Mlčení telátek
6. 11. 2019 / Karel Dolejší
Irácká vláda v noci na úterý v zemi vypnula internet, aby před světem zakryla násilné potlačování protestních demonstrací, které si za poslední týdny vyžádalo stovky obětí na životech8. 11. 2019
Zdá se, že irácké demonstrace se staly přinejmenším dočasnou "novou normalitou". V Bagdádu protestující víceméně trvale okupují náměstí Tahrír a sousedící budovu "turecké restaurace", která ze svých 14 pater poskytuje vyhlídku. I když je těžké získat spolehlivé údaje, jde zjevně o stovky tisíc, a někteří tvrdí že více jak milion demonstrantů udržujících každodenní přítomnost. To zahrnuje přinejmenším významnou menšinu, která v noci drží pozice, aby je neobsadily bezpečnostní síly, navzdory použití smrtícího násilí, které si připsalo (možná mnohem více než) 200 životů.
To že západní média každodenně neinformují o iráckých demonstracích je stejně tak pochopitelné jako záhadné. Na jedné úrovni existuje "únava z Iráku" u západních a zejména amerických mediálních konzumentů. Ale na jiné to co se děje v Bagdádu a dalších městech jižního Iráku je čímsi novým, nejen pro Irák, ale možná absolutně.
Demonstrace jsou současně znatelně šíitské a přitom vůbec ne šíitské. Šíitské jsou v tom ohledu, že je pořádá takřka výhradně irácká šíitská arabská většina - původně šíitští muži, ale po obnovení protestů ve dnech 24.-25. října mají také významnou ženskou složku. Dále organizační strukturu protestujících, způsob poskytování služeb - potravin, zdravotní péče a dopravy - nelze pochopit vně tradic pohostinnosti během šíitských svátků - ašúry a arbajínu.
Avšak protestující, kteří se sami neoznačují za šíity, nevyzývají k žádným zvlášť šíitským záležitostem a mají jen ten nejvolnější vztah k šíitskému náboženskému establishmentu - jsou hluboce kritičtí k zavedeným šíitským politickým stranám a nepoužívají žádné výhradně šíitské symboly. A samozřejmě demonstrují proti vládě ovládané šíity (a současně íránským vlivem). Takže i když existuje sektářský kulturní aspekt tohoto fenoménu, do této chvíle se neprojevil v žádném zvlášť sektářském požadavku.
A je to právě kulturní aspekt tohoto fenoménu, co je nejvíce inspirující. Na demonstracích vidíme iráckou mládež, syny a dcery, kteří svou přítomností oznamují, že status quo je nepřijatelný. I když atmosféra demonstrací nabyla lehce karnevalového charakteru, to co je v sázce je příliš závažné a skutečné.
Je obtížné najít nějaké analogie tohoto fenoménu. Svádí to ke srovnání s hnutím, které svrhlo Ferdinanda Marcose v 80. letech minulého století, nebo s polskou Solidaritou, nebo nedávnější tuniskou Jasmínovou revolucí. Avšak všechny tyto případy zřejmě zahrnují také odlišnosti mnohem významnější než podobnosti. A co je nejdůležitější, analogická hnutí se snažila najít řešení prostřednictvím voleb. Ale irácká mládež protestuje proti vládě vzešlé z voleb a tedy usiluje o fundamentálnější reformu - údajně v rovině politické ekonomie. Protestující tvrdí, že jsou odcizeni výsledkům politické ekonomie, která prospívá jen privilegované menšině. Protestují proti nedostatku pracovních míst, služeb a infrastruktury, ale hlouběji vzato proti politickému systému, který nedokázal zastat roli zodpovědného správce značných iráckých zdrojů.
Západní řešení tohoto dilematu by bylo jasné - vlna masivní privatizace, která by do ekonomiky vnesla tržní disciplínu a získala peníze pro vládu k "přemostění" období mezi neefektivním dneškem a snad produktivnější a efektivnější budoucností. Nicméně je nepravděpodobné, že by protestující pomýšleli na cosi takového.
Protestující - nebo přinejmenším jejich část, která může. ale nemusí být reprezentativní - zveřejnili požadavky na rezignaci vlády a nové volby (pod dohledem OSN), s mandátem vyšetřit násilí i korupci. Takové volby (s jednomandátovými obvody a preferenčními hlasy) by narušily zavedený systém politických zájmů. Dva nejzřejmější poražení by byli proíránské strany a Kurdistánská regionální vláda (KRG), která se v současném systému těší nepřiměřenému vlivu a příjmům. Samozřejmě, všechny strany, které nepřiměřeně profitovaly, mají dost co ztratit.
Pokud jde o dění v Bagdádu, Západ může udělat jen málo. Za prvé může sledovat, a to záměrně. Svět by měl dát najevo solidaritu s legitimními požadavky irácké mládeže proti systému, který je zklamal. Za druhé, měla by být vyslána ostrá varování těm, kdo proti protestům používají násilí. To že Spojené státy a další západní vlády byly relativně potichu nebo se zpozdily s vyjádřením až doteď je ostudné. Nakonec, i když by nikdo neměl zasahovat do vnitřních iráckých procesů, možné výsledky zahrnují i ty tragické - včetně anarchie, návratu k autoritativní vládě nebo konsolidace hlubšího íránského vlivu. Západní instituce by měly být připraveny působit proti takovým výsledkům. Západní diplomati by měli široce informovat o tom, že hodlají oponovat jak návratu autoritářství, tak zesílení íránského vlivu.
Americká reakce byla až dodnes vlažná. Ministr zahraničí Mike Pompeo odsoudil násilí a prohlásil, že vláda musí "naslouchat" protestujícím, ale jinak Američany nikde není vidět. Není jasné, zda to je dobrá dlouhodobá strategie.
Kolem interakce mezi demonstranty a vládou se otevírá celá řada možností. I pro ty, kdo demonstrace sledují, jsou každodenní změny nepředvídatelné.
Ale tento okamžik nakonec náleží Iráku a Iráčanům samotným. Svět by měl věnovat větší pozornost - a dělat vše, co může, aby zabránil násilí proti neozbrojeným demonstrantům. Ale tento proces nakonec musí zafungovat sám. Ať už bude výsledek neuspokojivý, vzrušující nebo tragický, patří Iráku samotnému.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Diskuse