Už zemřelo nejméně 34 361 uprchlíků. Počet stále roste

20. 6. 2018

Dnes je Světový den uprchlíků

 
Existuje velmi znepokojující pravda: Lidé umírají při pokusech dostat se do Evropy už více než dvacet let. Příběhy mrtvých shromažďuje holandská nevládní organizace United for Intercultural Action (v ČR je jejím zástupcem Mirek Prokeš). Touto organizací vydaný dokument - The List, Seznam,  vydal deník Guardian dnes, ve Světový den uprchlíků.

Vyplývá z něho, že lidé neumírají jen na moři. Umírají i ve vazebních střediscích, v azylových jednotkách a v centrech měst. Asi 400 uprchlíků spáchalo sebevraždu, více než 600 uprchlíků usmrtili jiní lidé.

Hlavním problémem, na který poukazuje The List, je že uprchlíci umírají už 25 let. Dokazuje to, že lidé, kteří dnes předstírají, že jsou tím šokováni, měli být šokováni už dávno," konstatuje  Thomas Spijkerboer, profesor migračního práva na Vrije Universiteit v  Amsterodamu.




Většina úmrtí uprchlíků, kteří se snaží dostat do Evropy, byla způsobena utopením. Dobrovolníci shromáždili údaje o 27 000 lidech, kteří se od roku 1993 utopili. Je to 80 procent všech případů úmrtí.

K velkému nárůstu počtu úmrtí utopením došlo po roce 2014 v důsledku vážného zhoršení konfliktu v Sýrii. Mrtví ze Sýrie se přidali k mrtvým ze subsaharské Afriky a z jižní Asie. V roce 2013 zahynulo utopením více než 900 osob. V roce 2017 to bylo 3500 osob.

Vlna veřejných sympatií pro osud uprchlíků v Evropě byla rychle nahrazena nenávistí vůči stoupajícím počtům příchozích v letech 2015 a 2016, kdy v Evropě požádaly o azyl téměř tři miliony lidí.


Evropská unie se pokusila problém zpět do Afriky a založila fond EU-Afrika v hodnotě 2 miliardy euro (!) jehož cílem je přimět africké země, aby bránily cestě uprchlíků do Evropy.

Důsledkem této politiky je to, že lidé nyní umírají na cestě v Africe a v libyjských koncentračních táborech. Tyto smrti nikdo nezaznamenává.

Problém uprchlíků ovšem nekončí, když se dostanou do Evropy. Evropské země záměrně řeší jejich žádosti o azyl nesmírně pomalu. Viz případ pětadvacetiletého muže z Guineji, který zažádal o azyl v Belgii v roce 2008. Až v roce 2015 mu ho belgické úřady odepřely a on spáchal sebevraždu tím, že se podpálil před budovou belgického azylového úřadu.

Británie je jedinou zemí na světě, která vězní neregulérní migranty na dobu neurčitou a v britských vazebních střediscích zemřelo více než 50 migrantů. Jedním z nich byl Manuel Bravo, který se oběsil v britském vazebním středisku Yarl's Wood v roce 2005, den předtím, než měl být se synem deportován zpět do Angoly. Věděl, že britští imigrační úředníci nebudou moci deportovat jeho třináctiletého syna Antonia bez rodiče.

The List také zaznamenává případy zabitých lidí poté, co je evropské země deportovaly zpět do jejich domovských zemí. Nejnovější tři případy jsou případy tří Afghánců, které po deportaci z Evropy v Afghánistánu usmrtil Taliban. Takto zemřelo více než 700 lidí. Více než 100 lidí zemřelo po kontaktu s evropskou policií, pohraničními strážemi či vojáky.

Sestavovatelé seznamu přiznávají, že je nekompletní. Tisíce mrtvol leží na dně Středozemního moře.  Nikdo neví, kolik uprchlíků zahynulo cestou přes Saharu. Nikoho to nezajímá.

Deník Guardian publikoval dne 20. června The List jako tištěnou přílohu ke svému dnešnímu vydání.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
1834

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2018