Jak se rozpadla česká společnost

11. 12. 2021 / Sofija Kordić

čas čtení 16 minut
O situaci v ČR napsala spisovatelka a novinářka  z Chorvatska, žijící v Praze, Sofija Kordić. Článek vyšel původně  pod názvem  Kako se raspalo češko društvo na srbském serveru Peščanik.net dne 4. prosince 2021.

Premiér bez ministrů


Česká republika má v současnosti dva premiéry a jednu vládu. Tu odcházející. Volby se konaly na začátku října, ale nová vláda může být kvůli rozmaru prezidenta Miloše Zemana sestavena až v polovině prosince, přestože se země kvůli epidemii koronaviru nachází v nejsložitější situaci ve své novodobé historii. Vzniklo vakuum, ve kterém starý kabinet sedí na dvou židlích, vládních i nevládních, přičemž každý den zemře přes 100 občanů nakažených covidem.


Na covid v Česku dosud zemřelo přes 33 400 lidí. V některých regionech jsou kapacity nemocnic naplněny, pacienti jsou do Prahy posíláni vrtulníky a pražské nemocnice odkládají všechny neurgentní operace. Zdravotnickému personálu docházejí síly od loňské zimy a od letošního jara, kdy Česko patřilo co do počtu zemřelých a nakažených k nejhorším na světě. Naštěstí české zdravotnictví patří k nejlepším v Evropě a počet lůžek v nemocnicích je nad průměrem EU, jinak bychom byli svědky obrovské humanitární katastrofy, jakou jsme viděli loni v Itálii. Ale tam a třeba v Portugalsku se stát a společnost poučily ze svých chyb, zatímco v ČR jsou občané stále rozhádáni, hašteří se, politici na sebe útočí, opatření se nerespektují, demonstrace jsou stále agresivnější a virus se vesele šíří.

 

Odcházející premiér Andrej Babiš, magnát a populista, prohrál volby, ale jen o vlásek, což je zničující vzhledem k tomu, jak vedl zemi během předchozích epidemických vln. Ještě téhož večera podepsaly dvě demokratické koalice po vyhlášení výsledků voleb dohodu o sestavení nové vlády. Krátce poté se shodly na kandidátech na ministry a nová vláda se mohla velmi rychle pustit do práce. Problém vznikl tím, že prezident Miloš Zeman, který vládu ústavně jmenuje, skončil kvůli chronické nemoci v kritickém stavu v nemocnici, kde strávil šest týdnů. Když byl z nemocnice propuštěn, měl jmenovat premiérem lídra pravicové koalice „Spolu“ Petra Fialu, ještě téhož dne se však ale Zeman vrátil do nemocnice, protože měl pozitivní test na covid. Druhý den se vrátil do svého sídla v Lánech nedaleko Prahy. Jmenoval Fialu premiérem, když seděl na kolečkovém křesle pro invalidy ve skleněné krabici, která vypadá jako akvárium. Do krabice prezidentův vozík táhl pracovník v ochranném obleku, a o pár metrů dál s ochrannou maskou stál budoucí premiér Fiala. Záběr bizarní scény obletěl svět.

Každý politik, který zodpovědně chápe své postavení i svou veřejnou činnost, kterou vykonává, soudě podle zdravotního stavu, ve kterém se Zeman dlouhodobě nachází, by rezignoval ještě před svou poslední hospitalizací. Zejména s přihlédnutím k tomu, že Česká republika je spolu se svým bratrem Slovenskem opět na světové špičce v počtu nakažených a mrtvých a pod průměrem EU v počtu očkovaných. Místo toho, aby umožnil nové vládě vládnout co nejdříve a přijmout nezbytná opatření k omezení šíření viru a zbytečných úmrtí občanů, sedmasedmdesátiletý Zeman obchází ústavu, otálí a prověřuje pohovorem každý pracovní den jednoho ze třinácti ministrů. To v ústavě není, a i kdyby to tam bylo, někdo jiný na jeho místě by potvrdil všechny ministry najednou a nechal by je řídit zemi. Ze svého akvária zkouší Zeman své studenty jako přísný, excentrický profesor a ti po zkoušce dávají do médií vyjádření, jaký to byl profesor a zda mají pocit, že „prošli“. O jednom ministrovi Zeman už dopředu prohlásil, že bude jeho kandidaturu vetovat. Jde o kandidáta liberální Pirátské strany na ministra zahraničí, který se nelíbí proruskému a pročínskému Zemanovi kvůli jeho postojům kritickým vůči režimům v Rusku a Číně. Pokud ho Zeman odmítne, je otázkou, zda po kole „přijímacích zkoušek“ ministrů vůbec vznikne vláda polovině prosince.

Podle ústavy jmenuje vládu prezident. Vláda se zodpovídá parlamentu, který jí dává důvěru. Tenhle cirkus s ověřováním kandidátů u Zemana je čiré požitkářství. Zeman se vyžívá v tom, že má moc, a to zjevně za cenu lidských životů. Zeman od samého počátku prezidentské vlády nerespektuje ústavu, obchází ji, nachází v ní díry, které si sám vykládá podle sebe, a nastavuje nová pravidla. Na Hradčanech se obklopil obskurním týmem, napojeným na ruský a čínský kapitál. Když skončil v nemocnici, veřejnost týdny neznala prezidentův stav a jeho mluvčí a šéf štábu se chovali, jako by byli v 70. letech v Kremlu.

Opravdu je třeba se podřizovat vrtochům starého, nemocného pána v době, kdy máme stovku mrtvých denně? Pane premiére, máte většinu v parlamentu a největší zdravotnickou krizi od 2. světové války, konejte, prosim! Váš volič.“

Na svém facebookovém profilu to napsal biochemik, prorektor Univerzity Karlovy pro vědu a výzkum Jan Konvalinka.

Česká republika byla léta středem zájmu světových médií, ale už ne jako nejúspěšnější země postkomunistického světa s nejnižší nezaměstnaností v EU, ale kvůli politické špičce, tandemu Zeman-Babiš, který se světem politických oportunistů, neschopáků, škůdců a kariéristů dokázal zatlouct poslední hřebíček do rakve otevřené a odpovědné společnosti, o které snil Václav Havel. Místo toho, ještě před epidemií, převládl na scéně individualismus, neoliberalismus, nedostatek empatie a solidarity se zranitelnými. Vše, co zavánělo sociálním státem, bylo prohlášeno za totalitu a za komunismus. Narostla nedůvěra vůči státním a dalším institucím, obecně vůči elitě a vůči médiím, která velká část občanů považuje za provázaná s různými mocenskými skupinami. Covid na druhou stranu přinesl nový rozměr, absenci kritického uvažování, nedůvěru ve zdravotnictví a ve vědu. To vše dohromady udělalo z velkého množství Čechů, kdysi rozumných, pracovitých, mírumilovných, odpovědných a solidárních občanů, masu bezhlavých, demoralizovaných a hašteřivých lidí, kterým nezáleží na veřejném blahu a hodnotě lidského života.

"My Češi jsme slyšeli, že se ve válce střílí, a když se střílí, že může být někdo zraněn."

Tak odpověděl zesnulý Jiří Dienstbier, český disident a první ministr zahraničí postkomunistického Československa chorvatským liberálům na evropské konferenci v roce 1994 na otázku, jak to, že se Česká republika a Slovensko rozešly tak pokojně. Tedy ne, že by někdo mohl být mrtvý, ale pouze raněný, což se shodovalo s českými otázkami na všechny z nás z bývalé Jugoslávie ohledně této vaší "nesmyslné a bestiální války", když jsme v jejich mírumilovné zemi v 90. letech našli útočiště. Okamžitě nám bylo jasné, že lidský život v České republice je cenný a že každá smrt, zvláště ta násilná, musí mít smysl, a ne jako u nás, kde se nesmyslné smrti bojí každá generace.

Když jsem se před lety na škole učil o anomii a dezintegraci společnosti, bral jsem to jako historickou zajímavost. Nenapadlo mě, že to a) zažiju, za b) že to bude důsledek politiky demokraticky zvolené vlády, kterou povede jeden z nejbohatších lidí v zemi. Rád bych se narodil znovu a jinde,“ napsal letos na jaře na Facebooku sociolog Stanislav Biler.

Českou republiku po sametové revoluci zaplavilo nadšení a víra v lepší zítřky. Byla tu myšlenka a jasný cíl: přeměna totalitního systému na západní liberální demokracii s členstvím v NATO a v Evropské unii. Společností prostupoval porevoluční étos, jemuž dala obraz a tón výrazná postava Václava Havla, který se stal symbolem státu. Jeho poradce, politolog Jiří Pehe, mu v žertu říkával, že dělá Česku falešnou reklamu, protože Češi jsou v zahraničí kvůli Havlovi vidět v mnohem lepším světle, než by si zasloužili. Česká republika byla označena jak případ úspěšného studenta provádějícího transformaci, který si sice pošpinil prsty v divoké privatizaci a korupci, ale jiní byli ještě divočejší a zkorumpovanější, takže nad tím v případě Česka přimhouřili oko.

Do roku 2017 a do volebního vítězství antisystémového populistického oligarchy a jeho hnutí ANO Andreje Babiše byla Česká republika na seznamu zemí označovaných jako plná demokracie. Od té doby se s její demokracií pojí přívlastek vadná.

Od nespokojenosti části společnosti během světové finanční krize v roce 2008, která v ČR kvůli špatné politice středopravicové vlády trvala do roku 2013, to jde z kopce a poté se objevili politici, kteří začali využívat nespokojenosti občanů.

Zatvrzelý politický lišák Miloš Zeman, bývalý premiér a bývalý sociální demokrat, vyhrál první prezidentské volby v roce 2013 prostřednictvím populismu a podruhé v roce 2018 v důsledku nenávisti k migrantům, zvýšeného strachu občanů z islámu a z terorismu. Oligarcha Babiš se svou amorfní ideologií a populistickými protikorupčními hesly a sliby, že bude řídit zemi jako svůj úspěšný koncern Agrofert, přilákal velké množství voličů jak z řad středopravicových, tak středolevicových, přestože spolupracoval za komunismu s nechvalně známou tajnou službou StB. Nejprve si koupil dva vlivné deníky a rozhlasovou stanici s celostátní frekvencí, stal se ministrem financí a místopředsedou vlády a ve volbách v roce 2017 pak i premiérem. Od té doby je v každodenním střetu zájmů. Vlastnictví Agrofertu převedl do fondu, ale je veřejným tajemstvím, že stále o všem v Agrofertu rozhoduje. Je vyšetřován doma i v Bruselu za zpronevěru 2 milionů eur z fondů EU.

Velkou část zklamaných a chudých lidí z okraje společnosti zcela zradikalizovala vlastenecká rétorika podnikatele Tomia Okamury, polovičního Japonce, který ve volbách v roce 2017 získal něco přes 10 % hlasů.

Snad nejlépe popsal tehdejší předvolební atmosféru na svém facebookovém profilu Petr Honzejk, politický komentátor Hospodářských novin: „Ještě že neznáme budoucnost. Kdyby například v listopadu 1989 Havel a spol. tušili, že o 28 let později bude mířit do premiérského křesla registrovaný spolupracovník StB a že za největšího českého vlastence bude platit poloviční Japonec navrhující obehnat zemi ostnatým drátem, asi by zalezli do hospody a ožrali by se tak, že by se žádná revoluce nekonala.“

Havlův sen, ruku na srdce, neměl šanci, protože krátce po sametové revoluci převládl názor Václava Klause, premiéra a posléze prezidenta, nejznámějšího českého euroskeptika, který ostře vystupoval proti Havlově vizi demokratické společnosti a prosazoval tzv. neviditelnou ruku všemohoucího trhu a diktát neustálého růstu. A po Havlově smrti už nebyly žádné symboly připomínající vysněnou společnost.

Sociologové a sociální psychologové poukazují na to, že sobectví vede k rozpadu společného úsilí, atomizuje společnost a končí degradací na všech úrovních. Před dvěma lety, u příležitosti 30. výročí sametové revoluce, většina českých politologů ve svých komentářích, recenzích a analýzách zdůrazňovala jednu věc – vybudovali jsme kapitalismus a zapomněli jsme na společnost. A zpět k Havlovi. I když jeden člověk společnost nedělá, faktem je, že jí může udávat směr a utvářet ji. Od nástupu Zemana k moci v roce 2013 je degradace společnosti zřejmá a v tandemu s Babišem ji zničil. Všechno se rozpadlo, veřejný diskurz, média, atmosféra ve společnosti. Hysterie kolem migrace, islamofobie, otevřený rasismus z nejvyšších politických pozic, vzdor vůči Bruselu, flirtování s Orbánem a nakonec propad do pandemie. Lidé nevěřícně vzpomínají na katastrofální povodně v roce 2002, kdy stát i společnost fungovaly bezchybně. Nyní lidé nejsou schopni si dát přes ústa a přes nos kus látky. Organizace očkování je zoufalá, trasování kontaktů nefunguje, přijímají se rozporuplná opatření, porušují je sami představitelé vlády. Od začátku pandemie se vystřídali čtyři ministři zdravotnictví.

Americký politolog David Ost před pár lety pro jeden český portál řekl, že byla velká chyba, že po roce 1989 byla sociální hnutí odepsána v domnění, že kapitalismus zajistí vše: "Fakt, že někdo jako Andrej Babiš může tvrdit, že reprezentuje obyčejné lidi, je smutným, ale asi trefným komentářem k tomu, jak byl třídní systém budován – a nepochopen – po roce 1989."

Před dvěma lety bylo tehdy devadesátiletému spisovateli Milanu Kunderovi, který od roku 1975 žije ve Francii, po 40 letech vráceno české občanství. Je to zvláštní příběh, proč až tehdy. Jeho manželka a dlouholetá literární agentka Věra Kunderová po desetiletích mlčení v médiích učinila prohlášení pro jeden český literární časopis. Za největší chybu po sametové revoluci označila to, že se čeští disidenti zřekli dědictví Pražského jara a celou éru komunismu hodili do jednoho pytle.

Jde o dávný spor mezi Kunderou a Havlem o tzv. československý experiment z roku 1968. Zatímco Havel byl přesvědčen, že jediným smyslem je obnova liberální demokracie se všemi jejími nedostatky, Kundera prosazoval novou formu společenského řádu, která se podle něj začala objevovat během Pražského jara. Politolog Pehe před několika lety připomněl Havlovu esej Politika a svědomí, ve které kritizoval politický systém Západu a v podstatě dospěl ke Kunderovu postoji k potřebě nové formy demokracie.

Ne nadarmo se dnes jeden z největších sporů v politologii vede o to, zda je „volná ruka“ trhu v globálním provedení slučitelná s demokracií…V pozadí je přesvědčení rostoucího počtu lidí, že skutečná svoboda je jen těžko realizovatelná v prostředí takové demokracie, jež je zcela v moci peněz a skupinových zájmů. Ideje Pražského jara o „třetích cestách“ a „svobodě dosud nepoznané“ jsou v tomto kontextu docela relevantní," řekl Pehe.

Havel rozhodně předběhl dobu. Buržoazní synek, který neustále varoval před mafiánským kapitalismem a požadoval respekt ke všem menšinám a lidským právům vůbec, jeden z mála politiků, který byl i státníkem, dědicem tradice humanismu prvního československého prezidenta Masaryka.

Je těžké být dnes optimistou a doufat ve změnu. Odcházející premiér a nově jmenovaný premiér Babiš a Fiala uspořádali společnou tiskovou konferenci, na které vyzvali občany k odpovědnosti a očkování. Na okamžik se zdálo, že ješitnost a politikaření jsou překonány. Ale jen na chvíli. Babiš se podle všeho připravuje na prezidentský úřad, který mu přinese trestní imunitu, Zemanovi vyprší mandát v lednu 2023. Pro Petra Fialu jsou idoly Ronald Reagan a Margaret Thatcherová.


Autorka je novinářka a spisovatelka žijící v Praze.

Peščanik.net, 4. prosince 2021

3
Vytisknout
11190

Diskuse

Obsah vydání | 14. 12. 2021