18. 3. 2019
Ano, samozřejmě, bych
ráda tuto místnost vyčistila (i když si myslím, že to není v silách
jednoho člověka), ale nemám na to žádné vybavení. Několikrát jsem žádala
stráže, aby mi půjčili nějaké čistící přípravky, ale obvykle jsem
nedostala žádnou odpověď. Ano, jednou jsem dostala odpověď, a to bylo -
tato špinavá místnost je pro mě dobrá, protože jsem špinavá teroristka.
Takže už se více neptám, počkám, až přijdou mé peníze z Vanu, pak si
koupím čistící prostředky a hned to tady vyčistím.
Ano, někdy se
cítím smutná, ale nikdy víc už nebudu plakat. Protože když pláču, smějí
se mi (doslova). Stejně jako v den, kdy mě dali do této místnosti. Ano,
přiznávám, že když jsem to viděla, byla jsem tak šokovaná, že jsem
začala plakat. Všichni se smáli a okamžitě zavolali i další stráže, aby
se na mě přišli podívat, jak jsem nešťastná. Opravdu je to těšilo. Ale
věřte mi, že na závěr jsem jim poděkovala.
Protože takové chování
mě posiluje. Dává mi sílu vyrovnat se se vším, se všemi situacemi a
všemi podmínkami, které přede mne postaví. Nikdy jim nedovolím, aby mě
zničili, je to asi přesně to, co někteří lidé v tomto systému chtějí.
Nikdy jim nedopřeji toto potěšení, nikdy jim neudělám takovou radost.
Po prvním šoku jsem se opět vrátila ke své filosofii, o které jsem
psala dříve, a která je založena na tomto: Nedělej si starosti s tím, co
aktuálně nemůžeš mít, ale dělej to nejlepší, co je možné dělat v daných
podmínkách. Takže i ve velmi malém prostoru se snažím sportovat, a i ve
špinavé koupelně se studenou vodou se denně sprchuji, myji si vlasy a
peru si oblečení …. žádný turecký dozorce mě nikdy neuvidí špinavou.
A samozřejmě, doufám, že tato moje aktuální situace se vyřeší, a já
budu mít možnost vrátit se do standardního pokoje, do standardních
podmínek.
Neřekla jsem Vám, že první dva dny jsem strávila v
normální místnosti s dalšími „teroristkami“. Moc se mi líbily podmínky v
této místnosti, byl tam mnohem větší dvůr než ve Vanu, takže po delší
době jsem se mohla opravdu dobře proběhnout. Prostor byl velký, se dvěma
patry, a s 10 malými pokoji pro spaní pro 1-3 osoby. Obzvlášť tyto
„ložnice“ jsem uvítala. Ve Vanu nás bylo asi 15 lidí, společně spících v
jednom malém prostoru. Tato absence soukromí, a tento malý prostor
začal být pro mě stresující. Opravdu jsem tuto změnu uvítala a byla jsem
velmi šťastná, že jsem se přestěhovala sem.
Ihned jsem si
porozuměla s lidmi v pokoji. Většina z nich jsou Kurdky, takže jsem s
nimi mohla mluvit kurdsky a také zde pokračovat s tímto jazykem. Tito
lidé jsou ve vězení z různých důvodů (bojovnice, aktivistky, politicky
aktivní osoby…), ale všechny (pravděpodobně většina z těchto lidí, kteří
jsou v tomto státě nazývány teroristé) jsou opravdu milí a laskaví
lidé, vzdělaní, velmi „kultivovaní“, „čistotní“…
Tato místnost,
kde jsem strávila první dva dny byla čistá a zařízená, opravdu jako v
nějakém bytě. Všude byla spousta dekorací. Je to velký rozdíl v této
věznici jsou tady také vrazi, pašeráci, obchodníci s drogami,
prostitutky a další, většina z těchto lidí je špatná už na první pohled,
jsou špinaví, jejich pokoje jsou špinavé…
Ale když vstoupíte do
místnosti vězňů držených pro „teror“, je to úplně jiný svět. Některé z
těchto žen a dívek, se kterými jsem strávila tyto 2 dny, jsou ve vězení
už opravdu dlouho, některé z nich více než 20 let ! Ale nikdo by to do
nich neřekl. Všechny tyto ženy o sebe velmi dbají, vypadají mnohem lépe,
než mnoho žen venku. Sportují, čtou, dělají ruční práce…. Byla jsem
ohromena, jak se s tím dokázaly vypořádat. Také jsem se trochu styděla,
že si dělám starosti se svým v nejhorší variantě 5ti-letým pobytem ve
vězení, a tady je žena, která je ve vězení už 25 let, je jí 52 let, ale
vypadá mnohem mladší, řekněme + -40. .. je trochu smutná, můžete to
vidět v jejích očích, ale ona byl schopná se s touto situací vypořádat, a
snaží se i za těchto podmínek žít, jak to jen nejlépe umí…
Byla
tam také nějaká jiná žena, odsouzená na mnoho let, a jejich příběhy, a
způsob, jak se s tím dokázaly vypořádat, mě opravdu dojali. Plakala jsem
po dlouhé době…
Bohužel, na tomto místě jaké jsem popsala jsem
strávila pouze 2 dny. Potom přišla stráž a bez jakéhokoliv vysvětlení mě
daly do místnosti, kde jsem až doteď. Tato místnost se obvykle
nepoužívá, žádný jiný vězeň není v takovém pokoji. Je to speciální
„pomsta“ pro mě. Nechápu, o co jde, ale samozřejmě se z tohohle místa
snažím dostat ven. Také jsem požádala velvyslanectví o pomoc…
Ano, poslední dny byly pro mě těžké, také v souvislosti s tím, že to
vypadá, že je možné nějaké diplomatické řešení (nebo jakékoliv jiné
řešení). Zejména v tomto místě, kde se nacházím teď, mi trochu chybí
motivace. Ten pocit, že nikdo není schopen nic dělat (vláda, obhájce …) a
skutečnost, že mě po zbytek času tady budou držet zde, je to těžké…
Nebudu si však stěžovat, budu se snažit s těmito podmínkami vyrovnat co nejlépe, slibuji !
Chybí mi kafe. Není tu možnost uvařit si čaj nebo kafe, ti, kteří mě znají, ví, že to je asi největší problém pro mě.
Přesun z Vanu sem ... to bylo ... zajímavé. Nevím jak popsat své
pocity. Vzali mě normálním letadlem Pegasus airlines, cestovala jsem tam
jako normální pasažér s letenkou… jen se dvěma neozbrojenými policisty v
civilu. Přestupovali jsme v Istanbulu. Bylo to jako octnout se v čase
dva roky zpátky, jako by tyto 2 roky ve vězení byly smazány, jako by se
to nikdy nestalo… Ale také jsem se cítila trochu jako v nějaké vizi z
nějakého minulého života… něco, co znáte velmi, velmi dobře, ale ve
skutečnosti, nemáte tušení, kam to všechno zařadit … jako bych už nebyla
součástí tohoto světa venku. Bylo to jako sen, který skončil v
okamžiku, kdy jsem dorazila do jiného vězení.
Krátce před mým
přesunem mě kamarádka informovala v dopise, že v některých médiích
vydaly příběh o íránské dívce Nazle. Byla jsem tím potěšena a chci se s
Vámi podělit o jednu svou zkušenost s ní. Vždycky, když jsem hovořila o
svých kamarádkách, obvykle jsem zmiňovala jen pozitivní věci. A pravda
je, že je mám ráda všechny, některé z nich jsou pro mě jako sestry či
matky a zůstanou zapsané v mém srdci navždy. Ale samozřejmě ne vždy je
všechno ideální. I tady mají lidé své negativní vlastnosti, stejně jako
všude na světě. Samozřejmě vedle přátelství, tam byly také konflikty a
problémy, jak si můžete pravděpodobně představit v kolektivu 15 žen
zavřených 24 hodin pohromadě na jednom malém místě.
Jak Kurdky
rádi mluví, tak také velmi rádi mluví o sobě navzájem. Zpravidla se
jedná o základ všech problémů, protože samozřejmě v tak malém prostoru
se všechno dostane vždy ke každému. Znáte to, Ty řekneš něco „jen“ jedné
osobě, ona to řekne také „jen“ jedné osobě ... a výsledek je ten, že v
tomhle pokoji všichni vědí všechno. A kdybych mohla pojmenovat
nejvýraznější negativní povahovou vlastnost kurdských dívek, byla by to
pravděpodobně „urážlivost“ a „vztahovačnost“.
Opravdu, onY jsou
schopné cítit se zraněné nějakým (z mého pohledu) nesmyslem, protože
kvůli maličkostem (znovu z mého pohledu), jsou schopné nemluvit spolu
navzájem několik dnů. Mají neobyčejnou schopnost začít velký spor kvůli
maličkosti. Dokážou tento „problém“ řešit celé hodiny. A Kurdi jsou
lidé, velmi… emocionální, někdy je možné říci hysteričtí, myslím… takže
tyto hádky často zahrnují různé druhy divadelních scén, já teď to nebude
popisovat…
Ano, co je hezké, musím říci, že po několika těchto
našich „diskuzích“ je výsledkem obvykle to, že každá uzná část chyby na
své straně, omluví se jedna druhé a pak jsou znovu zase spolu jako
nejlepší přátelé.
Ok, to bylo jen kvůli kontextu a teď zpátky k
Nazle. Nikdy se tohoto nezúčastnila. Nikdy jsem ji neviděla mluvit o
někom za jeho zády. Nikdy jsem neviděla, že by byla naštvaná nebo
„uražená“. Nikdy si na nic nestěžovala, vždycky přijímala věci tak, jak
jsou. Vždycky o všem mluvila otevřeně. Chovala se s respektem ve vztahu
ke všem. Byla vždy milá, ale nikdy ne „vlezlá ! Upřímná, čestná…
opravdová .. byla to osoba, s jakou jsem ve svém životě dosud nesetkala.
Jednoho dne jsem ji viděla sedět na posteli a tiše plakat. Přišla jsem k
ní a objala jsem ji. Požádala mě, abych se jí neptala, proč pláče.
Řekla mi, že není schopná říct proč, prostě ty slzy přišly, a ona je
nedokáže zastavit. Řekla jsem jí, jak jí chápu, jak moc těžká je její
situace (stále hledá možnosti, jak by mohla získat azyl v Turecku, stále
čeká na kontakt s rodinou a jejím přítelem, je bez peněz, má jen to ,
co jí dají ostatní…). Také jsem jí řekla, jak ji mám moc ráda, pro to
všechno, co jsem popsala.
Stále plakala a odpověděla na to:
„Dayika mon ferbu, pis neki “. To znamená: „Matka mě naučila nečiň
špinavosti (špatnosti)“. Jednoduchá věta, ale z jejích úst to byla jedna
z nejsilnějších věcí, které jsem kdy slyšela. Řekla to tak přirozeně,
jako by to byla ta nejobvyklejší věc na světě. Ano, je, ale v těchto
obyčejných slovech je všechno. Když všichni toto naučíme své děti, svět
bude lepší ...
Krátce zpět do Izmiru, zítra je den, kdy je možné
si něco koupit z obchodu. Modlím se za to, aby mé peníze z Vanu už
přišly sem .. Jen jeden příklad, pro lepší pochopení mé situace. Systém
zde funguje tak, že Vaší objednávku, co chcete koupit, musíte napsat na
speciální papír (formulář) a stráže Vám to pak přinesou. Balíček těchto
papírů (formulářů), stojí také nějaké malé peníze a musíte si ho koupit.
Dva roky jsem s tímto neměla žádný žádný problém. Tyto „formuláře“ byly
vždy v místnosti, pokud ne, tak mi jich strážci prostě pár dali. Bez
problémů.
Ale tady, žádné nemám. Požádala jsem o ně, ale
neúspěšně. Řekli mi, že si musím balíček formulářů koupit. Ano, ale jak
si je můžu koupit, když jsou objednávky přijímány právě na těchto
speciálních papírech, které nemám? Jedná se o tzv. Začarovaný kruh.
Samozřejmě, že by mi mohli snadno dát jeden nebo dva tyto papíry.
Je to stejné, jako když jsem požádala, abych mi daly deku, doposud ji
nemám. Spím ve všech svých šatech, které mám (a není jich moc, většina
mého šatstva zůstala ve Vanu). Se stejným úspěchem jsem se snažila
požádat o další věci nebo informace. Obvyklou odpovědí jsou jen jejich
úsměvy nebo prostě „ne“. Ti hodnější z nich mi řeknou „čekej“, ale
výsledek je stejný - nemám nic.
Ohledně obchodu mi na konec jedna
z dozorkyň poradila, abych zkusila napsat svou objednávku na normální
papír. Ale řekla, že si není jistá, jestli bude přijata. Udělala jsem to
a čekám na zítřek. Pokud budu zítra schopna uvařit si kafe a vyčistit
tuto místnost, věřte, že budu nejšťastnější osobou na světě ……………….
Markéta, 24.9.2018
PS: Moje nová adresa:
Markéta Všelichová
Izmir 1 nolu Kadın Kapalı Ceza İnfaz Kurumu
İzmir Aliağa Ceza İnfaz Kurumları Kampüsü
Bahçedere Köyü No:63/24
Yeni Şakran
Aliağa-İZMİR
Turecká republika - Türkiye Cumhuriyeti
Potřebuji Vaše dopisy víc než kdy jindy ...
Markéta, 24.9.2018
Diskuse