Vyrovnávání se s historii po česko-německu

25. 10. 2021

čas čtení 15 minut


Jan Čulík:

Dobrý den, vážení televizní diváci, 1. října 2021 dostal spisovatel Jaroslav Rudiš, který žije v Berlíně, velmi významnou cenu. Je to Záslužný řád spolkové republiky Německo, udělil mu ji Frank-Walter Steinmeier a tu cenu dostal za to, že Jaroslav Rudiš přispívá k  porozumění mezi Českou republikou a Německem svými literárními díly. Já si myslím, vážení televizní diváci, že to je opravdu docela zásadní mezník, zásadní věc, protože v dnešní době už nemáme takovou situaci, která paradoxně existovalo v sedmdesátých nebo v osmdesátých letech, kdy čeští spisovatelé, kteří byli tedy v Československu zakázáni, byli globálně známí. Já se pamatuji, že někdy v osmdesátých letech tak kolem roku 1985 tehdy britský deník Guardian, měl ještě ten obrovský formát, takový ten světový formát, a  tam měli jednu velkou stránku vždycky, Čtení na léto, a já to otevřel a viděl jsem, že asi osmdesát procent těch doporučovaných autorů bylo českých. V tomto globálním deníku. Václav Havel, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Josef Škvorecký. Tak to zmizelo a dneska se v podstatě o české literatuře ve vnějším světě toho příliš neví, takže si myslím, že je velmi významné, že čelnou německou cenu udělovanou německým prezidentem dostává český autor. V dnešním Rozhovoru Britských listů máme kritika, pana Petra Fischera, který je velmi obeznámen se situací v Německu nejen politickou, ale i kulturní. A já bych se ho chtěl zeptat, pane Fischere, co to tam ten Jaroslav Rudiš v tom Berlíně dělá, že to má takový obrovský význam.

 

Petr Fischer:

No, důležité je, a to už jste vlastně naznačili, že oceňování byli lidé úplně jiné generace a Jaroslav Rudiš je je člověk, který se narodil až v sedmdesátých letech.

Jan Čulík:

1972.

Petr Fischer:

Takže ano, je je z úplně jiné generace. Je to člověk, který tedy tím pádem musí mít úplně jiný pohled na svět, protože jeho generace nebo naše, protože my jsme od sebe 3 roky, tak vlastně asi na  svět dívá jinak a řeší asi úplně jiné problémy než ta předchozí a tohle je myslím důležité, protože v posledním čase se mluví o tom, že česko-německé vztahy jsou sice ty nejlepší, jaké kdy mohly být, ale na politické úrovni, hospodářské, a tak dále, ale na úrovni  kulturní to možná trochu drhne, protože   kdo z nás čte pravidelně   německou literaturu? To je problém. Některé věci přeložené  z němčiny, dokonce i bestsellery, se pak tady zase tak dobře neprodávají, a v Německu a je to podobně. A Jaroslav Rudiš vlastně umí oslavovat obě publika.
 

Ten důvod je je je zajímavý. Protože píše německy, tak tam jim napíše německy. Do Čech napíše česky, ale já myslím, že ten důvod je jiný. Ten důvod je, že Jaroslav Rudiš, připomenu,  vystudoval dějepis a němčinu, vlastně učitelský obor na univerzitě v Liberci. A to je hodně zásadní věc, protože ve všech jeho knihách hraje nějakou roli vyrovnávání se s historií a s dějinami. A to je vlastně velké německé téma. Po válce, o roce 1945. A až dodnes Německo vlastně na tomto vyrovnávání, tamější demokratická společnost, stojí, a proto ji vlastně člověk, který tohle to umí podat takovým velmi neotřelým a zároveň takovým trošku sebeironickým způsobem oslovuje. Járovi se to daří už vlastně dvacet let, což za to je i ta medaile. Není to za to, že poslední tři roky mu vyšly nějaké knížky a že se čte v Německu, ale je to za tu dlouhodobost a on také čas od času umí oslovit tu společnost jinak. To znamená, že ji vlastně vysvětlí určité kulturní souvislosti a kulturní diference, kulturní posuny v nějakém textu popularizačním způsobem. Hodně vycházely jeho texty ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. To je hodně hodně důležité, třeba ve vztahu k tomu, jak Češi chápou revolucI v roce 1989, jak chápou rok 1968 a jak se posouvají v rámci určitých kulturních stereotypů ve vztahu k Německu. A tohle to všechno dohromady asi přimělo i lidi, kteří ho doporučili německému prezidentovi k tomu, aby tu cenu dostal. Já myslím, že zaslouženě, jenom bych chtěl říct, že v Německu samozřejmě je známých víc českých spisovatelů, především Radka Denemarková, která němčinou vládne a také ona hodně překládá. Ona se zasloužila třeba o první překlady Herty Müller, která dostala Nobelovu cenu a teprve potom začaly vycházet její překlady v Česku a ta je taky velmi činná na německé literární scéně nebo v německy mluvících zemích, ale v poslední době vycházejí i překlady dalších českých autorů. Němci velmi intenzivně překládali české autory, zejména před tím veletrhem v Lipsku, kde Česko bylo vlastně hlavní host Toho veletrhu a byla tady i podpora státu. Takže se podařilo předložit třicet čtyřicet českých knížek a dostat je na německý trh, což už zase v další vlně, se úplně nepodaří. Čili jsou to různé způsoby, jak se dostáváme do podvědomí německých čtenářů. Ale Jaroslav Rudiš to dělá velmi dobře, já mám tady dvě jeho knížky, tady ta Wingterberg's letzte Reise, je to vlastně jeho první  německy psaný román vůbec, teď už teda vyjde v českém překladu. A tahle ta knížka -  

Jan Čulík:

Winterbergova poslední cesta, že, tam  řeší historii. A to a to nejen v Čechách, ale i po celé Evropě.

Petr Fischer:

Je to úplně typická taková road movie skoro stoletého muže, který projíždí z Německa a -

Jan Čulík:

Ten stoletý muž byl původně v tom románu Grandhotel, že?

Petr Fischer:

Ano, ano, ale, tady je mu 99, takže těsně před sto a projíždí těmi zeměmi vlakem, což je velká posedlost Járy Rudiše -  

Jan Čulík:

Mimochodem on taky on přijel s tím německým prezidentem nedávno do čech také vlakem a tam je jakási metafora těch vlaků. To je velmi významné, že?

Petr Fischer:

Metafora vlaku, kolejí, které jsou pevným spojením, že jo, není to nic virtuálního, musíte to projet a prosedět a třeba i projíst a propít v tom jídelním voze, což jsou důležité souvislosti, neboť na to na to snad odkazoval nějak i německý prezident a lidé, kteří s ním tehdy jeli, dávali na twitter fotky z těch  jídelních vozů a Jára se taky zasloužil o to, že že tam mluvil o legendárních některých číšnících těchto vozů. No a tohle je třeba knížka, která se jmenuje Nachtgestalten, je to je komiks. A je to zase taková taková věc, která už je určitě českoněmecká, vyloženě s německým kreslířem a je to je to zase  o nějakém vztahu k osobním dějinám, k velkým dějinám a zároveň i k určité bezútěšnosti světa. Je to o tom, co je smysl existence a vlatně o nemožnosti vytvářet nějaké pevné vztahy, což je samozřejmě téma  postmoderní, ale vždycky je tam ten otisk dějin. To znamená, nějakým způsobem se do nich rodíme. My jsme si je nevybrali, spadneme do nich, jo, v tom to je takové téma vrženosti až heideggerovské,  a teď si s tím musíme nějakým způsobem poradit.

Petr Fischer:

A není to tak, že to můžeme projednou vyřešit, protože ony se neustále vrací a neustále nás znovu a znovu svým způsobem oslovují a myslím, že v té Winterbergově je poslední cestě je zejména ten závěr je vlastně takovým   zajímavým příspěvkem do toho, jak se dělá ta tlustá čára. Jak ji vlastně můžeme udělat a jestli vůbec ji můžeme udělat. Čili, to jsou všechno témata, která  Němce   velmi silně přitahují, protože oni tím sami procházejí. Dodnes vlastně vycházejí romány, které se vrací k minulosti, které se vrací k tomu, jak Němci vůbec mohli propadnout nacismu a tak dál. A tady je to všechno propletené. V tomto  středoevropském prostoru a možná, že Jaroslav Rudiš je vlastně jedním z posledních, kde vůbec  tematizuje region, který už vlastně neexistuje. Tedy už Kundera v osmdesátých letech  v tom svém slavném eseji píše, že už vlastně kulturně není. Ale Jaroslav Rudiš, možná, že ta Winterbergova poslední cesta je jakýmsi protestem. Střední Evropa je, je právě v těch dějiných a ty dějiny  jsou v nás jo, člověk se z nich nedá   úplně vytrhnout. Nemůžeme to jen tak odhodit, ale musíme s tím žít a dá se s tím žít takhle zajímavě.  Zajímavě je to právě popsáno  v románech Járy Rudiše a vůbec ta první kniha, kterou vydal, první román takový velký a zásadní je Nebe pod Berlínem. Ta kniha je o berlínském metru a tam je to velmi podobné. Tam samozřejmě ty velké dějiny se taky prolnou. Je tam určitá reflexe toho, jak se Berlín zvedá z toho z toho temna komunistického režimu a rozdělenosti a tak dále. A to jsou všechno věci, které musely zákonitě Němce   velmi oslovit. A ještě řekněme ta lehká ironie nadhled a vtip, kterým to Jára dělá, a tak to je něco, co vlastně  německá literatura úplně neumí. To je nějaký prvek, nějaký způsob nahlížení, který oni úplně neznají, ale zároveň je velmi inspirativní pro to, jak si s dějinami poradit.

Jan Čulík:
Ironie, tím jsou čeští tvůrčí umělci vlastně známí už dlouhá léta,  třeba Poláci na to poukazují, že si českého filmu z šedesátých let,    velmi vážili právě kvůli té ironii. Já se ještě vrátím -  

Petr Fischer:

Poláci té ironii úplně nerozumějí. Poláci vám řeknou, když vám řeknou, když něčemu nerozumí, že je to jako český film.

Jan Čulík:

To je pravda.

Petr Fischer:

A proč? Právě pro tu ironii? Protože oni ji nemají, ale Němci jí taky nemají. Víme, že je vždycky problém s Němci, a s jejich smyslem pro humor jo. My říkáme, že Němci ho nemají, ale oni ho často nemají právě, proto že že nemají ten ironický odstup. A  je to něco osvěžujícího pro německého čtenáře podle mě, protože s tou vážností a takovým tím vhledem do těch těžkých chvil jejich dějin najednou mají úplně jiný pohled, ale který jim ty dějiny nasvěcuje  tak zajímavě, že si s nimi mohou poradit možná líp, než když jsou zatíženi tou vinou a všemi těmi vážnými otázkami.

Jan Čulík:

No já jsem mimochodem v německé televizi viděl nejrůznější scénky komiků, které mi přišly opravdu velmi komické a to mě vyléčilo trošku z té představy, že Němci nemají smysl pro humor. Vy to musíte taky znát.

Petr Fischer:

Ale jo, já myslím, že i takovej ten úplně ulítlej, řekněme až absurdní. Tak to tam  funguje velmi dobře. A pak takovej ten cirkusový, estrádní. Estrádní humor mávelkou tradici   v Německu.  Samozřejmě.

Jan Čulík:

Ale já bych se chtěl ještě vrátit k tomu.Možná na závěr. Vy jste se zmínil o tom, že Jaroslav Rudiš vysvětluje Němcům české postoje k roku 1989, a k  roku 1968. Co jim o těchto meznících české historie říká?

Petr Fischer:

No tak to je právě to, že Jára neumí dělat přednášku. To nejsou přednášky, jo, to je spíš pokus najít nějaké určité motivy, na kterých i ukáže ten náš sebevztah, který může být inspirativní v tom, že je vlastně stejně těžký a náročný a možná alibistický, jako je ten německý sebevztah k jejich vlastním dějinám.

Jan Čulík:

Češi nikdy na rozdíl od Němců, kteří řeší pořád ten nacismus, nikdy komunismus neřešili, vůbec, nebo jak se lidi chovali v normalizaci.

Petr Fischer:

Já si myslím, že tohleto jim říká velmi, velmi jasně. Že Němci určitě z těch jeho textů museli pochopit nebo chápou, že jediné, co nám vlastně umožňuje jít dál, je nějaký humor, kterým to bereme a zároveň až určité zlehčování, což je samozřejmě hranice, protože pak už se k tomu nedostaneme vůbec.

Petr Fischer:

Takže já myslím, že tohle napětí v těch Járových textech je  velmi dobře zachycení, ale samozřejmě někdy se člověk nevyhne zjednodušení, když píše pro publikum, které vlastně neví nic, zejména když potom připomíná figury, které se považují za obecně celoevropsky známé, jako je třeba Josef Švejk. Tak ale dneska už jsme v situaci, že už to není samozřejmost, že už to není to kulturní předporozumění, že už to není tak,  že  všichni Švejka znají, že ho znají lidi z gymnázia,  někdo, kdo někdy maturoval a to kdoví jestli. Zatímco samozřejmě někdy ve třicátých, čtřicátých letech, to byla věc, která se předpokládala, že ji kulturní lidé v obou zemích   znají. Dneska možná ani tady se ten Švejk nečte. Čili když on potom připomíná takovéto figury a znovu je vnáší do nějaké veřejné rozpravy, tak je to věc, která je hodně důležitá, protože třeba ten Frankfurter Allgemeine Zeitung, tojsou opravdu noviny určené intelektuální elitě, především  lidem z podnikatelských kruhů a taky těch konzervativních. A to je něco, co asi tak Česko potřebuje, aby se zarylo trošku víc pod kůži právě i svou kulturou a nějakými problémy a figurami, které nabídlo vlastně v dějinách kultury střední Evropy a díky Járovi to teď vědí i   jiné generace, teď se dostáváme na ten začátek,  jiné generace, než byly ta velká jména. Milan Kundera Škvorecký, Václav Havel.

Jan Čulík:

No myslím si, že je to, jak jsem řekl, docela významný kulturní mezník. A tak závěrem poblahopřejme.

Petr Fischer:

Já mu to přeju a myslím, že jestli jsem někdy viděl nějaké vyznamenání zasloužené opravdu a ze srdce to přeju, tak je to tohle.
 

Jan Čulík:

Děkuju vám mockrát, vážení televizní diváci i vám děkuji za pozornost na shledanou na shledanou.


0
Vytisknout
6860

Diskuse

Obsah vydání | 2. 11. 2021