Monitor Jana Paula: Zapomenutý umělec Alois Toufar

20. 8. 2018 / Jan Paul


Tak jsem se konečně vydal za výjimečným pedagogem Aloisem Toufarem (28.4.2019 – 17.11.1978) do Brtnice u Jihlavy. Někdy v  roce 1986 se ke mně dostala nevelká knížka Výtvarná výchova a dítě, sborník Toufarových textů, který zpracovala Ludmila Karbusická. Toufarovy názory na dětský výtvarný projev byly pro mě tehdy zjevením, inspirativním teoretickým zážitkem, a nakonec i pobídkou k realizaci vlastního projektu dětské výtvarné skupiny v Dolních Počernicích, kterou jsem vedl mezi léty 1988 až 1992 při místní základní škole s cílem navázat a dále rozvíjet Toufarovy nekonvenční myšlenky.

 

Alois Toufar, preferující v dětském výtvarném projevu především svobodnou tvořivou imaginaci a fantazii, byl nejen vynikajícím teoretikem, ale i praktikem, a jeho „brtnické děti“, které vedl v době šablonovitých školních normalizačních osnov, se staly už před rokem 1989 věhlasným pojmem, a to nejen u nás. Toufar byl schopen nechat malovat i předškolní děti svými tělíčky, v odborné terminologii řečeno - nechal je provádět body-art, tělové umění, což je v dnešním úzkostlivém dozoru a jím vzniklé absenci emocionálních kontaktů s dětmi naprosto nemyslitelné. Pohladit dítě, spontánně mu vyjádřit vztah, dnes znamená riskovat udání minimálně z porušení osobní integrity dítěte.

Jenomže dřív bylo všechno jinak, a Toufar děti miloval v tom normálním slova smyslu, miloval jejich upřímnost, otevřenost a spontánnost. Bez této hodnoty nemůže výtvarný pedagog k dítěti vůbec přistoupit, i to bylo jedno z kréd Toufara, jedna z podmínek, jak hrát s dětmi onu velkou hru, kterou dětský výtvarný projev je, a spontánní výtvarný výraz byl kromě jiného také tím, co v dětském výtvarném projevu Toufara zajímalo. Nevnucovat dítěti téma, nevnucovat mu co má kreslit a malovat, ale umožnit mu, aby pokud možno plně vyjádřilo sebe sama, neboť teprve pak může být výtvarný projev dítěte pravdivý, a v této pravdivosti spočívá hodnota a vlastní smysl dětského výtvarného projevu.

Přijel jsem do Brtnice za Toufarem pedagogem, abych se mu alespoň symbolicky poklonil v místě jeho rodiště i působiště, a objevil jsem zde to, co jsem vůbec nečekal, Toufara jako umělce. A to díky mé zvědavosti, a jeho dceři paní Šlejtrové, která mě vstřícně přijala, trpělivě mě nechala prohlížet kresby, pérovky a grafiky svého otce, a mně se okamžitě propojil jeho pedagogický přístup k dětem s jeho vlastní tvorbou, která je sice nevelká rozsahem, ale zato nesmírně silná a výjimečná. Uvědomil jsem si, jak výrazným tvořivým duchem Alois Toufar byl, a také to, že mě od této chvíle čeká náročný úkol, pokusit se revidovat pohled na jeho volnou tvorbu, a přiblížit ji nejen odborné veřejnosti v opomenutých aspektech.

Vše se mi spojilo, prostředí Brtnice s impozantním geniem loci, Toufarův přístup k tvorbě dětí, i ke své vlastní tvorbě, jejíž mimořádný význam tušil snad jen Toufarům bývalý přítel a mnohem známější osobnost českého výtvarného umění Ladislav Novák z nedaleké Třebíče. V tuto chvíli, a na tomto prostoru, ještě nemohu detailněji pojednat o povaze Toufarovy tvorby, přiblížit čtenáře či diváka nevšedním obsahům jeho díla, o kterém jsem přesvědčený, že je zařaditelné do kontextu vývoje českého poválečného umění. Toto je třeba udělat, abychom neztratili ve všech směrech osvícenou osobnost české kultury, a bude to práce nelehká, ale nesmírně poutavá a dobrodružná.

Dílo tohoto „regionálního“ autora je totiž hodno mimořádné pozornosti nejen pro svoji obsahovou naléhavost, autentičnost a původnost tvorby i experimentální formotvornost, ale svědčí také o tom, že imaginativnost či imaginativní výraz je či byl jedním z typických charakteristických rysů českého výtvarného umění. Vedeme v globalizovaném světě odborné akademické diskuse nad tím, čím je typické české umění, co je původního a skutečně českého v českém umění, vzhlížíme k usazeným a kunsthistoricky již zařazeným velikánům, a často opomíjíme dosud nezhodnocené tvůrce, kteří se ve svém nenápadném životě kdesi mimo centra k této otázce vlastní tvorbou již vyjádřili.

Ve svém blízkém okolí je Alois Toufar znám jako bravurní malíř a kreslíř, jeho realistické obrazy Brtnice a okolí vlastní mnoho brtnických občanů, ale nikdo z nich zřejmě netuší, jaký poklad stvořil Toufar ve svém celku, jak soustředěné a vnitřně sjednocené dílo ukryl do svých linorytů, kreseb, pérovek i malých kreseb. Nevím zatím čím, a jak representativně je Toufar zastoupený v těch několika státních galeriích, které jsou uvedeny ve dvou malých katalozích z let 1977 a 1999, každopádně jeho tvorba si zaslouží zdokumentování, abychom o ni získali ucelený přehled, a Alois Toufar mohl konečně zaujmout v českém výtvarném umění pozici, která mu právem náleží.

Epilog:

Je smutnou ironií, že o Aloisu Toufarovi nelze najít na internetu až na drobné výjimky nic o tom, co by tuto osobnost přiblížilo, či alespoň připomnělo. Obracím se proto touto cestou na tvůrce webových stránek i na wikipedisty, kteří by byli ochotni nezištně spolupracovat na tom, aby pro úplný začátek bylo možné zveřejnit o Aloisu Toufarovi alespoň základní informace. Zájemci mě mohou kontaktovat skrze redakci Britských listů, za což jim předem děkuji.

0
Vytisknout
2257

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2018