SSSR není zcela mrtev

27. 12. 2021

Sovětský svaz oficiálně skončil před třiceti lety - pokud máte vybrat konkrétní datum, pak 25. prosinec 1991, se spuštěním sovětské vlajky ze střechy kremelského senátního paláce a předáním jaderného kufříku prvnímu ruskému prezidentu Jelcinovi. Ale SSSR ve skutečnosti není pryč. Je to nepohřbená mrtvola, tak jako tělo jeho zakladatele dodnes vystavovaného od desíti dopoledne v žulovém mauzoleu na Rudém náměstí. Její zápach se dosud line z mnoha koutů světa, nejen z Putinova Ruska, které je jeho legálním a - i když by to Putin popřel - také duchovním nástupcem.

Měl bych o tom něco vědět: Mé sovětské dětství a mládí mě ovlivnily natolik, že i dnes, v roce 2021, musím připustit, že stále v mnoha ohledech zůstávám součástí "nového historického společenství, sovětského lidu", jak můj jmenovec Leonid Brežněv hrdě prohlásil v roce 1971, když jsem se narodil.

V čerstvě zmíněném propagandistickém filmu, který má předložit oficiální pohled na ruskou postsovětskou historii, Putin prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl "rozpadem historického Ruska pod jménem Sovětský svaz". Tak jako mnohé Putinovy exkurzy do historie spadá prohlášení kamsi mezi to, co je děsivé a to, co je pochybné. Hranice "historického Ruska" se během staletí měnily, jak obsazovalo a vzdávalo se území v neustálých válkách a smlouvách. Je nejasné, v jakém bodě by impérium, nebo i jeho jádrový národní stát, mohly být považovány za kompletní nebo dokonale vyvážené. Když se Sovětský svaz rozpadl, Rusko ztratilo některá území získaná v 18., 19. a 20. století, ale udrželo si mnohé z nedávných akvizic: Části Karélie zabrané Finsku v roce 1940, bývalé Východní Prusko, Sachalin a Kurilské ostrovy získané v 2. světové válce, velkou republiku Tuva na jižní Sibiři, která se přidala dobrovolně v roce 1944.

Putin stejně jako jeho západní protivníci se často ohlížejí zpět za Sovětským svazem, pokud jde o území, geopolitické soupeření, budování impéria a pseudohistorickou zášť. Překrucování reality v tomto poli je tak silné, že někteří přední američtí představitelé dál hovoří o Rusku jako o "SSSR" nebo o "Rudé armádě", jako by první studená válka nikdy neskončila, nepozorovaně se změnila ve druhou se stejnými starými hráči. V tomto úzkém smyslu je Sovětský svaz samozřejmě stále zde - jak v Putinově touze znovu sjednotit Rusko, Bělorusko a Ukrajinu (ačkoli důrazně nikoliv muslimské republiky Střední Asie, které dnes Rusku poskytují největší část migrantské pracovní síly), tak v reakcích západních představitelů na Putinovy kroky tímto směrem.

To ale ještě ani zdaleka není vše - dokonce bych tvrdil, že jde o nesprávný příběh, protože Putinovo "historické Rusko" spočívá na mnohem vratších základech než Sovětský svaz v době, kdy řídil víceméně vše, co potřeboval k přežití. Brežněv měl pravdu - byli jsme lidmi nového typu.

SSSR, i když občas trpěl hladem po území a byl perverzně hrdý na ruské imperiální dědictví, byl - v mnoha ohledech podobně jako USA - státem založeným na myšlence, v tomto případě na levičácké ideji rovnosti. Co se s touto myšlenkou stalo v rukou tří generací vedení komunistické strany, kteří měli volné ruce zavádět ji experimentálně v ohromné zemi, je důvodem, proč jsou postsovětské státy - ano, i vzorný žáček Estonsko - dosud označovány za postsovětské.

Sdílená zkušenost vyrůstání pod nízkými stropy nepopsatelných betonových krabic, jimiž se proháněl průvan. Školky a školy, které člověka připravovaly stejně tak na vězení, jako na továrnu nebo ospalý výzkumný institut, kde naši rodiče předstírali, že pracují za předstíranou mzdu. Ideologicky korektní filmy, které všichni sledovali v nekonečných reprízách. Hrozné fronty na všechno, co jste mohli koupit a nikdy nekončící shánění toho, co jste koupit nemohli. Den za dnem podřizování se, kompromis a skrytý odpor. My postsověti si to dodnes vidíme navzájem v očích. A - zde je to podivné - mnozí z nás si to vše připomínají jakoby v růžovém oparu. Všechno to bylo opravdu docela příjemné - alespoň to jsem slyšel od některých vrstevníků i mladších lidí. Výzkum z roku 2020 provedený Levada Centrem, jednou z mála zbývajících seriózních agentur, ukázal, že 75 % Rusů považuje sovětskou periodu za nejlepší v historii státu. Jen 1 % si připomíná sovětskou éru primárně jako čas stagnace, útlaku a železné opony.

A přece tyto zdánlivě zapomenuté zkušenosti byly zjevně pro postsovětskou osobnost těmi nejformativnějšími.

Před několika lety behaviorální ekonom Dan Ariely výzkumem v bývalém západním a východním Německu zjistil, že lidé z východu při experimentu častěji podvádějí. V posledním kole průzkumu World Values Survey jen 11,4 % Rusů sdílelo názor, že "většině lidí se dá věřit", ve srovnání s 37 % Američanů a 46,7 % Kanaďanů. To co bylo před dlouhou dobou myšleno jako spravedlivá společnost vychovalo "nové historické společenství" lidí přesvědčených, že život je fundamentálně nespravedlivý, můžete spoléhat jen sami na sebe a všichni - zejména ti na vysokých pozicích - po vás jdou.

Existuje řada objektivních důvodů, proč postsovětské ekonomiky nerostly tolik jako západní, i když startovaly z nižší základny - a skutečně nerostly, dokonce i v nejvelkorysejším srovnání na základě přepočtu na paritu kupní síly. Ale postsovětská mentalita si nemůže pomoci, protože odměňuje relativně málo vítězů na úkor všech ostatních.

Propaganda Putinova režimu by chtěla, abychom uvěřili, že to byla tvrdá léta bez pravidel po rozpadu SSSR, co z nás udělalo tohle - dočasná aktivace instinktu přežití. Nyní, když už Rusko není na kolenou, měli bychom se vrátit do normálu, i když poněkud vyděšeni. Z pohledu režimu je to dokonce možná i pravda. Zdá se, že se většina ruské populace vrátila zpět k dobře známé sovětské rutině "poslouchat a brblat", "zavři oči a snaž se vidět to lepší". Ve většině ostatních postsovětských států tato rutina prostě pokračovala bez přerušení. Nejde o nějakou novou formu útlaku, navzdory technologickému pokroku. Jde stále o starou sovětskou vynucenou opatrnost a autocenzuru: Dávej pozor, nebo skončíš na okraji zbaven veškerých práv, bez naděje na milost, zbaven majetku nebo odříznut od zdrojů příjmu.

Myslím, že mnozí z nás nikdy úplně nevěřili, že by se cokoliv mohlo změnit, zejména ne k lepšímu. Proto poslední pokusy o protesty od zoufalé rebelie v letech 1990-1991 byly v Rusku a Bělorusku tak polovičaté, tak nerozhodné a všude jinde ve střednědobém výhledu tak frustrujícím způsobem neefektivní - například na Ukrajině, v Gruzii a Kyrgyzstánu, kde selhávající vlády odešly jen proto, aby je v nejlepším případě nahradily vlády marginálně lepší.

Relativně malý počet nás postsovětů hlasoval nohama. Mezi roky 1992-2016 podle autoritativního ohledu trvale odešlo asi 8,5 milionu lidí, neboli 3 % sovětské populace podle cenzu z roku 1989. Do svých nových domovů přinesli zkušenost s praktickým socialismem a kapitalismem postkomunistické džungle - a odhodlání nikdy se s ničím takovým už nepotkat. Miliony odjely načas - nebo jsme si to aspoň mysleli. Moje žena a já jsme před sedmi lety měli za to, že jsme v zahraničí dočasně, ale s každým dalším rokem je méně pravděpodobné, že bychom se vrátili.

Emigrační vlna byla dost velká na to, aby se odevšad ozývala ruština. Jsme nyní světoobčany, se svými dovednostmi přežít a často ponuře neatraktivním světonázorem. Nenáviděný či milovaná Sovětský svaz jsme si přinesli sebou. Nežijeme z toho, co z něj zbylo, ale on žije v nás, ve filmech které pouštíme dětem, v hudbě kterou posloucháme, v knihách co citujeme, v předsudcích co chováme. A samozřejmě v našich očích; pokud nejste jedním z nás, můžete to považovat ze neustálou ostražitost.

A přece ani globální expanze postsovětské diaspory, ani selhání většiny postsovětských států, pokud jde o svobodu, je hlavní důvod, proč Sovětský svaz ještě třicet let po svém odchodu zůstává nepohřben. Každá další generace je méně postsovětská než ta předchozí. Podle průzkumu Levady, který jsem citoval výše, 82 % Rusů starších 55 let lituje kolapsu SSSR - ale jen 33 % těch ve věku 18-24. V Arielyho experimentu čím méně "socialistickou" zkušenost člověk měl, tím nižší sklon podvádět. I generace, která vyrůstala v postsovětských autoritářských režimech, nebude zřejmě tolik ovlivněna sovětskou chorobností tak jako my, nebo alespoň v to doufám.

Sovětský svaz kupodivu žije ve vzkříšení levičáckých myšlenek, v popularitě projektů napravujících nespravedlnost řešením shora, v peníze rozdávajících státech-chůvách, v sociálních sítích s odsuzujícími kampaněmi určenými k umlčení lidí a vynucení zastrašené poslušnosti. Pohlížím na to s nikoliv malou dávkou děsu, i zde v Berlíně, ve městě, které by si mělo dobře pamatovat rozdělení. Vládnoucí koalice, která zastropovala nájemné a poskytla úředníkům pravomoc je vynulovat, byla zastavena soudy - ale právě přežila volby a patrně se o stejný model pokusí znovu.

Sleduji barvité záběry zapálené Alexandrie Ocasio-Cortezové nebo Jeana-Luca Melenchona - a znovu prožívám zoufalou nudu sjezdů komunistické strany v mé staré černobílé televizi. Čtu Thomase Pikettyho ve francouzštině - ale řádky se mění v neumělou ruštinu překladů Marxe a Engelse, nad nimiž jsem kdysi musel sedět. Na myšlenky, které mé dcery nosí z berlínské školy, by byli hrdí mí učitelé, všichni členové sovětské komunistické strany.

Obávám se, že jak žitá zkušenost se sovětským socialismem kvůli generační směně mizí z paměti, další generace budou mít sklon zkusit to znovu. Trvající síla Sovětského svazu neleží v Putinově postimperiálním resentimentu. Spíše spočívá v trvající přitažlivosti teorií, které zaváděl, znetvořil a nevyhnutelně proměnil ve zlou parodii sebe samotných. Čím více je sovětská praxe zapomínána, tím pravděpodobněji se historie může opakovat v nevyhnutelné repríze Orwellovy Farmy zvířat. Pokud se tak stane, Vladimir Iljič Uljanov možná vstane ze své neprůstřelné skleněné rakve a začne znova chodit coby až příliš dobře zachovaná zombie přenášející virus, který dosud nezemřel.

Zdroj v angličtině: ZDE