Co je příčinou zdražování energií? Green Deal jistě ne

30. 10. 2021 / Jiří Hlavenka

čas čtení 12 minut

Prudké zvyšování cen elektřiny a plynu zaskočilo prakticky každého, včetně velkých obchodníků. Co je jejich příčinou, jak se budou vyvíjet dál a jak se z toho můžeme poučit?

Nejdříve si však řekněme, co příčinou růstu cen není. Hledat viníka v “Green Dealu” je pošetilé; jednak je to plán (nebyl dosud spuštěn), ale i pokud bychom jej vnímali šířeji přes emisní povolenky, jejich přímý vliv je malý. Za jednoho z viníků bývá někdy označováno i Německo kvůli svému (ohlášenému a postupně realizovanému) uzavírání jaderných elektráren, to má ale zcela jinou příčinu - Německo odchází od jádra kvůli bezpečnosti, nikoli “neekologičnosti”.

Rozkaz k odchodu od jádra totiž přišel po Fukušimě, kdy si země řekla, že dvě velká varování (prvním byl Černobyl) opravdu stačí a není vhodné čekat na třetí havárii, která by mohla nastat třeba i v jejich zemi. Důvodem tedy nebyla dekarbonizace ekonomiky - naopak, elektrická energie z dříve postavených a běžících jaderek je všude, i v Německu právem vnímána jako (téměř) bezemisní.

 
Dokonalá bouře
 
Nyní ke skutečným příčinám. Neštěstí nechodí samo a sejde-li se současně více příčin, důsledky bývají velké - to se právě stalo.

Energetika je tradiční cyklické odvětví s poměrně dlouhými cykly vzestupů a poklesů. Vybudují se vysoké kapacity (což trvá roky až desetiletí), energie je přebytek, ceny klesají, výrobci i těžaři přestávají investovat. Spotřeba roste, výrobci a těžaři reagují, ale trvá jim to dlouho, tedy nastane období nedostatku, ceny rostou.

V jednom ze zlomových bodů cyklu jsme se nacházeli - energie bylo dostatek a ceny se držely nízko. K tomu navíc ještě přispěla covidová krize, která utlumila světovou ekonomiku a poptávku po energiích, ceny tedy klesly ještě níže. To je chvíle, kdy reagují těžaři - některým už se to přestává vyplácet, uzavírají tedy svoje provozy. Čas běží, odhady vývoje ekonomiky jsou nevalné, těžaři stojí.

Jenomže pak se ukáže (což je vlastně další z těch “neštěstí”, v tomto smyslu) že ekonomika po uvolnění covidových restrikcí prudce vystřelila nahoru, a to tempem zcela nebývalým. Poptávka je obrovská, firmy jedou na plné výkony, nestačí vyrábět - roste prudce poptávka po energiích. Výrobci, dopravci, prodejci reagují, ale nejde to hned - nastává výše zmíněná fáze cyklu, jenomže je extrémně rychlá, ceny letí nahoru.


Jenomže přichází třetí neštěstí. Netypicky silná zima v Evropě vystřelila nahoru spotřebu plynu pro vytápění a velké zásobníky se vyprázdnily více než obvykle (na 30%, což už je označováno jako “varovná úroveň”); potřeba jejich naplnění před topnou sezónou je větší a hlavně je to nutnost - to je ovšem další tlak na růst cen, protože plynu je nedostatek a výsledkem je pak až panikářský nárůst, jak dobře ukazuje graf.

Plynové společnosti si samozřejmě nemohou dovolit zůstat bez suroviny a nakupují “ber kde ber”. Současně pak netypicky teplé léto v Asii znamenalo zvýšení výroby elektřiny kvůli klimatizacím, a protože elektřina se stále dominantně vyrábí z fosilních paliv, máme zde další faktor růstu.

A Rusko s Čínou navrch

Není nad to mít “kamarády”. Dva obří hráči na světovém trhu, Rusko a Čína, se podle toho zachovaly. Rusko coby klíčový těžař zpomalilo dodávky fosilních paliv, a Čína bleskově skoupila dostupné kapacity a kontrakty.

Nechme stranou spekulace o příčinách - zda například Rusko chtělo ukázat světu, kdo je tu pánem, nebo mělo problémy s těžbou (oficiální ruské vysvětlení je “rostoucí domácí spotřeba”), a zda vlastně se dá vyčítat Číně, že se chová “sobecky”, když… ukažte mně někoho kdo se v takové situaci sobecky nechová.

Třešničkou na dortu se pak stali finanční spekulanti bez ohledu na zemi původu, kteří reagují následovně:

a) spekulačním skupováním emisních povolenek ženou jejich cenu nahoru, s kalkulací že vydělají na jejich následném prodeji za dramaticky vyšší cenu

b) záměrně zpomalují dodávky např. zkapalněného zemního zemního plynu - tankery se “loudají”, krouží v mořích a nemají se k zakotvení a vykládce, protože sázejí na vzestup ceny i v jednotkách dnů. Vyplatí se jim to.

Výsledek této souhry, ať již “přírodní”, záměrně orchestrované nebo dané i chybami v odhadech budoucí spotřeby a špatnými reakcemi, je eskalování cen do výše, kterou dobře ukazuje graf: mezi “covidovým” minimem z poloviny minulého roku na současné maximum je rozdíl více než desetinásobný, tedy 1000% (!!).

Pokud zde stále hovořím o plynu, zatímco rostou prudce ceny elektřiny, je nutné poznamenat, že obecně jsou ceny hlavních energetických komodit (ropa, uhlí, plyn, elektřina) na burzách provázané, rostou společně i klesají společně. Vše ale začíná u fosilních paliv, protože ty jsou pro výrobu elektřiny (zatím!) nezbytné - plyn a ropa změny startují, elektřina následuje.

V záplavě neštěstí ale mám i dobrou zprávu, která ostatně vychází ze sinusoid energetického trhu. Po vrcholu následuje pokles, je-li kopec prudký, též začne prudce a brzy klesat. To se již ostatně děje, ceny budoucích kontraktů rychle klesají a byť cena nakonec “zaparkuje” dost vysoko nad velmi nízkými úrovněmi z “covidových” let 2020-21, nepůjde o katastrofu. Šok ale může pár měsíců trvat a pojem “energetická chudoba”, který jako hrozbu vyjadřuje následující graf, je bohužel realitou.

Příliš málo Green Dealu, nikoli příliš mnoho

Dosavadní poučení z energetického šoku (je to vhodnější označení než “krize”, šok pomine, ale způsobí velké škody) je následující: paradoxně máme Green Dealu, tedy energetické transformace, příliš málo, nikoli příliš mnoho.

Ukazuje se totiž, jak strašlivě je Evropa (Amerika v menší míře, a tam také ten šok byl podstatně menší, spíše “vlnka”!) závislá na hlavních světových producentech primárních fosilních surovin. Stačí souběh pár faktorů a trocha zlé vůle, rovnováha nabídky a poptávky je křehká, a najednou jsme doslova rukojmí Ruska, částečně Číny.

Energetická transformace, která je součást Green Dealu, totiž má za cíl nejen snížit produkci CO2, ale učinit také evropský kontinent méně závislý na zdivočelých státech okolo (a to jsme ještě “zapomněli” na blízkovýchodní ropné monarchie, které se naštěstí rozhodly tohoto šoku nezneužít). Pokud by měla Evropa vybudované násobně silnější vlastní kapacity z obnovitelných zdrojů, nemuselo by k šoku vůbec dojít, protože by dokázala snížené dodávky plynu kompenzovat z jiných zdrojů. Spekulanti (jak finančníci, tak těžaři) a vyděrači (těžařské státy, přepravci) by “ostrouhali”.

Co v energetické transformaci musí Evropa - a my jako její součást - udělat a urychlit?

Decentralizace obnovitelných zdrojů

Pokud závisíte na monopolním dodavateli, je to vždycky extrémně riskantní - pokud máte tisíc místních výrobců, může to být dražší a komplikovanější, ale odolnost prudce roste. Co se má dělat, je jasné: fotovoltaiky i bateriové systémy především v městských zástavbách, na střechách nákupních center, výrobních hal. Nové vedení státu by mělo urychleně schválit již připravovaný zákon, který nastaví vyšší výkupní ceny pro prodej od malých výrobců do sítě, který je dnes hanebně nízký.

Pak ani nebude potřeba toto dotovat. Jako nezbytné se jeví začít stavět větrníky - vím že se na jejich “les” na obzoru nedívá hezky a lidé se brání, ale je mnoho míst, kde to prakticky nevadí. Typickými místy jsou pusté vojenské újezdy - jsou obvykle v kopcovitých terénech, daleko od sídel. Jinde se pak dají stavět nižší a méně “škodící” větrníky, technologie v tomto jdou prudce dopředu. Konečně, výstavba těchto elektráren v řídce osídlených a chudších oblatech České republiky do těchto míst přinese tolik potřebné pracovní příležitosti.

Úsporná opatření

Je škoda, když k energetickým úsporám v budovách vlastníky “doženou” až cenové šoky, kdy už je trochu pozdě. Extrémní množství budov, stále starších, a velmi často ve veřejném vlastnictví, jsou v mizerném energetickém standardu, nezateplené, nezelené, bez energetického managementu například přes tepelné čerpadlo nebo už zmíněných fotovoltaik. Zde je bohužel vidět, jak neprozíravě hospodaříme - řešíme problém, až když přijde, nikoli dopředu, ač víme, že přijde.
Přenosové sítě, bateriová řešení, možná vodíková energetika.

Data ukazují, že se nemusíme zásadně bát situace, kdy “nesvítí a nefouká”; samozřejmě že sluníčku neporučíme, ale vítr fouká prakticky stále, jen pokaždé na různých místech. Řešením jsou vysoké výrobní kapacity a robustní přenosové sítě - energetická odolnost bude na úrovni kontinentu, nikoli země. (Není možné dosáhnout “národní” soběstačnosti, ta může být v celkové výrobě, ale s obchodováním - tedy dnes prodám já tobě, zítra ty mně). Nabízí se i vodíková energetika: v době vysokého “přetlaku” (letní sluneční dny například) vyrobenou energii tlačit do vodíku, který se dá skladovat a využít jindy. I přes vysoké ztráty po cestě to je možné řešení, a ukazuje se že je profitabilní například v městské hromadné dopravě.

A co jádro? A co plyn?

Že musíme opustit uhlí, je jasné, zde není cesty zpět (otázka je jak rychle, ale tlak na rychlost je zřejmý a racionální). Velkou otázkou zůstává jádro - a k němu se nyní nově přidává plyn. Zemní plyn totiž měl být berličkou v přechodu od uhlí k obnovitelným zdrojům, jenomže současný energetický šok ukazuje slabinu plánu spolehnutí se na (dovážený) plyn.

Proto se dle mého názoru jádro dostává znovu do hry, a to zejména v podobě malých modulárních reaktorů (SMR), které ve skutečnosti nejsou vůbec malé (výkon 50-300 MW, tzn. až blízko výkonu současného dukovanského bloku a na úrovni velké uhelné elektrárny), ale zato díky sériové výrobě a novým standardům takzvané pasívní bezpečnosti by měly být výrazně levnější a rychlejší pro výstavbu než současná “kusová” stavba obřích bloků. Na přípravě malých modulárních reaktorů dnes spolupracují všechny země EU (a nejen ony), mají “rozdělené úkoly”, jenomže to jde pomalu.

Už z posledních odstavců vidíte, že s energiemi bude vždycky potíž. Nemůžeme nějak snadno ošidit fyziku - energie jsou a budou drahé a složité. Zvykli jsme si, že energie se nějak levně vytahuje ze země, ale tato éra končí, přinejmenším do doby, než se to naučíme dělat jinak.

Domácí úkoly pro novou vládu

Ač není cílem článku přisolit si ke kritice předchozích vlád, je nutno říci, že tak jako ve všem zanechala špatné dědictví svou chaotičností a nulovou koncepční prací.

Na jedné straně je zde “dědictví” jaderného tendru ušitého na míru Rosatomu, na druhé pak mizivý pokrok v transformaci energetiky, rámovaný tradičním čekáním, až to Němci vyřeší za nás a současně kritizováním Němců, že to dělají blbě.

Nově připravovaná vláda tak dostává na stůl - nad všechny další průšvihy, které musí zvládnout - ještě domácí úkoly z energetiky, které jsem výše stručně nastínil.

Nebude to lehké, čas běží a bude to drahé. Mám trochu obavy, neboť složení Sněmovny je zřetelně konzervativní, na velké transformační proměny, které navíc nebudou ani populární, ani rydchlé, není nepříliš natěšené. Na nás pak zůstává povinnost vyvíjet tlak zdola, pokud ten shora nebude dostatečný.

(Článek byl též publikován 20. října na Deníku N).

4
Vytisknout
10390

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2021