Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Sýrie po deseti letech: Neumím číst ani psát. Nikdy jsem nebyl ve škole

18. 3. 2021

čas čtení 5 minut

Waad Al-Kateab nafilmovala brutální obklíčení a zničení města Aleppo pro Channel 4 News a z jejích záběrů vznikl dokumentární film "Pro Samu" (její malou dceru), film nominovaný na Oskara. Byla donucena ze Sýrie uprchnout a hovoří s některými z 12 milionů lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy, kteří doufali ve změnu režimu a stále ještě sní o jiné Sýrii. Toto je její osobní zamyšlení nad syrskou revolucí, po deseti letech...

Není to lehké pro nás, 12 milionů požehnaných Syřanů, mluvit o deseti letech revoluce a války. I když se to dnes zdá velmi komplikované...

Na začátku to bylo velmi jednoduché. Snili jsme jen o důstojnosti člověka a o lepším životě.

Dav: Bůh! Sýrie! A jedině svobodu!

Malé demonstrace se v roce 2011 rozrostly v obrovské protesty proti Asadovu režimu. Začalo to v městě Dara. Pak to vybuchlo a rozšířilo se to do dalších měst.

To byl rok, kdy se Mohammad Al-Aluš narodil. Teď je mu deset a to, co zbylo ze Sýrie, je jediné, co zná.

Mohamed Al-Aluš: "Neumím číst ani psát. Nikdy jsem nebyl ve škole. Pracuju s tatínkem. Pracuju nerad, protože se hrozně unavím."

(video)

Od té doby, co loni uprchli před útoky režimu ve svém domovském městě, chodí Mohamed po městě Idlib, což je poslední vzbouřenecká výspa v Sýrii, a se svým otcem hledá práci. Dny jsou dlouhé a nudné. Plné strachu a tvrdé práce. Mohamed používá lopatu, která je pro něho příliš velká. Se svým ještě mladším bratrem pracuje na staveništích. Pracuje tam od té doby, co mu bylo pět.

Mohamed: "Až vyrostu, doufám, že budu moci tuhle lopatu prodat. Chci se stát prodejcem motocyklů."

Celá generace lidí se stala obětí traumatu. Určité záběry utrpení vyvolaly pozornost světa. Avšak průběh války nezměnily. A tak Asadovy útoky se stávaly stále více a více neuvěřitelnějšími. Zaměřovaly se na školy, na nemocnice, a opakovaně používaly chemických zbraní proti civilistům.

Více než pět a půl milionu Syřanů bylo nuceno uprchnout. Mnoho z nich do uprchlických táborů v sousedních zemích.

Hajjeh Fadwa je 64 let. Žije nyní v táboře Šatila v Bejrútu.

Hajjeh Fadwa: "Nemůžu o nich moc mluvit. Nemohu se ani dívat na jejich fotografie."

Jako palestinská Syřanka, utvářela bolest celý její život. Měla šest dětí. Za posledních deset let přišla o dva syny a o svého manžela. Jednoho syna usmrtil ostřelovač v obklíčené čtvrti v Damašku.

Hajjeh Fadwa: "Mám smíšené pocity smutku, naděje, lásky a štěstí. Zakusila jsem pocity samoty. Ale zakusila jsem i radost z toho, že jsem byla nezávislá."

Dny Hajjeh jsou tráveny tím, že pracuje ve skupině Sabara. Jsou to ženy v táboře, které vydělávají na své rodiny tím, že vyrábějí ručně na prodej šatstvo. Sdílejí své utrpení i svou naději.

Hajjeh Fadwa: "Přeju si z celého srdce, abych mohla zavřít oči a otevřít je a zjistit, že všechno, co teď zažívám, je jen zlý sen, z kterého mohu uniknout."

Dav:"Bůh! Sýrie! Jedině Bašar!"

Tohle je Sýrie, o níž režim chce, abychom ji viděli a slyšeli. Hlasité skandování lásky pro Asada.

Ale co ti, kteří nemají hlas? Kteří nemohou kritizovat vládu ani mluvit beze strachu?

Napsala nám jedna mladá žena z Damašku. Chráníme její totožnost.

"Chtěla jsem napsat o normálním dni tady. Avšak moje město je pro jeho obyvatele cizí. Myslim, že ti, kdo žijí, pociťují bolest. Fronty jsou všude. V supermarketech, v pekárnách, u benzínových stanic. Damašek se opravdu stal městem front. Život je těžký, ale město hledá pevně důvody, proč dál žít. Jeden mladý muž, který se mnou pracuje, byl před deseti lety dítětem. Je vyhnán z domova a jeho otec i bratr jsou vězněni. Když mi říká, že má na univerzitě vynikající známky, rozsvítí se ve mně světlo. S každou známkou, s každým dítětem zpět ve škole, s každou matkou krmící své děti, s každým smíchem myslím na lidi sjednocené svými ztrátami pod nebem starého města."

Afree Hašem bývala v Sýrii strašně ráda učitelkou. Byla od své rodiny oddělena na deset měsíců, Poté, co Sýrii opustila, když přežila obklíčení Aleppa. Setkali se v Londýně teď před Vánocemi. Ano, opustila Sýrii, ale své země se nevzdá. Ani svých snů.

Afraa Hašem: "Já doufám, že moje země bude brzo svobodná. Chci, aby všichni věznění byli propuštěni. Doufám, že k tomu dojde brzo. Všichni zločinci musejí jít před soud, i jejich šéf, Bašar al Asad."

Byla vězněna za to, že se účastnila protestů, když začalo povstání. Pak dlouhá léta pracovala s dětmi ve vzbouřeneckých oblastech pod trvalým bombardováním. Stále ještě bojuje za svobodnou Sýrii. Stejně tak, jako to dělala před deseti lety.

"Po čem se vám stýská?"

Afraa Hašem: "Po svých studentech. Po domovu."

* * *

Sýrie