Ruskem za poznáním

23. 12. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 44 minut
 

Za poznáním tohoto největšího státu světa, jehož rozloha čítá 17 096 246 kilometrů čtverečních, zahrnuje velkou část východní Evropy a takřka celou severní Asii, se můžete vydat prostřednictvím mnoha knih, z nichž vybírám Cesta na Tajmyr, aneb po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie, Cesta na konec světa a zpět 1, Ruská Arktida, Cesta na konec světa 2, aneb Ruská pravda a skutečnost, jejichž autorem není nikdo jiný než jeden z jeho nejerudovanějších současných znalců. Bývalý disident, antikomunista, cestovatel, spisovatel a nakladatel, který i přesto, že se narodil v Plzni. zvolil si za svůj domov Bratislavu, Fero Richard Hrabal-Krondak.


Pane Hrabale - Krondaku, co vás přimělo usadit se na Slovensku?

 


Mj. přesvědčení, že na Slovensku – kde byl disent chabý a samizdatové aktivity zanedbatelné - budu užitečnější, než v centru opozičního dění, kde se koncentrovaly téměř všechny aktivity.

Nedá mi to, abych se vás ještě nezeptala ohledně vašeho příjmení Hrabal. Je v tom nějaká souvislost se spisovatelem Bohumilem Hrabalem?

Nikoliv.


V Rusku jste prožil tři roky. Co vás přivedlo na myšlenku sbalit batoh a zamířit zrovna tam?

Jedna z otázek, na kterou mohu nejlépe odpovědět prostou citací ze své knihy:

Proč právě Rusko?

Nejedna z diskuzí ohledně mých cest po Rusku začíná otázkou „Co vás vlastně přivedlo k zájmu právě o tuto zemi?“, resp. její pejorativnější verzí: „Když nemáš rád Rusko, proč tam stále lezeš?“.

Právě proto odpovědí na ni, začnu i tuto knihu.

Občas na tuto otázku odpovídám s mírnou nadsázkou, že motivací k mým potulkám po Rusku je to, že 1) se tam dá dojet vlakem; že 2) se tam bez problémů domluvím; a že 3) tam vystačím se svým relativně bídným důchodem. Ale vážně.

Protože to je výzva. Většina mých zásadních aktivit v životě byla reakcí na nějakou výzvu. Když za totality nebylo třeba možné sehnat, natož vydávat určitou literaturu, tak jsem si vyrobil rozmnožovací přístroj a začal vydávat samizdaty. No, a když cestujete za poznáním, kam pojedete? Do „exotických destinací“, kde narazíte dvakrát do týdne na Čechy nebo Slováky s džípem? Jaký smysl má pobíhat po Africe, když tam na každém kroku potkáte západní turisty? Jaká exotika je Tanzanie či Namibie, když se to tam turisty jenom hemží? Tohle se vám na severosibiřském Tajmyru, Jamalu nebo Čukotce nestane. Pokud dnes cestujete za poznáním, těžko budete kdekoliv první bílá tvář, ale stále jsou místa, kde je ještě co poznávat. Tím mám na mysli nové, zajímavé lidi a jejich životní příběhy. Resp. málo známé lokality a s nimi spjaté historické události.

To, je pro mě podstatnější než se projet jako turista v 1. třídě Transsibiřskou magistrálou nebo si udělat v Africe za mastný poplatek selfie s gorilami a tvářit se jako Livingstone.

Ať již to vezmeme z kteréhokoliv pohledu, Rusko není jen jednou z mnoha zemí. Nejen díky své rozloze a pestrosti přírody, ale hlavně kulturní a etnickou různorodostí své populace představuje útvar mnohem pestřejší, než třeba celý americký kontinent … však i řada amerických indiánských kmenů má kořeny právě na Sibiři.

Kromě kulturního dědictví desítek domorodých národů Sibiře a Dálného východu, turkických a ugrofinských národů Povolží a četných tradičních menšin pocházejících ze všech koutů někdejšího Ruského impéria, doplňují totiž socio-kulturní obraz RF i kulturní a duchovní aspekty přilehlých oblastí (mám na mysli např. menšinu čínskou, korejskou, kurdskou, řeckou či tureckou). Díky tomu zahrnuje tento obraz mimochodem i podstatnou část kulturního a duchovního dědictví Evropy. Vedle Pobaltí např. i celou oblast východní, střední a severozápadní Evropy, odkud do Ruska směřovaly již od 18. století proudy kolonistů.

A jak ji tedy vidíte z pohledu vydavatele?

Z pohledu vydavatele, jehož hlavní ediční řada se jmenuje Světové duchovní proudy (v níž už 40 let vychází publikace o duchovních tradicích mimoevropských národů) je tak fascinace Ruskem zcela pochopitelná.

Musím ovšem zmínit i další, řekněme politologický rozměr mých návštěv oné „země, kde dnes znamená zítra“. Jako zarytý antikomunista, a tudíž i zásadní odpůrce současného ruského režimu a ruské kleptokracie a imperialismu považuji za svou psí povinnost poznat tuto zemi co nejlépe, již jen proto, abych na jízlivou poznámku kremlobota „A ty jsi v Rusku byl, že nás poučuješ?“ mohl odpovědět „Ano, byl, a nejen to, strávil jsem tam několik let a procestoval ho křížem krážem!“

Co je pro vás tím hlavním podnětem, který vás vede k zaznamenávání vašich zážitků z těchto cest?

Mimochodem jedním ze zásadních faktorů, motivujících mne k zaznamenávání a vydání mých zážitků a poznatků z cest napříč „zemí, kde dnes znamená včera“, je skutečnost, že dominantním zdrojem informací o současném Rusku jsou různá ruská státní a prokremelská média a proruské facebookové skupiny (jako třeba "Společnost česko-ruského přátelství") ovládané agilními trolly z řad ruské páté kolony, a navíc rovněž řada "cestovatelů" bohužel prezentuje Rusko po svém (tj. v souladu se svým "světonázorem").

Resp. pohledem z okna rychlíku, čímž myslím různé „cestovatele“, potažmo spíše turisty, kteří za sebou jednak nemají zážitek „reálného socialismu“, který třeba mně skýtá schopnost vnímat jisté jeho analogie s reáliemi „nového Ruska“, jednak mnohdy zároveň neovládají plynně (anebo dokonce vůbec) ruštinu, což zpochybňuje jejich chápání kontextu, ruské reality, a relativizuje jejich poznatky. Zvláště pak, prožili-li v Rusku pouhé 2 nebo 3 týdny.

A co si myslíte o těch cestovatelích, kteří ho poznají jenom z oken vlaku Transsibiřské magistrály?

Samozřejmě, "cestovatel", který projede Transsibiřskou magistrálu zašitý se sluchátky na uších v drahém kupé, namísto v lidové 3. třídě, případně navíc ve společnosti podobných souputníků, turistů ze západní Evropy, vám popíše Rusko diametrálně odlišným způsobem. Zvláště pak, nezažil-li socialismus, takže nechápe různé konotace, a neovládá-li navíc ruštinu a je odkázán na slovník ve svém smartfonu.

Na rozdíl od nich mě až děsí, kolik paralel s minulostí dneska v Rusku spatřuji. Člověk nezatížený vzpomínkami ani vědomostmi (znalostí historie a chápáním kontextu) je ovšem nevnímá a vidí jiné Rusko nežli já. Asi tak, jako kdysi západní turisté během svojí kratičké návštěvy vnímali socialistické Československo diametrálně odlišně, než jeho obyvatelé.

Natožpak, je-li pohled takového „cestovatele“ ovlivněn, determinován, jistými apriorními představami, zatímco já, jakožto bývalý disident a starý antikomunista budu asi stěží opěvovat relikt odporného systému, ve kterém jsem prožil půl života a proti němuž jsem léta bojoval.

A o těch obdivných reportážích, které se o této rozlehlé zemi v médiích občas objevují?

Dovedu si ovšem představit reportáže o Rusku z pera člověka, jenž pobíhá po Donbasu s nášivkou Ruské pravoslavné armády na prsou, fotí se tam se "zelenými mužiky" a opolčenci a píše tendenční obdivné reportáže o východoukrajinských „vlastencích“ (separatistech) a útlaku kyjevských "banderovců" do konspiračních a dezinformačních médií, jako třeba Marek Havlíček, náčelník pseudoexpedice "Tatra kolem světa 2" (mj. sponzorované ruským státním koncernem Rosatom pupeční šňůrou spojeným s Putinovým režimem).

Reportáže z vašich cest po Rusku jsou pro čtenáře velmi přínosné už jen z toho důvodu, že objasňují běh politicko - společenských souvislostí…

Jestliže se někomu budou mé reportáže z Ruska jevit přespříliš zpolitizované (resp. zabíhající příliš a zeširoka do souvislostí), pak musí vzít potaz, že – tak, jako v každém totalitním či autoritativním režimu – i celý zdejší veřejný či společenský život je nadmíru zpolitizovaný. Čímž se (mj.) právě Rusko liší od všech ostatních zemí, které jsem dosud navštívil (tedy kromě ČLR), kde politika obecně absolutně nepředstavuje společenské téma (myšleno při běžné komunikaci s domorodci).

A navíc, ve světle posledních událostí (konfliktu na Ukrajině a napětí mezi Ruskem a Západem), politika zasahuje prakticky neustále i do každodenního života běžných Rusů.

Tím myslím třeba skutečnost, že jednak každý druhý Rus je nějak osobně spojen s děním na Ukrajině – svým původem či přes přátele, kolegy a příbuzné, jednak většina Rusů je každodenně postihována dopadem sankcí a poklesem hodnoty rublu v důsledku ukrajinské války; v neposlední řadě pak od rána do večera zpracovávána − politizována − hysterickou protiukrajinskou a protizápadní propagandou ve všech médiích, které se nelze vyhnout.

Takže do této země vás láká i toto veškeré politické dění – prostě se chcete o všem přesvědčit na vlastní oči…

S tím souvisí i odpověď na zmíněnou, často pokládanou otázku „Když nemáš rád Rusko, proč tam stále lezeš?“, na kterou obvykle odpovídám: „Do Ruska jezdím, abych viděl na vlastní oči to, o čem vy, neználci, na internetu tak plamenně avšak teoreticky klábosíte. Stejně jako na Novou Guineu nejedu kvůli tomu, že miluji bažiny, komáry a krokodýly.“

Myslíte si, že naši současní „rusofilové“ jsou v obraze ohledně Ruska?

Především našim „rusofilům“ uniká fakt, že Rusko nerovná se Putin, resp. člověk nemusí milovat zosobnění „Rusáka“ (tj. personifikaci všech negativních stereotypů, které tento fenomén reprezentuje), má-li rád Rusko, které mimochodem neobývají pouze Rusové.

Ani mé reportáže o Rusku nebudou pochopitelně ani zcela vyčerpávající, ani úplně "objektivní", resp. nezaujaté, již proto, že nevycházím z vědeckých studií a statistických ročenek a jako bývalý disident a politický vězeň, který má za sebou praktickou zkušenost s režimem, jehož exponenti a pohrobci kormidlují Rusko, se dívám na mnohé aspekty zdejšího života diametrálně odlišně a kritičtěji, než naivní rusofilové čerpající "poznatky" ze Sputniku.

Však i Karel Havlíček Borovský, který byl zpočátku slavjanofilem, po několikaletém pobytu v Rusku změnil názor (stejně jako André Gide o sto let později).

A pokud snad opomíjím pozitivní aspekty současného Ruska, pak proto, že o šíření jeho pozitivního obrazu se vedle Sputniku a propagandistické TV stanice Russia Today více než dostatečně starají tisíce kremlobotů a ruská pátá kolona, v čele s Vyvadilovými "Přáteli Ruska" a Švrčekovými "Slovenskými branci", a její prokremelská média jako Aeronet, Eurasia24, Nová Republika, Protiproud, Vlastenecké noviny atd., atd.

V současné době jste mnoha uznávanými českými i zahraničními osobnostmi označován jako erudovaný znalec Ruska, neboť ve svých knihách o něm, propojujete osobní svědectví z terénu s poznatky z dějin, politiky, mezinárodních vztahů, ekonomiky, kultury a životního stylu obyvatel navštívených zemí. Co na to říkáte..?

Nepovažuji se za experta na Rusko, ovšem vzhledem k tomu, že během poslední dekády jsem v Rusku strávil zhruba 3 roky - přičemž jsem projel fakticky všechny ruské regiony a měl možnost komunikovat se stovkami lidí, představiteli všech sociálních, profesních i etnických skupin - , mluvím plynně rusky a prožil jsem půl života v socialismu, jehož relikty je dnešní "nové" Rusko prodchnuto, cítím jisté oprávnění i povinnost prezentovat, vedle běžných cestovatelských zážitků, i své zkušenosti, poznatky a názory na ruskou realitu, hlavně s ohledem na záplavu propagandistických mystifikací, klišé, lží a polopravd zaplavujících náš mediální prostor, na základě nichž si - bohužel - nejen naivní občané, ale i většina politiků, tvoří deformovanou představu ruské reality (ať již jde o podceňování ruského imperiálního myšlení a revanšismu, anebo naopak o obdiv vůči falešnému obrazu této reality).

Jak hodně náročné pro vás bylo jako pro individuálního cestovatele získání ruského víza?

Že Rusko není standardní zemí, pochopí cestovatel již při žádosti o ruské vízum, tedy dávno předtím, než vůbec poprvé vstoupil na území Ruské federace. I jinak zkušený cestovatel, zvyklý že v jiných zemích s vízovou povinností dostane vízum buď na počkání při vstupu anebo během pár hodin emailem (jako třeba i v případě Tádžikistánu), je na konzulátu RF zaskočen skutečností, že zde nestačí prostě jen říct „chci vízum a zaplatit poplatek.

S překvapením zjišťuje, že individuální návštěvník, jemuž formality nezabezpečuje cestovka, se do Ruska dostane pouze na oficiální pozvání. To musí přiložit k žádosti o vízum, aby byla vůbec akceptovaná. K tomu hned doplním, že takovéto „pozvání“ (zvací list) není ovšem nijak složité získat. Za poplatek několika tisíc korun vám ho zprostředkuje některá ze zprostředkovatelských agentur (nezřídka patřící zcela náhodou ženě či dceři konzula).

Kromě finančního přínosu pro zmíněné agentury (často nějak napojené na ruské diplomaty) mi úplně uniká smysl této procedury, jelikož výše uvedené „oficiální pozvání“ je vesměs vystavené jakousi moskevskou organizací, se kterou cestovatel následně v Rusku vůbec nepřijde do styku. Logické a jednodušší by bylo přirazit si prostě nějakou sumu k ceně víza namísto takovéto nesmyslné formality.

Existuje tedy nějaké jiné řešení?

Druhou možností, kterou využívám už celá léta já, je získání zvacího dopisu od jakéhokoliv ruského subjektu (společnosti, organizace či firmy). Od své první individuální návštěvy, během které jsem na vlastní kůži zakusil nástrahy ruské byrokracie a trochu pronikl do jejího fungování, mám v počítači hotovou šablonu oficiálního pozvání: „V souladu s dohodou mezi RF a EU o usnadnění udělování víz občanům RF a EU uzavřenou v Soči dne 25. května 2006 …“, ve které každý rok aktualizuji pouze datum, termín pobytu a identifikační údaje zvoucí organizace, načež dokument pošlu příslušnému kamarádovi jen podepsat a oštemplovat.

Jednou to je burjatské vlastivědné muzeum, podruhé jakutská asociace domorodých národů nebo nějaké spřátelené vydavatelství; jindy salechardský Institut výzkumu Arktidy, měl jsem i pozvání od Asociace veteránů afghánské války.

Na hlavičce dokumentu v podstatě nezáleží, bumážka jako bumážka. Pro ruského úředního šimla je odedávna podstatné jen jakékoliv razítko. Pro mě pak tento kus orazítkovaného papíru znamená mj. hned úsporu několika tisíc korun, jelikož kromě ušetřeného poplatku cestovní agentuře je mi v takovém případě automaticky odpuštěn i konzulární poplatek za tzv. „dělovuju vizu“.

Už jen perličkou je, že konzulární pracovnice může požadovat, aby v potvrzení pojišťovny o cestovním pojištění, předkládané jako příloha žádosti, byla standardní formule, že „pojištění platí ve všech státech světa“ doplněna ještě dovětkem „včetně Ruska“!

Může se individuální turista potulovat svobodně Ruskem, kde bude chtít nebo ne..?

A to ještě takový prvonávštěvník Ruska s největší pravděpodobností netuší, že ani v okamžiku, že má konečně v pasu ruské vízum, neotevírají se mu širé ruské pláně k svévolnému, neomezenému potulování, jako v případě jiných velkých zemí.

Že svoboda cestování je zde, kromě problematické dopravní infrastruktury a povinnosti registrace pobytu, výrazně omezena skutečností, že na území Ruské federace se nachází desítky zakázaných zón, tzv. „uzavřených administrativně-územních útvarů“ a pohraničních oblastí (zahrnujících dohromady statisíce čtverečních kilometrů území, nezřídka velikostí výrazně přesahujících rozlohu ČR anebo třeba Francie), do nichž se vesměs ani ruští obyvatelé nedostanou bez speciální propustky od tajné služby FSB, a kde za vstup bez povolení hrozí turistovi citelná pokuta anebo i vyhoštění.

K tomu jen doplním, že zmíněnou propustku nelze vyřídit přes žádnou agenturu, ale výlučně prostřednictvím regionální správy FSB v příslušné oblasti. Samozřejmě ještě v dostatečném předstihu před vstupem do zakázané zóny, jelikož vyřizování této propustky může trvat 3-6 týdnů, z čehož vyplývá, že zahraniční návštěvník je v této záležitosti zcela odkázaný na místní kontakty. (Ani Moskviči nemají šanci v této věci nějak pomoct.)

Má-li tedy cestovatel namířeno do některé lokality, zahrnuté v seznamu „zakázaných území“ (kde se shodou okolností nachází i řada nejdůležitějších národních parků a významných historických památek), teprve v okamžiku získání příslušné propustky může začít kupovat jízdenky a sestavovat reálný itinerář.

Nutno poznamenat, že ani zdaleka nejde jen o oblast severního Kavkazu, ale v souvislosti s masivní militarizací ruské Arktidy lze předpokládat, že v budoucnu bude především přístup do této oblasti, kde se nachází většina zmíněných národních parků (zahrnujících jednak jedinečné přírodní scenérie, jednak unikátní biotopy) a v níž jsem osobně strávil řadu nezapomenutelných měsíců, ještě komplikovanější a pro cizince takřka nemožný.

Pro Rusko, které je dnes jedinou zemí, která má vojenské základny v Arktidě, představuje totiž tento region především oblast strategickou, resp. nástupiště k obsazení prakticky celé Arktidy. Své argumenty podporuje budováním rozsáhlé sítě vojenských základen podél celého arktického pobřeží.

To jenom na vysvětlenou, proč mnohé oblasti Ruské federace nebudou ani v budoucnosti cestovatelům zrovna dvakrát přístupné, jak je asi každému zřejmé již z uvedených faktů a co je třeba brát v potaz při plánování případné expedice. Neznalost této skutečnosti může totiž naivnímu cestovateli, zvyklému plánovat trasu jen podle mapy, udělat nečekanou čáru přes rozpočet.

Území Ruska je rozděleno do 85 samosprávných celků, z nichž je 22 republik. A také do jedenácti časových pásem. Pociťoval jste to nějak na sobě?

Vliv časových pásem? Při mém tempu cestování určitě ne, jezdím vlakem anebo lodí, potloukám se tedy většinou každým regionem celkem zvolna.

Spolu se Spojenými státy a Čínou je Rusko považováno za jednu ze světových velmoci, neboť disponuje velkým arzenálem jaderných zbraní a balistickými raketami. Jaký je váš názor nato současné hromadění ruských vojsk u ukrajinské hranice? Co tím prezident Putin vlastně sleduje?

Rusko nepochybně ani na moment nikdy nepustilo ze zřetele možnost pohlcení Ukrajiny (případně dalších oblastí bývalého SSSR), jediné, co mu v tom bránilo, byla očekávaná odveta Západu. Nejrealističtější ruský scénář zřejmě bude vyhnout se přímému střetu s ukrajinskou armádou, obsadit vojensky území okupovaná separatisty a útvary GRU, načež "reagovat" na odvetné ukrajinské akce vyprovokované separatisty. Je docela možné, že jde o snahu předejít možné tajně plánované ukrajinské operaci k osvobození Donbasu.

Bohužel i pro nás, jelikož v případě další ruské agrese, Západu nezbyde než tvrdě reagovat, aby pasivitou nepopřel smysl své existence a nedal Kremlu a Pekingu zelenou k dalšímu postupu ke zničení civilizace – Donbas se tak může stát počátkem globální tragédie, armageddonskou plání, kde se rozhodne o dalším osudu ne jen Ukrajiny, ale celé Evropy … a v případě nepředvídatelného vymknutí se situace, i světa.

V jednom ze svých mnoha rozhovorů jste se také zmínil o možném elektronicko/ kybernetickém odvetném útoku na ruské elektronické systémy…

Jak jsem již někde uvedl: Jediná adekvátní bezprostřední reakce na jakýkoliv ruský útok může být zničující odvetný elektronicko/kybernetický útok na ruské elektronické systémy .... těžko může mít totiž NATO nepřetržitě na jakémkoliv místě potenciálního útoku připravených 200 000 mužů (nemluvě již o možném případu simultánních čínských operací v jv. Asii, vázajících souběžně masivní americké síly v Tichomoří).... ostatně útočník je vždy ve výhodě a Západu by trvalo nejméně týden, než zmobilizuje adekvátní síly, zatímco ke kybernetickému útoku / bolestivému varování agresora (aby se stáhl / zastavil) mu stačí minuty ... a není pochyb o tom, že v takovém případě koordinované západní operace Západu lze zasáhnout a ochromit prakticky celou ruskou infrastrukturu - od mobilních a počítačových sítí přes bankovní sektor, rozhlas a televize, distribuci PHM, přístavy, letiště a železnice až po těžařské technologie a energovody (složené výlučně ze západních segmentů). Každý elektronický systém / chytrý přístroj typu "IoT" (od routeru po mikrovlnku) je potenciálně zranitelný a nepochybuji, že západní tajné služby bez problémů dokážou v kritické situaci využít všechna existující "zadní vrátka“ - obdobně jako v případě izraelského útoku na íránský jaderný program. Samozřejmě, že ruské ozbrojené síly se snaží být co nejvíce nezávislé na západních technologiích, ale stejně jsou sekundárně životně závislé na civilní infrastruktuře, která je v bídném stavu i bez zásahu zvenčí. Minimálně potřebuje armáda železniční síť k přesunu a zásobování z týlu, stejně jako fungující dodávky PHM atd. S kolabujícím týlem je sebelepší elitní útvar za pár dní paralyzován.

Hledat však v počinech kremelského autisty-deprivanta či obecně ruských vládců nějaký racionální prvek je často obtížné, takže se musíme připravit na všechno, Ukrajinu a Pobaltí ostatně považují za své "odtržené provincie" trvale, stejně jako maoisté v případě Taiwanu.

A co dělá jeho klika?

Putlerova klika pokračuje prostě v politice politbyra, snaží se odpoutat pozornost národa od blížícího se vnitrostátního bankrotu.

Jak říká Petr Kolář, pokud jde o konfrontaci Rusko-Západ:

„Je to potřeba Putina. Chce být vnímán jako partner, ukazovat domů, že ho (USA) berou vážně. Pokud byste se Rusů zeptali, kdo je jejich spojenec, nebudou vám umět odpovědět. Rusko je problematický faktor, má jen vazaly nebo ty, které vydírá."

To věčné harašení politiků nejen se zbraněmi, ale i ostatními politickými záležitostmi mi připadá v 21. století jako nesmyslné počínání a evokuje mi to, promiňte mi ten expresivní výraz „ hádání malých harantů na pískovišti o bábovičky, kdo jich komu víc rozboří “. Proč už se nemohou začít chovat jako opravdoví dospělí a zodpovědní politici nejen ti ruští, ale všichni po celém světě?

Bohužel. Z historie není znám jediný případ, kdy by se podařilo mírovými prostředky, ústupky a přesvědčováním, odradit agresora od jeho plánů, resp. diktátora přesvědčit k upuštění od teroru. A pokud jde o Rusko, přirovnáme-li koexistenci s Ruskem k šachu - pak Rus buď vyhraje anebo vám rozbije hlavu šachovnicí. Rusko odedávna uznává jedinou pravdu - tou je "Ruská pravda", a jediným zákonem / právem, které akceptuje - to je právo silnějšího. Věřit v dodržování jakýchkoliv smluv a dohod Ruskem může pouze naivní neználek, který nemá šajnu o historii. Za posledních 100 let -- od okamžiku platnosti Paktu Společnosti národů (resp. Versailleské mírové smlouvy) a navazující Charty Spojených národů -- Rusové nedodrželi snad jedinou mezinárodní smlouvu, Atlantickou chartou počínaje a Helsinskými dohodami a Budapešťským memorandem konče.

(Tento postoj jasně prezentoval už sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov, když ve zprávě Nejvyššímu Sovětu v r. 1939 uvedl: „Krátký společný úder Wehrmachtu a Rudé armády stačil na to, aby nezůstalo nic z té odporné kreatury, kterou byla Versailleská smlouva!“)

"Ruská pravda" je odedávna v příkrém rozporu s chápáním zbytku světa (ať již jde o události roku 1812, 1853, 1918, 1939, 1941, 1945, 1968 anebo 2014), není tedy divu, že se není Rusko schopno se Západem na ničem domluvit.

Názornou ukázkou rozdílu mezi pravdou objektivní a tou ruskou je třeba vykreslování příčin a okolností II. světové války, spolupráce s nacistickou Třetí říší či okupace Polska oficiální sovětskou i postsovětskou (ruskou) historiografií jakožto střetu nevinné a mírumilovné Země Sovětů, zákeřně napadené krvelačnými nacistickými hordami. A takto bychom mohli procházet jednu historickou epochu po druhé…

Viz třeba blog "RUSKÁ PRAVDA" a skutečnost

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/ruska-pravda-skutecnost.html

Bohužel jsem ještě nikdy neměla možnost Rusko navštívit, ale z různých cestopisných filmů usuzuji, že je to přenádherná země plná krásných, obdivuhodných památek, nádherné přírody a pohostinných, přívětivých lidí. Jak vás zdejší obyvatelé přijali? Jaká je vlastně ruská povaha?

Můj postoj k Rusku je stejně rozporuplný jako Rusko samotné. Popisuji realitu a občas se snažím své osobní dojmy zasadit to do kontextu, ale určitě nejsem schopen definovat ruskou povahu, která je pro nás příliš neuchopitelná a nejednoznačná. Jeden den se setkáte s jejich pohostinností a druhý s prolhaností. Jeden den Rus něco slíbí, nazítří vůbec nedrží slovo, aniž by hnul brvou. Na jedné straně se Rusové, resp. obyvatelé Ruska, vyznačují srdečností a pohostinností, na druhou stranu se v Rusku nezřídka setkáte až s nenávistí k Česku:

„Svoloč nevděčná, celá léta jsme je živili, ze spárů fašistů je Rudá armáda vyrvala, naši dědové za jejich svobodu krváceli a takto se nám odvděčili.... Nějací trpaslíci, díra Evropy a poskoci Němců a Američanů tady budou vyskakovat, ať se podívají na svoji historii ... atd..."

I mnozí z oněch milých, srdečných, bodrých a pohostinných Rusů ve svém nitru skrývají zároveň ukřivděného, zakomplexovaného, xenofobního a žlučovitého Rusáka, který nenávidí Židy, Poláky, Čečence, Ukrajince, Tatary, Estonce, Litevce, Lotyše, Američany, Gruzíny, Uzbeky anebo Kalmyky (případně všechny); obdivuje komunistického špicla Putina či fašouna Žirinovského; zpochybňuje a bagatelizuje bolševické zločiny, masakr v Katyni i stalinské Gulagy; proklíná zrádce Chruščova a Gorbačova; obhajuje okupaci Československa, Krymu i Kavkazu, nasazuje psí hlavu čs. legionářům a teskní za sovětským režimem.

Názorným příkladem tragicky rozpolcené ruské duše je, když s tebou přeruší styky lidé, které jsi považoval za skvělé jedince a výborné kamarády, jen kvůli tomu, že sis dovolil na Facebooku sdílet reportáž o sovětské okupaci Československa, o GULAGu nebo Katyni či o policejní zvůli běloruského fašistického režimu!

Například mi zcela vážně někteří tvrdili, že Češi bojovali za druhé světové války proti Sovětskému svazu a v roce 1968 že prý byly americké tanky v západních Čechách a Rudá armáda je na posledních chvíli vyhnala… Když vám někdo začne tohle plácat, tak diskuse končí, protože si to buď sám vymyslel anebo přejal od druhého debila kvůli tomu, že mu tyto postoje jsou sympatické. Je to na stejné úrovni, jako když někdo tvrdí, že vakcinací do nás rvou čipy anebo Američané nikdy nebyli na Měsíci. Logickými argumenty mu to nevyvrátíte.

S kým jste tedy při svém cestování touto rozlehlou zemí měl nejlepší vztahy?

Nejlepší vztahy, nejméně zatížené politikou, mám s neruskými etniky, resp. Rusy z Dálného východu a Sibirjaky, připadá mi, že čím dál od Moskvy, tím odlišnější, sympatičtější lidé.

Ale teď, již k vašim knihám, v nichž píšete nejen o svých cestovatelských zážitcích, ale také i o vlastních zkušenostech, poznatcích a názorech týkajících se ruské reality. Jaká tedy doopravdy je..?

Jednu kapitolu mé další knihy jsem nazval Rusové, národ bez paměti a bez budoucnosti aneb Říše Mankurtů.

S trochou nadsázky lze říci, že Rusové jsou v jistém smyslu národem bez paměti. Tím nenarážím jen na absurdní skutečnost, že tak mnozí příslušníci národa, jehož podstatná část – snad 50% rodin – byla tak či onak postižena stalinskými represemi, vzpomínají s morbidní nostalgií na období bolševické hrůzovlády.

Nemám konkrétně na mysli jen revoluční ničení archívů, průběžné vyvražďování elit a sedmdesátileté systematické falšování a opakované přepisování historie, nýbrž také unikátní fenomén utajování či zamlčování rodinné historie v četných rodinách, v jakési podvědomé snaze neupozorňovat na sebe čímkoliv, co by třeba mohlo být někdy šmouhou na kádrovém profilu.

A ze zkušeností s bizarní mašinérií stalinismu, kdy si nikdo – včetně vykonavatelů a spoluorganizátorů krutovlády – nebyl jist svým zítřejším osudem, se vyvinul tento specificky ruský patopsychologický fenomén, hluboce zakořeněný a přetrvávající automaticky i dávno po pádu stalinismu i sovětského režimu.

Lidé si osvojili jakousi specifickou ruskou formu nindžucu – umění být neviditelným, nevyčnívat. O mnoha věcech, jako vlastní pobyt v GULAGu, represe příbuzných či rodinný původ se po celé roky doma nehovořilo vůbec anebo jen v úzkém rodinném kruhu, resp. pouze v nepřítomnosti dětí.

Není výjimkou, že se potomci dozvídají i o věznění a pronásledování vlastních rodičů či blízkých příbuzných teprve po jejich smrti z archivních materiálů anebo náhodně, z druhé ruky.

Jak jsem již kdesi zmínil, z osobní zkušenosti znám hned několik případů, kdy se moji přátelé teprve v dospělosti – víceméně náhodou – dozvěděli o svých polských či německých kořenech anebo o původu a osudu svých prarodičů a dalších příbuzných.

Pro pochopení "ruské duše" tak může být právě legenda o Mankurtech, která posloužila i Čingizu Ajtmatovovi jako alegorie otrocké masy, bytostí bez vlastní vůle a bez paměti, oddaných nové moci v jeho románu Den delší než století.

Chápu, že chybí-li národu humanistické idoly, upíná se ruská propaganda (i prostý občan) k jedinému světlému momentu, a to vítězství nad fašismem. Bohužel, prezentovanému přímo či nepřímo jako ruská záchrana světa, při níž západní Spojenci tvořili neporazitelné Rudé armádě jen trapnou stafáž, a spojovanému s osobou Stalina. Navíc vítězství Pyrrhovu, ježto za ně Sovětský svaz zaplatil mnohem větší cenu než národy poražené, a navíc se díky němu jen upevnila moc zrůdného totalitního režimu, jenž si v ničem nezadal s oním fašistickým.

A kromě pofiderního velmocenského mýtu, potvrzeného uvedeným Pyrrhovým vítězstvím, upíná se ruský občan samozřejmě ke stejně falešnému, potěmkinovskému obrazu idealizované éry budování socialismu, která byla ovšem zároveň nejtemnějším obdobím novodobé ruské historie.

Díky těmto fixním ideám a nebezpečným mystifikacím stojí ono "Nové Rusko" na bahnitých základech minulosti. Cožpak lze na třasovišti lží a ideologických bajek budovat novou, zdravou společnost?

Myslím, že právě toto měl na mysli Václav Havel, když prohlásil: „Falšovatelé historie svobodu národa nezachraňují, ale ohrožují.” Což lze parafrázovat i slovy, že národ bez paměti je národem bez perspektivy, bez budoucnosti.

Nezdá se vám, že na internetu je plno dezinformačních zpráv nejen, co se týče Ruska, ale i ostatního světového dění. Není tím hlavním důvodem to, že spousta lidí hovoří o něčem, o čem ve skutečnosti nemá vůbec potuchy. Co myslíte..?

Komunikační technologie ve svém vývoji prostě předběhly vývoj lidského rozumu o celé generace. Díky tomu, že pro většinu populace mají obdobný relevantní přínos jako pro hominidy, jsou na druhé straně neocenitelným (a smrtelně nebezpečným) nástrojem k ovládání mas malou skupinou deprivantů. Tohle je ovšem pouze diagnóza…. ☹

Pandemie a polemiky kolem covidu jenom odhalila v plné nahotě zoufalou duševní úroveň nejen tohoto národa, ale populace obecně. Mám takový dojem, že tak, jako kdysi žili vedle sebe souběžně Neandrtálci a příslušníci druhu Homo Sapiens, dnes tvoří populaci znovu dva živočišné druhy - Homo Sapiens a Homo Stupidus, přičemž ten druhý získává postupně převahu!

Dnešní hnutí „hňupies“ velmi připomíná situace, které už známe z historie. Mám silný dojem, že titíž lidé, kteří dnes vyřvávají na náměstích o covidové diktatuře a srovnávají pandemická opatření s holokaustem, kdysi pořádali pogromy na židy v přesvědčení, že mají prsty v morové nákaze a zadělávají těsto na macesy krví neviňátek a křesťanských panen, už v r. 1830 iniciovali povstání proti proticholerickým pandemickým opatřením (pod jejichž pláštíkem údajně vrchnost usilovala o vyvraždění rolníků), v r. 1918 provolávali smrt církvi a buržoazii a slávu Rudému teroru a zpochybňovali nebezpečí španělské chřipky (která skosila 20 milionů obětí); v 50. letech zase šířili mystifikace o „americkém brouku“ a „vrazích z Wall Streetu“. Magoři, kteří ve středověku věřili pověrám o vzniku moru díky otravě studní židovskými záškodníky, resp. lynčovali čarodějnice za uřknutí dobytka, dnes zpochybňují holokaust a komunistické zločiny, odmítají transfuze krve anebo věří ve fantasmagorie o čipování a jedovatých vakcínách, a budou klidně kdykoliv věřit sebevětší pitomosti.

Zároveň stojí však za pozornost, že v řadách antivaxerů, žluťásků i bojovníků proti „bruselskému protektorátu“, NATO a EU, se vesměs srocují titíž občané.

Takže jsme jen trošku odbočili, ale teď zpět k Rusku...

Měl jste možnost projet všechny jeho regiony, hovořit se stovkami lidí z nejrůznějších sociálních, profesních i etnických skupin. K jakému poznání jste díky tomu dospěl?

Že Rusové nejsou pouze jedním z řady národů, nýbrž národem výjimečným v pejorativním smyslu slova však. Vymykajícím se našim měřítkům. Co to je za národ, jenž staví pomníky tyranům, žije jen v nenávisti vůči okolnímu světu, opovrhuje individualitou a je hrdý na své okovy a prožité utrpení?

Obecně lze říci, že ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím.

Není divu, že lůza celého světa tak vzhlíží k Rusku jako k novému Jeruzalému. Vždyť právě v Rusku před 100 lety se poprvé v dějinách lůza zmocnila absolutní vlády nad zbytkem národa – na rozdíl od epizod revoluce francouzské trvale (resp. na celé generace) a navíc dokonce na 1/6 světa – stala se státotvornou složkou, nastolila vládu lumpenproletariátu („diktaturu proletariátu“).

Vítězství lůzy v Rusku bylo tak drtivé (a to i v doslovném smyslu toho slova), že po 70 letech devastace duchovního / intelektuálního potenciálu národa – systematickým vražděním, zastrašováním a vyháněním inteligence a duchovních autorit, ničením kulturního dědictví a masivní ideologickou indoktrinací – pozbyl ruský národ schopnost obrody i prostého soužití se Západem. Nebylo odkud čerpat, k čemu se vrátit, na co navázat – kromě bizarní směsi morbidní stalinistické nostalgie, velkoruského šovinismu a bigotního pravoslaví. Vykořeněné generace bez paměti a morálního / etického ukotvení jsou prostě mankurty postindustriální epochy, pro které je Západ jednoduše jiným, nesrozumitelným, potažmo nepřátelským vesmírem (asi jako pro naše Gottwaldovy pohrobky).

Všechny vaše knihy jsou povětšinou literárně – sociologicko – politologicky zaměřené, takže každý zvídavý čtenář, si jejich prostřednictvím rozšíří nejen obzory své zakrnělé vzdělanosti, ale také získá i řadu cenných informací, což mu může pomoci v utvoření pravdivého názoru na věc. Souhlasíte se mnou..?

Ano, samozřejmě, to bylo důvodem, proč jsem začal psát, účelem mých knih. Ale mám to v krvi, i můj pradědeček, vesnický kupec, dělal takto osvětu mezi spoluobčany, rolníky, v 19. století.

Toulal jste se arktickou tundrou, sibiřskou tajgou a kavkazskými horami, o nichž se říká, že jsou pro jednotlivce, kteří cestují na vlastní pěst velmi nebezpečné. Jak to máte se strachem – nebál jste se?

Nevybavuje se mi situace, kterou bych mohl jednoznačně takto označit. Snad i proto, že jsem takový „opatrný dobrodruh“, tj. věnuji se pečlivé logistice a hlavně se vesměs ve všech regionech pohybuji ve společnosti místních lidí, známých a přátel

…. samozřejmě nezbytná je tam i notná dávka štěstí.

Při svých cestách jste se také setkal se zdejšími starověrci a šamany. Vyzkoušel jste šamanskou léčbu na svém těle?

Byl jsem svědkem šamanských léčebných rituálů v Burjatsku, Tuvě a Jakutsku, a mohu říct, že jejich metody působí i na naprosté skeptiky, anebo lidi, kteří nebyli nijak připraveni, obeznámeni se šamanismem, takže v jejich případě nemohlo jít o žádnou autosugesci … někdy ani netušili, co se s nimi během transu dělo.

Sibiř je vlastně díky svým velkým zásobám přírodních zdrojů nejbohatším ruským regionem. Jak je možné to, že zde neustále klesá životní úroveň zdejších obyvatel?

Ono dobýt území (vztyčit někde vlajku) a dokázat ono území i spravovat – jsou dvě rozdílné věci. Vždyť dodnes panuje bordel na většině "ruského" území, které kozáci uchvátili už před 400 lety!

Rusové se i na Sibiři vždy chovali (a vesměs nadále chovají) hůře než kdysi Britové v koloniích. Namísto rozumné správy a rozvoje pouze drancují přírodní zdroje, jakoby podle hesla "po mně potopa" a vymlouvají se na rozlehlost země.

Nenažraný ruský medvěd se dnes prostě dáví soustem, které si urval a ještě důsledky své nenasytnosti zdůvodňuje všechny těžkosti a problémy.

Jak jsem se o vás dočetla, tak při každé diskusi s Rusy se vám prý vždy vybaví článek Rusové a Rusáci, jehož autorem je Josef Veselka. Proč zrovna tento článek..?

Jinými slovy vyjadřuje mé vlastní pocity, byť Rusko zná z jiného úhlu a nikoliv tak do hloubky.

Viz: https://vikend.hn.cz/c1-66058030-velka-vizita-josefa-veselky-rusove-a-rusaci

Můžete našim čtenářům prozradit, na jakém zajímavém námětu pracujete v současné době?

Momentálně pracuji na třetím svazku trilogie "CESTA NA KONEC SVĚTA ..." pojednávajícím o Severním Kavkazu.

Mám však rozdělané rukopisy dalších 10 svazků, takže práce a plánů mám nad hlavu, rychlost pokroku bude samozřejmě úměrná, resp. hodně závislá na ohlasech (i odbytu) mých dosavadních knih, které vyšly v nejméně vhodnou dobu, pokud jde o uvedení knihy na trh, kdy knihkupectví byla víceméně zavřená, plánované besedy a autogramiády v ČR kvůli uzávěře hranic a úředním restrikcím zrušeny a média - kde nemám konexe, jelikož nepatřím mezi pražskou intelektuální elitu - obecně zajímají hlavně konspirace a senzace.

V čem tedy vidíte ten zásadní problém ohledně distribuce?

Problém je, že mé knihy jsou sice formálně prezentované v nabídce mnohých eshopů, ovšem bez možnosti seznámit se s obsahem či pro mnohé stěžejní obrazovou přílohou ve formě ukázky, což má za následek, že si je málokdo přes internet koupí již proto, že

1) značná část čtenářů si potřebuje právě takovou plně ilustrovanou (a poměrně drahou) knihu přeci prolistovat;

2) pravidlem je, že hodně lidí se o těchto knížkách de facto dozví teprve během návštěvy knihkupectví, kde jim padnou do oka, jsou-li vystavené .... to není jako s beletrií, romány, které může člověk klidně objednat přes internet, aniž by v nich potřeboval listovat 🙁 přičemž 1/2 knih v prodejnách tvoří právě beletrie, kterou si lidé mohou objednat na kterémkoliv ze 150 e-shopů 🙁 ! Kdyby byly třeba na webu Kosmasu či Luxoru ukázky z knihy, mnohem více lidí by si tak udělalo představu a knihu přes internet objednalo anebo přes kamenné knihkupectví rezervovalo.

Bohužel, knihkupci vesměs namísto seriózní prezentace motivující čtenáře ke koupi knížek (tj. zveřejněním relevantních informací, obsahu a ukázek) lákají zákazníky jenom na dumpingové ceny a slevy ... takže zrovna optimistické vyhlídky nespatřuji.

A k mé práci bych potřeboval přece jen občas průběžně i dobít, motivovat aspoň morálně 🙂 .... když už finančně jsem vydáním první knihy zatím hluboce v minusu.

Takže uvítám i Vaši případnou pomoc při popularizaci uvedené knihy.



2
Vytisknout
11121

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2021