Lhostejnost nás zabíjí

20. 6. 2019 / Daniel Veselý

Úmrtí bývalého egyptského prezidenta Muhammada Mursího a obecně okolnosti, jež vedly k jeho předčasné smrti, přinášejí další cennou lekci o našich vztazích s otřesnými režimy, které s notnou dávkou pokrytectví bereme jako politickou nutnost. Již nyní je zcela zjevné, že Sisího autoritářský režim usilovně pracoval na tom, aby prvnímu demokraticky zvolenému prezidentovi Egypta zkrátil život. Opět máme po čase možnost pohlédnout zpytavě do vlastního zrcadla - a není to zrovna moc příjemný pohled.

Muhammad Mursí se dostal k moci v roce 2012, tedy v době, kdy ještě nepohasly veškeré naděje arabského jara navzdory politováníhodnému politickému vývoji v Libyi a Sýrii. Ačkoli dnes někteří zahraniční, především pak arabští komentátoři Mursího nekriticky vyzvedávají jako pravého demokrata, občanští aktivisté jeho vládu kritizovali kvůli kontroverzním politickým opatřením, jež byla v rozporu s ideály arabského jara. Mursího kabinet se negativně vymezoval proti právu na shromažďování, právu na protest nebo právu zakládat nevládní organizace či nezávislé odbory. Civilní vláda si nedokázala poradit s narůstajícími ekonomickými problémy, nicméně na hospodářských potížích Egypta se v době demokratického experimentu neblaze podepisovaly také externí faktory.

Ale ne všechny politické kroky Mursího kabinetu byly chybné či přímo nedemokratické. V zahraničí hrála Mursího vláda pozitivní mediační roli v Gaze, kde se jí po týdnu bojů podařilo uzavřít příměří. Sísího vojenská vláda o dva roky později diplomatické urovnání letité pře mezi Izraelci a Palestinci sabotovala, neboť se přímo podílela na kolektivním trestu uvaleném na populaci Gazy.

Prezident Mursí si příliš nelámal hlavu s ústavními zvyklostmi, když se de facto postavil nad zákon, což mu nakonec zlomilo vaz. Veřejné protesty využil bezpečnostní establishment, který podle některých analytiků házel Mursímu klacky pod nohy hned poté, co se ujal moci. Mursího nakonec sesadil jeho vlastní člověk – generál Abdal Fattáh Sísí. Svržený prezident se ocitl ve vězení, kde posledních šest let svého života trávil téměř výhradně v izolaci. Bylo mu bráněno v tom, aby se vídal se svou rodinou a se svými právníky. Byla mu odepírána náležitá lékařská pomoc, o čemž svědčí znepokojující zpráva britských poslanců a právníků z loňského roku, která varovala, že Mursímu hrozí předčasná smrt, pokud mu nebude ihned poskytnuta adekvátní lékařská péče.

Jenže Sísího junta je až příliš ceněným spojencem západních států na to, aby byla zasypána sankcemi například kvůli tomu, že perzekuuje 60 tisíc politických vězňů a spoustu z nich mučí, jelikož mučení v této zemi přímo kvete. Donald Trump naopak egyptského autokrata pochválil, přestože Sísího v té době lidskoprávní organizace kritizovaly za porušování ústavy.

Cožpak jsme si někdy lámali hlavu tím, že Sísího režim má na svědomí možná ještě horší masakr, než k jakému došlo na náměstí Nebeského klidu? Evropská unie Káhiru naopak zasypává penězi, aby lidově řečeno držela migranty a uprchlíky v lati – obdobně jako v sousední Libyi. Německo se stalo největším vývozcem zbraní do Egypta, následuje Francie, zatímco Itálie a Velká Británie dodávají technologie. Pozadu ale nezůstává ani Česká republika, neboť Egypt se stal oblíbenou destinací českých zbrojařů, čímž jsme se slovy Tomáše Tožičky ze Social Watch podíleli na migrační vlně a udržování represivního statu quo v některých arabských zemích. Egypt je tradičním spojencem Spojených států, které Káhiře poskytují ročně 1,3 miliardy dolarů, třebaže tyto vztahy poněkud kalí Sísího spojenectví s Putinovým Ruskem.

Západní lídři tedy neměli žádný důvod na Sísího vládu tlačit, aby bývalého lídra Muslimského bratrstva nedržela v izolaci, aby mu zajistila přístup k lékařské péči a nebránila mu ve styku s rodinou a právníky. A ruku na srdce: Ani my jsme se o osud svrženého prezidenta nezajímali, přestože v našich silách bylo předejít nejhoršímu. Jistěže, Mursího případ představuje pouze zlomek rozsáhlých křivd a represí Sísího junty, která je navzdory těmto četných excesům příliš cenným spojencem západních zemí. A není za to ani náležitě kritizována zpohodlnělými médii. Je to selhání, ale zároveň i ponaučení, abychom svědomitěji dbali na dodržování lidských práv, třeba v případě bývalého prezidenta Brazílie Luly da Silvy nebo Juliana Assange.

 

-1
Vytisknout
3219

Diskuse

Obsah vydání | 25. 6. 2019