední.

3
Vytisknout
5727

Diskuse

Obsah vydání | 28. 12. 2021