Antisemitismus je tradičním bičem na kritiky Izraele

15. 8. 2018 / Daniel Veselý

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu na svém twitterovém účtu obvinil šéfa britských labouristů Jeremyho Corbyna, že před čtyřmi lety uctil památku palestinských teroristů, kteří během mnichovské olympiády v roce 1972 usmrtili 11 Izraelců. Netanjahu, který na domácí půdě čelí obvinění z korupce, patrně zná jen jediný způsob, jak se vypořádat s legitimní kritikou své vlády, a tím je staré dobré obvinění z antisemitismu a terorismu. Avšak v tomto konkrétním případě se ani Jeremy Corbyn nezachoval jako rozhodný a kompetentní politik, což lze vnímat jako klinický symptom postbrexitové Británie.     

Sám Corbyn se totiž k Netanjahuovým obviněním postavil dost nešikovně, neboť zprvu tvrdil, že uctil památku obětí izraelského útoku na pozice OOP v Tunisu v roce 1985, a později připustil, že věnce byly kladeny také na památku těch, které Izraelci v roce 1992 usmrtili v Paříži. Podle médií se jedná také o činitele OOP, jenž podle Tel Avivu pomáhal mnichovský atentát naplánovat. Šéf labouristů se od „kladení věnců“ distancuje, leč přítomen samotnému aktu podle svých slov byl. Jestliže se Jeremy Corbyn skutečně zúčastnil pietního aktu k uctění palestinských militantů (což je ale otázka), měl by přiznat barvu a nekličkovat jako úhoř. Veřejnost, zvláště pak v postbrexitovém marasmu, má tendence věřit, jakož i odpouštět spíše rozhodným politikům, a nikoliv těm, kdo se vyhýbají odpovědnosti. Jenže takových politiků je v dnešní Británii jako šafránu. 

Každý vrcholný politický činitel má svého kostlivce ve skříni, Corbyna nevyjímaje. Ten v době kontroverzního pietního aktu ještě nebyl předsedou Labouristické strany, zatímco západní politikové v témže roce bez většího haló vzdali poctu „řezníkovi z Bejrútu“ Arielu Šaronovi, který má na svědomí daleko více nevinných lidských životů než Černé září roku 1972 v Mnichově. Ba co více, na hřbitově v Tunisu patrně není pohřben ani jeden z osmi teroristů, kteří tehdy vraždili nevinné Izraelce. Otázkou také zůstává, zdali někdo soudný bere vážně notorického lháře Netanjahua, jenž blouznil o tom, že Hitler nechtěl Židy vyhladit, ale inspiroval jej k tomu jeruzalémský muftí.          

Britský (ultra)pravicový tisk vede od chvíle, kdy se svérázný levičák Corbyn stal šéfem labouristů, tvrdou a mnohdy lživou kampaň, jejímž leitmotivem je obvinění z antisemitismu. Ačkoli se v řadách hlavní britské opoziční strany skutečně nacházejí nepokrytí antisemité, nezřídka bývá legitimní kritika izraelské opresivní politiky zaměňována za antisemitismus. Tato zhoubná ideologie má však v britské společnosti hluboké kořeny, jak argumentuje profesor světové literatury Ian Almond, jenž ve Velké Británii vyrůstal a kterého šokovaly projevy antisemitismu ve školství. Jinými slovy; je kontraproduktivní a nesmyslné, aby se britské sdělovací prostředky exkluzivně soustředily na antisemitismus v Labouristické straně a zároveň opomíjely a bagatelizovaly tento neblahý fenomén v britské společnosti.

Nesmlouvavě tvrdá kampaň proti Corbynovým labouristům spíše souvisí se skutečností, že Jeremy Corbyn se definuje jako autentický levicový politik, který dlouhodobě a systematicky bojuje za práva Palestinců. A to je v zemi, kde i první veřejnoprávní médium (BBC) cynicky informuje o vraždách protestujících Palestinců v Gaze jako o „střetech“, tuze riskantní podnik. Jde tedy o mediálně-politickou kampaň, v níž se extrapolují projevy antisemitismu u některých labouristů; kampaň, již ostře kritizují desítky předních britských akademiků. Na druhou stranu vedení Labouristické strany nedokáže s antisemity definitivně zatočit, čehož umně využívají toryové a s nimi sympatizující média.   

Labouristé svým nepřátelům poskytli další munici poté, co odmítli uznat definici antisemitismu, kterou vypracovala Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA). Ačkoli sdělovací prostředky, jakož i řada států, tento akt označují za mezinárodně uznávanou definici holocaustu, kritické hlasy, mezi něž patří organizace Jewish Voice for Peace či Americký svaz pro občanské svobody (ACLU), namítají, že jde o kontroverzní vymezení zamlžující rozdíl mezi oprávněnou kritikou Izraele a antisemitismem. Výtky a připomínky nemají pouze britští labouristé, ale i další organizace, jež se se stavějí za práva Palestinců. Nadto samotná IHRA volá po přijetí právně nezávazné pracovní definice antisemitismu; nejde tedy o zjevenou pravdu, již je zapovězeno zpochybňovat.         

Skutečný problém nevězí v  antisemitském moru údajně kosícím Labouristickou stranu, ale v benevolenci západních politických elit a nejednoho tradičního mediálního domu vůči zemi, která nedávno schválila otevřeně rasistický zákon a jejíž vojáci v Gaze během několika měsíců beztrestně pozabíjeli 160 Palestinců. A ti, kdo se obávají vzrůstajících antisemitských nálad v západní společnosti, by tato neúprosná fakta měli brát v potaz.

1
Vytisknout
2436

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2018