Křesťanství a islám, dvojí zcela vzájemně odlišné zakotvení víry

5. 7. 2017 / Miloš Dokulil

čas čtení 31 minut


(1. část úvahy o islámu a Evropě roku 2017) 

Je až příliš mnoho krátkých spojení činících z těchto dvou světově významných věr jakoby jen paralelu dvou vyznání o Bohu s některými snad podobnými výchozími předpoklady a mnohdy naopak především s protikladně nastavenými dnešními hodnotícími kritérii a jimi podmíněnými následnými interpretacemi. A je tu zároveň často nemálo emocí bránících adekvátnímu vyhodnocení dnešní (či také s předstihem již těhotné, ne-li rodící se zítřejší) situace z obou zrovna vytčených východisek. Též proto se mi to výchozí uvažování nakonec rozrostlo do tří sekvencí. (Přitom jsem se snažil být co nejúspornější v dokladech, i když vždy šlo a jde o citlivé – a skoro vždycky zároveň problematicky exponované nebo interpretované – náměty. Čtenář nechť není předpojatý.)

Začněme! Především vzájemně jakkoliv odlišné kultury jsou vždy v době svého ustavení souborem různých výchozích životních a dalších hodnot, které zrovna ta daná a tu kulturu fixující společnost má za žádoucí, potřebné, ne-li dokonce navíc se zřetelem k možnému přesahu života (do jeho záhrobí) za existenčně – byť potom též paradoxně – nutné. Takové hodnoty se potom stávají kolébkou historie takové společnosti. Aby posléze – s pochopitelným předstihem v nečekaných doprovodných apriorismech – předznamenávaly také práh její budoucnosti. Jde-li o náboženství, pak navíc se jedná o jisté reflexe toho, jak lze – často velmi rozdílně a nemálo překvapivě – vidět a následně pak interpretovat realitu; ne že by automaticky měla či musela nějak daná realita takové interpretaci odpovídat.

Podle údajů z konce roku 2016 jsou shora uvedená dvě náboženství pro dnešní svět klíčová a počtem věřících nejpočetnější. Křesťanů je zhruba 2,2 miliardy, muslimů 1,6 (podle jiných údajů dokonce již 1,8) miliard. Tyto dvě víry jsou přitom exponovány v přesahu vůči národním či geografickým omezením (na rozdíl třeba vůči jen lokálně zakotvenému – i když výrazně početně zastoupenému – hinduismu). Přitom obě tyto světově dnes nejvýznamnější víry za závažnou část svého výchozího věroučného kotvení a následné tradice vděčí víře židovské; islám některými svými komponentami prozrazuje navíc poněkud též vliv křesťanský. Přitom při vzájemném srovnávání všech tří takto vytčených věr (tj. spolu s židovstvím) všechny navzájem zřejmě deklarují odlišného Boha, neboť mj. vůči sobě navzájem cítí zjevné antagonismy.

Pokud židovství vzývá Hospodina, pak hned mezi výchozími dědici Ježíšovy víry tu byl přímo Ježíš brzy pojat jako Syn Boží, aby posléze za sto let měli vyznavači Krista v té víře již předobraz jazykově trojičního pojetí Božství (v náznaku řecky; nesrovnatelně výrazněji pak latinsky); což bylo posléze deklarováno jako dogma na nikajském koncilu (roku 325; výstižněji řecky). Muhammad získal jistou inspiraci ke svému pojetí víry právě svým kontaktem s židy a křesťany; a v představě o Božství má kupodivu k židovství blíž. Alláh nemá žádná další svá adresně představitelná „vtělení“ či takto odlišované projevy. Jen tu jako součást muslimské víry z předchozí místní tradice zůstalo uctívání Kaaby (Ka´by) v Mekce, původně s řadou tam lokalizovaných pohanských božstev (zřejmě též s meteoritem „shůry“ jako poslem nebes). Islám přitom uznává Ježíše za jednoho z proroků, ale nikoli za vtěleného Boha.


Další závažný rozdíl potom se prezentoval během vznikání a prvních desetiletí po ustavení obou následných, shora vytčených a dnes světových věr, majících židovské inspirace jako své východisko. Ježíšovu víru autenticky a průkazně přímo neznáme; pokud Ježíš žil, nic zřejmě nebylo v jeho rodné aramejštině jako jeho výroky zaznamenáno, tím spíše pak takto navíc uchováno. Přímo důvod, pro který byl Ježíš zřejmě pohnán před římský soud, rovněž neznáme (nemohlo to být jeho náboženské přesvědčení!). Relativně brzy se Ježíšovi po jeho tragické smrti překvapivě dostalo čestného přívlastku v řečtině: byl charakterizován jako „christos“ (tj. „pomazaný“); z čehož – v tom převážně negramotném prostředí – snadno pak brzy byl i „Christos“ (a tedy nové vlastní jméno, již také s božskými charakteristikami). Nejdříve až čtyři desetiletí po Ježíšově smrti začal vznikat první – „evangelijní“ – text (Markův). Týkal se výchozího pokusu o vylíčení klíčových momentů Ježíšova života jako příslibu spásy pro věřícího v jeho odkaz. V pohanském prostředí císařského Říma již v té době zřejmě též došlo k prvnímu pronásledování křesťanů. Do konce 3. století takových pronásledování věřících křesťanů bylo 10! Teprve na začátku 4. století nejenže přestali být křesťané pronásledováni, ale začali být jak nejdříve tolerováni, tak posléze císařskou mocí protežováni. Výše zmíněnému „církevnímu“ koncilu v Nikaji (lat. Nicea) předsedal sám císař Konstantin. Aspoň tolik budiž předběžně řečeno, abychom měli vysvětlující podklad k výchozí zcela defenzivní tradici křesťanských vyznavačů a abychom chápali, proč asi novozákonní text přirozeně postrádá militantní (až útočné) výzvy; vždyť na počátku 4. století se křesťanství stalo nejdříve vírou tolerovanou, až posléze po zápovědi pohanství za Theodosia se proměnilo na velkém teritoriu ve víru privilegovanou.

Zcela odlišné začátky měla příští muslimská víra. Ne že by rovněž Muhammad neměl kolem sebe nepřitakávající okolí, když začal mít své náboženské vize. I když – na rozdíl od Ježíše – nakonec se mu podařilo v jemu vlastním životním prostředí přece jenom zvítězit. Jenže Muhammadovi muselo být jeho osobní zkušeností nadmíru brzy jasné, že bez branné součinnosti s hlásáním té nové víry by její další šíření zřejmě nemělo spolehlivou budoucnost. Zároveň se tak dálo v podmínkách zcela odlišných od Ježíšových časů, navíc skoro o šest století později; a nikoli zrovna jen v jakémsi „koutě“ centrálně spolehlivě vojensky vedené super-říše, v níž posléze – po dvou a půl stoletích pronásledování – ta „Ježíšova“ víra měla najednou „zelenou“.

Území Arábie v druhé polovině 6. století mělo ustaveno kmenové zřízení, bez špičkové hierarchizace. Přitom Muhammad, i když musel nejdříve z Mekky ustoupit, v Medíně našel brzy dostatečně silnou oporu pro své názory a svou víru. Posléze se mu podařilo vrátit se do Mekky, když dosáhl mocensky její kapitulace. Muhammad při šíření své víry musel nejen počítat s názorovými odpůrci, ale mohl se zároveň spolehnout na rostoucí počet svých vlastních stoupenců; takže kombinoval sílu svého náboženského přesvědčení s politickými a vojenskými opatřeními. Což se pochopitelně odrazilo rovněž v textu Koránu, když začal být konečně zaznamenáván i písemně (i když nejdříve byl jeho text jako boží poselství – ale již za života prorokova – jen memorován).


Chtěl bych tu teď něco zopakovat z dříve již uplatněných citací. A zároveň něco navíc vytknout. (Viz již dříve v BL: https://blisty.cz/art/86903.html.) V súře „krávy“ je např. výzva (2.187/191) k zabíjení nepřátel, jenže ještě předchozí verš vymezuje jistá závažná omezení pro takové činění; raději hned jej celý ocitujme, a tučně podtrhněme aktuálně klíčovou myšlenku: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.“ (2.186/190)

Máme tu ovšem – ve zcela odlišně směřovaném kontextu, a bez doprovodných omezujících podmínek – rovněž třeba v súře „žen“ příslibný verš: „Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou.“ (4.76/74)

V jedné další súře („kořisti“) je potom bezpodmínečné rozhřešení: „Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil; a nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou, od Něho přicházející, vždyť Bůh slyšící je, vševědoucí!“ (8.18 /„Vrhání“ může být zde pojato jako „kamenování“ nebo „střílení šípy“./)

V jiné súře – dokonce nazývané súra „Pokání“ – najdeme znovu výzvu k zabíjení modloslužebníků, pokud si podmíněně nemíní zachránit svůj život kajícností, nábožností a dobrotou; s konejšivým odkazem na podmíněnou boží milosrdnost: „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“ (9.5)

Chci věřit, že ty uvedené súry či spíše jejich výňatky snad – i tím svým zde uvedeným sledem – navozují hned od té súry „krávy“ mj. výslovnou výzvu k tomu, aby muslim nečinil bezpráví, což by mělo být vodítkem bez dalšího komentáře (a kéž by zcela obecně a kategoricky). Byla tu ovšem současně reprodukovaná stejně naléhavá formulace, v níž ovšem nelze přehlédnout, že ten, kdo přijde o život kvůli víře, má Koránem slíbenou posmrtnou blaženost.


Čili: Hned podmínky k vzniku a dalšímu šíření křesťanské víry byly pronikavě rozdílné (a nesrovnatelně nepříznivější) od těch, jaké měl skoro o šest století později islám. Také motivace textových východisek křesťanství a islámu byly vzájemně odlišné nejen ideovými podmínkami v dobách vzniku těchto textů, a to včetně jejich autorů, ale pak též následně přímo tou danou historickou situací a od ní odvozeného zaměření jejich textového obsahu. Víra v Krista musela čelit dvě a půl století v rámci světového impéria neustálému pronásledování. Islám se mohl ještě za života svého zakladatele naopak vymanit z rizik předčasného zániku úspěšným výbojem v teritoriálně malých a navenek dále nekoncentrovaných lokalitách (nejdříve z Medíny do Mekky). Tuto zkušenost máme zčásti přetlumočenou také v tehdy doprovodně vznikajícím textu příštího Koránu. (Viz mj. též ty výňatky uvedené výše.)


A je pochopitelné, že pokud se bude chtít věřící inspirovat podkladovými texty své víry, má k tomu odlišné předpoklady v obou sledovaných věrách. V podmínkách skoro totální negramotnosti a na území Palestiny vzniklého – ne zrovna úspěšně probíhajícího – povstání proti Římu šedesátých let 1. století našeho letopočtu začal se zřejmě rodit první evangelijní text. O pět a půl století později byly nesrovnatelně příznivější podmínky jak k tažení proti pohanství, tak k zakládání rodícího se impéria opírajícího se o monotheismus. (Od řeckého „theos“, tj. „bůh“; takže bychom měli stále psát v českém textu „th“, neboť „t“ byla a je foneticky odlišná hláska!)

Pochopitelně tu dnes máme kolem sebe dědice obou těch věr. Křesťanství ovšem již nějaký čas (nejsou to již tři generace?) prožívá odliv stoupenců a viditelně v jeho zóně přibývá atheistů (či jen „bezvěrců“?). Naprotitomu v rámci islámu jako kdyby to již několik desetiletí stále vřelo, pokud se týká protikladně málem od počátků dvojího – a pořád vzájemně antagonisticky zaměřeného – vyznávání té víry; většinově sunnitského, menšinově šíitského směru. Navíc s dalšími variantami mohamedanismu, jakou byl vyhlášený a na území tří států před časem násilně zvenčí zakotvený a nyní zřejmě svou existenci končící Islámský stát, mající prezentovat – sunnitsky, ale taky hned doprovodně vojensky – zásady kalifátu (tj. propojení náboženských zřetelů s politickými tak, aby priority víry byly ve veřejném zájmu).

Není pak přece jenom relativně rovnocenná tradice křesťanská třeba zrovna s tou muslimskou? Určitě tomu tak není ani v tom navenek deklarovaném monotheismu, ani v tradici vzniklých variant v rámci obou těch vyznání, včetně posléze uskutečněné tolerance věr (též mimo okruh vlastního vyznání!) jenom v té křesťanské verzi. Nelze naopak jen velkoryse mávnout rukou nad tím, že v průměru křesťanství bývá běžně prožíváno a vyznáváno zajisté vlažněji, než se tak v obdobném „průměru“ děje s praktikováním víry v rámci islámu. (Aniž bychom měli či museli hned do toho vtahovat odlišný civilizační vývoj „Západu“ od kulturního a sociálního vývoje „afroasijského“ pásma islámu.)

Ovšem, bude-li navíc cítit potřebu či vnímat jako adresnou výzvu svou víru v zásvětno někdo existenčně nezajištěný nebo nervově labilní (případně obojí), nutně nesrovnatelně větší riziko pro společnost běžně vznikne, dojde-li k tomu u muslima než u křesťana. Už pro ty historicky zakotvené odlišné inspirace a zvyklosti. A pro jejich průběžně – jakoby „ve znamení víry“ – opakované doklady realizace jak té víry, tak jejích „vzdorů“. Křesťan a muslim nikterak nemají před sebou (či v čase nedávno „za sebou“) stejně naléhavé a obdobně nakažlivé vzory k vlastnímu následování. Zvažme třeba možnost najet do těch jakoby „jinak smýšlejících lidí“ autem… (aniž teď přiměřeně hned zvažujeme racionalitu a míru adekvátnosti takového počínání, přičemž jde o model opakovaně „muslimský“). (Též proto má rovněž toto uvažování celkem nakonec tři sekvence a hned tato první zůstává předběžně svými náměty „otevřená“.)













Křesťanství a islám, dvojí zcela vzájemně odlišné zakotvení víry

(1. část úvahy o islámu a Evropě roku 2017)

Miloš Dokulil



Je až příliš mnoho krátkých spojení činících z těchto dvou světově významných věr jakoby jen paralelu dvou vyznání o Bohu s některými snad podobnými výchozími předpoklady a mnohdy naopak především s protikladně nastavenými dnešními hodnotícími kritérii a jimi podmíněnými následnými interpretacemi. A je tu zároveň často nemálo emocí bránících adekvátnímu vyhodnocení dnešní (či také s předstihem již těhotné, ne-li rodící se zítřejší) situace z obou zrovna vytčených východisek. Též proto se mi to výchozí uvažování nakonec rozrostlo do tří sekvencí. (Přitom jsem se snažil být co nejúspornější v dokladech, i když vždy šlo a jde o citlivé – a skoro vždycky zároveň problematicky exponované nebo interpretované – náměty. Čtenář nechť není předpojatý.)

Začněme! Především vzájemně jakkoliv odlišné kultury jsou vždy v době svého ustavení souborem různých výchozích životních a dalších hodnot, které zrovna ta daná a tu kulturu fixující společnost má za žádoucí, potřebné, ne-li dokonce navíc se zřetelem k možnému přesahu života (do jeho záhrobí) za existenčně – byť potom též paradoxně – nutné. Takové hodnoty se potom stávají kolébkou historie takové společnosti. Aby posléze – s pochopitelným předstihem v nečekaných doprovodných apriorismech – předznamenávaly také práh její budoucnosti. Jde-li o náboženství, pak navíc se jedná o jisté reflexe toho, jak lze – často velmi rozdílně a nemálo překvapivě – vidět a následně pak interpretovat realitu; ne že by automaticky měla či musela nějak daná realita takové interpretaci odpovídat.

Podle údajů z konce roku 2016 jsou shora uvedená dvě náboženství pro dnešní svět klíčová a počtem věřících nejpočetnější. Křesťanů je zhruba 2,2 miliardy, muslimů 1,6 (podle jiných údajů dokonce již 1,8) miliard. Tyto dvě víry jsou přitom exponovány v přesahu vůči národním či geografickým omezením (na rozdíl třeba vůči jen lokálně zakotvenému – i když výrazně početně zastoupenému – hinduismu). Přitom obě tyto světově dnes nejvýznamnější víry za závažnou část svého výchozího věroučného kotvení a následné tradice vděčí víře židovské; islám některými svými komponentami prozrazuje navíc poněkud též vliv křesťanský. Přitom při vzájemném srovnávání všech tří takto vytčených věr (tj. spolu s židovstvím) všechny navzájem zřejmě deklarují odlišného Boha, neboť mj. vůči sobě navzájem cítí zjevné antagonismy.

Pokud židovství vzývá Hospodina, pak hned mezi výchozími dědici Ježíšovy víry tu byl přímo Ježíš brzy pojat jako Syn Boží, aby posléze za sto let měli vyznavači Krista v té víře již předobraz jazykově trojičního pojetí Božství (v náznaku řecky; nesrovnatelně výrazněji pak latinsky); což bylo posléze deklarováno jako dogma na nikajském koncilu (roku 325; výstižněji řecky). Muhammad získal jistou inspiraci ke svému pojetí víry právě svým kontaktem s židy a křesťany; a v představě o Božství má kupodivu k židovství blíž. Alláh nemá žádná další svá adresně představitelná „vtělení“ či takto odlišované projevy. Jen tu jako součást muslimské víry z předchozí místní tradice zůstalo uctívání Kaaby (Ka´by) v Mekce, původně s řadou tam lokalizovaných pohanských božstev (zřejmě též s meteoritem „shůry“ jako poslem nebes). Islám přitom uznává Ježíše za jednoho z proroků, ale nikoli za vtěleného Boha.


Další závažný rozdíl potom se prezentoval během vznikání a prvních desetiletí po ustavení obou následných, shora vytčených a dnes světových věr, majících židovské inspirace jako své východisko. Ježíšovu víru autenticky a průkazně přímo neznáme; pokud Ježíš žil, nic zřejmě nebylo v jeho rodné aramejštině jako jeho výroky zaznamenáno, tím spíše pak takto navíc uchováno. Přímo důvod, pro který byl Ježíš zřejmě pohnán před římský soud, rovněž neznáme (nemohlo to být jeho náboženské přesvědčení!). Relativně brzy se Ježíšovi po jeho tragické smrti překvapivě dostalo čestného přívlastku v řečtině: byl charakterizován jako „christos“ (tj. „pomazaný“); z čehož – v tom převážně negramotném prostředí – snadno pak brzy byl i „Christos“ (a tedy nové vlastní jméno, již také s božskými charakteristikami). Nejdříve až čtyři desetiletí po Ježíšově smrti začal vznikat první – „evangelijní“ – text (Markův). Týkal se výchozího pokusu o vylíčení klíčových momentů Ježíšova života jako příslibu spásy pro věřícího v jeho odkaz. V pohanském prostředí císařského Říma již v té době zřejmě též došlo k prvnímu pronásledování křesťanů. Do konce 3. století takových pronásledování věřících křesťanů bylo 10! Teprve na začátku 4. století nejenže přestali být křesťané pronásledováni, ale začali být jak nejdříve tolerováni, tak posléze císařskou mocí protežováni. Výše zmíněnému „církevnímu“ koncilu v Nikaji (lat. Nicea) předsedal sám císař Konstantin. Aspoň tolik budiž předběžně řečeno, abychom měli vysvětlující podklad k výchozí zcela defenzivní tradici křesťanských vyznavačů a abychom chápali, proč asi novozákonní text přirozeně postrádá militantní (až útočné) výzvy; vždyť na počátku 4. století se křesťanství stalo nejdříve vírou tolerovanou, až posléze po zápovědi pohanství za Theodosia se proměnilo na velkém teritoriu ve víru privilegovanou.

Zcela odlišné začátky měla příští muslimská víra. Ne že by rovněž Muhammad neměl kolem sebe nepřitakávající okolí, když začal mít své náboženské vize. I když – na rozdíl od Ježíše – nakonec se mu podařilo v jemu vlastním životním prostředí přece jenom zvítězit. Jenže Muhammadovi muselo být jeho osobní zkušeností nadmíru brzy jasné, že bez branné součinnosti s hlásáním té nové víry by její další šíření zřejmě nemělo spolehlivou budoucnost. Zároveň se tak dálo v podmínkách zcela odlišných od Ježíšových časů, navíc skoro o šest století později; a nikoli zrovna jen v jakémsi „koutě“ centrálně spolehlivě vojensky vedené super-říše, v níž posléze – po dvou a půl stoletích pronásledování – ta „Ježíšova“ víra měla najednou „zelenou“.

Území Arábie v druhé polovině 6. století mělo ustaveno kmenové zřízení, bez špičkové hierarchizace. Přitom Muhammad, i když musel nejdříve z Mekky ustoupit, v Medíně našel brzy dostatečně silnou oporu pro své názory a svou víru. Posléze se mu podařilo vrátit se do Mekky, když dosáhl mocensky její kapitulace. Muhammad při šíření své víry musel nejen počítat s názorovými odpůrci, ale mohl se zároveň spolehnout na rostoucí počet svých vlastních stoupenců; takže kombinoval sílu svého náboženského přesvědčení s politickými a vojenskými opatřeními. Což se pochopitelně odrazilo rovněž v textu Koránu, když začal být konečně zaznamenáván i písemně (i když nejdříve byl jeho text jako boží poselství – ale již za života prorokova – jen memorován).


Chtěl bych tu teď něco zopakovat z dříve již uplatněných citací. A zároveň něco navíc vytknout. (Viz již dříve v BL: https://blisty.cz/art/86903.html.) V súře „krávy“ je např. výzva (2.187/191) k zabíjení nepřátel, jenže ještě předchozí verš vymezuje jistá závažná omezení pro takové činění; raději hned jej celý ocitujme, a tučně podtrhněme aktuálně klíčovou myšlenku: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.“ (2.186/190)

Máme tu ovšem – ve zcela odlišně směřovaném kontextu, a bez doprovodných omezujících podmínek – rovněž třeba v súře „žen“ příslibný verš: „Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou.“ (4.76/74)

V jedné další súře („kořisti“) je potom bezpodmínečné rozhřešení: „Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil; a nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou, od Něho přicházející, vždyť Bůh slyšící je, vševědoucí!“ (8.18 /„Vrhání“ může být zde pojato jako „kamenování“ nebo „střílení šípy“./)

V jiné súře – dokonce nazývané súra „Pokání“ – najdeme znovu výzvu k zabíjení modloslužebníků, pokud si podmíněně nemíní zachránit svůj život kajícností, nábožností a dobrotou; s konejšivým odkazem na podmíněnou boží milosrdnost: „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“ (9.5)

Chci věřit, že ty uvedené súry či spíše jejich výňatky snad – i tím svým zde uvedeným sledem – navozují hned od té súry „krávy“ mj. výslovnou výzvu k tomu, aby muslim nečinil bezpráví, což by mělo být vodítkem bez dalšího komentáře (a kéž by zcela obecně a kategoricky). Byla tu ovšem současně reprodukovaná stejně naléhavá formulace, v níž ovšem nelze přehlédnout, že ten, kdo přijde o život kvůli víře, má Koránem slíbenou posmrtnou blaženost.


Čili: Hned podmínky k vzniku a dalšímu šíření křesťanské víry byly pronikavě rozdílné (a nesrovnatelně nepříznivější) od těch, jaké měl skoro o šest století později islám. Také motivace textových východisek křesťanství a islámu byly vzájemně odlišné nejen ideovými podmínkami v dobách vzniku těchto textů, a to včetně jejich autorů, ale pak též následně přímo tou danou historickou situací a od ní odvozeného zaměření jejich textového obsahu. Víra v Krista musela čelit dvě a půl století v rámci světového impéria neustálému pronásledování. Islám se mohl ještě za života svého zakladatele naopak vymanit z rizik předčasného zániku úspěšným výbojem v teritoriálně malých a navenek dále nekoncentrovaných lokalitách (nejdříve z Medíny do Mekky). Tuto zkušenost máme zčásti přetlumočenou také v tehdy doprovodně vznikajícím textu příštího Koránu. (Viz mj. též ty výňatky uvedené výše.)


A je pochopitelné, že pokud se bude chtít věřící inspirovat podkladovými texty své víry, má k tomu odlišné předpoklady v obou sledovaných věrách. V podmínkách skoro totální negramotnosti a na území Palestiny vzniklého – ne zrovna úspěšně probíhajícího – povstání proti Římu šedesátých let 1. století našeho letopočtu začal se zřejmě rodit první evangelijní text. O pět a půl století později byly nesrovnatelně příznivější podmínky jak k tažení proti pohanství, tak k zakládání rodícího se impéria opírajícího se o monotheismus. (Od řeckého „theos“, tj. „bůh“; takže bychom měli stále psát v českém textu „th“, neboť „t“ byla a je foneticky odlišná hláska!)

Pochopitelně tu dnes máme kolem sebe dědice obou těch věr. Křesťanství ovšem již nějaký čas (nejsou to již tři generace?) prožívá odliv stoupenců a viditelně v jeho zóně přibývá atheistů (či jen „bezvěrců“?). Naprotitomu v rámci islámu jako kdyby to již několik desetiletí stále vřelo, pokud se týká protikladně málem od počátků dvojího – a pořád vzájemně antagonisticky zaměřeného – vyznávání té víry; většinově sunnitského, menšinově šíitského směru. Navíc s dalšími variantami mohamedanismu, jakou byl vyhlášený a na území tří států před časem násilně zvenčí zakotvený a nyní zřejmě svou existenci končící Islámský stát, mající prezentovat – sunnitsky, ale taky hned doprovodně vojensky – zásady kalifátu (tj. propojení náboženských zřetelů s politickými tak, aby priority víry byly ve veřejném zájmu).

Není pak přece jenom relativně rovnocenná tradice křesťanská třeba zrovna s tou muslimskou? Určitě tomu tak není ani v tom navenek deklarovaném monotheismu, ani v tradici vzniklých variant v rámci obou těch vyznání, včetně posléze uskutečněné tolerance věr (též mimo okruh vlastního vyznání!) jenom v té křesťanské verzi. Nelze naopak jen velkoryse mávnout rukou nad tím, že v průměru křesťanství bývá běžně prožíváno a vyznáváno zajisté vlažněji, než se tak v obdobném „průměru“ děje s praktikováním víry v rámci islámu. (Aniž bychom měli či museli hned do toho vtahovat odlišný civilizační vývoj „Západu“ od kulturního a sociálního vývoje „afroasijského“ pásma islámu.)

Ovšem, bude-li navíc cítit potřebu či vnímat jako adresnou výzvu svou víru v zásvětno někdo existenčně nezajištěný nebo nervově labilní (případně obojí), nutně nesrovnatelně větší riziko pro společnost běžně vznikne, dojde-li k tomu u muslima než u křesťana. Už pro ty historicky zakotvené odlišné inspirace a zvyklosti. A pro jejich průběžně – jakoby „ve znamení víry“ – opakované doklady realizace jak té víry, tak jejích „vzdorů“. Křesťan a muslim nikterak nemají před sebou (či v čase nedávno „za sebou“) stejně naléhavé a obdobně nakažlivé vzory k vlastnímu následování. Zvažme třeba možnost najet do těch jakoby „jinak smýšlejících lidí“ autem… (aniž teď přiměřeně hned zvažujeme racionalitu a míru adekvátnosti takového počínání, přičemž jde o model opakovaně „muslimský“). (Též proto má rovněž toto uvažování celkem nakonec tři sekvence a hned tato první zůstává předběžně svými náměty „otevřená“.)




























0
Vytisknout
8714

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2017