Tank v hlavách českých bojovníků za nesvobodu myšlení

Nanananatřeme jim to aneb za svět zelenorůžový

25. 5. 2017 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Když výtvarník David Černý přemaloval v roce 1991 smíchovský tank, vpravdě militaristický památník k uctění pomoci Rudé armády při osvobození Československa od nacistické okupace, zachytil zeitgeist, ducha doby. Akt, který ukazuje, že český naturel nachází hrdinství vždy pět minut poté. Hrdinská imaginace dalších natěračů, kteří si domnívají, že tank má být zelený, je podobného zrna. Stejně jako Černý svým růžovým přelivem, i vyznavači zelené se štětečkem v ruce poukazují na to, že české hrdinství je z výprodeje. A hlavně že uvažování o složitějších společenských tématech vládne bigoterie, jak se ukazuje stále dokola.

Kdyby Černý provedl svou performance o tři roky dříve, zasloužil by uznání. Jakkoliv je volba památníku událostem druhé světové války nevhodný terč, jeho militaristická podoba a stálý dohled vojsk téže mocnosti nad normalizací české společnosti takovou zkratku legitimizují. Černý ovšem ten správný okamžik "prováhal". Jeho hrdinská imaginace se probudila v okamžiku, kdy se akt stal beztrestným projevem společenské nevraživosti k Rusům, aniž by většina dokázala projikovat svůj postoj do něčeho jiného než do hokeje. 


Z tohoto úhlu pohledu byl celý happening spíše politováníhodný, nicméně jeho historický význam tím nemizí. Stejně jako bylo projevem kulturní podřadnosti a válení se v prachu blátě před mocí, když byl na piedestal postaven tank, symbol militarismu a ničení, jako památka na Rudou armádu, Černého akt pouze logicky navazuje. Knuta vypadla Rusákům z ruky, ještě chvíli počkáme, abychom se ujistili, že to tak je, a pak to těm bolševikům nandáme. Nanananatřeme jim tank nanananarůžovo. Akt vzpoury s odkladem stává se aktem zbabělosti.

Bojovníci za tank zelený dokazují, že se česká společnost ve svém uvažování doposud nikam dál neposunula. Co se změnilo, jsou globální reálie, jež opět vyvolaly jistá pnutí. S prolomením monopolu na diskurs a zároveň s poměrně úspěšnou snahou ruské propagandy, nasedající na zasutý resentiment té části společnosti, kterou zklamal neoliberalismus, se zase objevili hrdinové nové doby, kteří si - podobně jako Černý v roce 1991 - řekli, že už se "to" zase beztrestně může. V tom okamžiku obvykle přerůstají heroické imaginace, většinou vzešlé z účinků hospodské atmosféry těhotné revoltou, v akci. Nanananatřeme jim tank nanananazeleno. 

Jakkoliv se tomu bráním a hledám lepší vyjádření, nenapadá mě nic jiného: debilita. Následné veřejné disputace nad tím, zda má být tank zelený či růžový, prostě ukazují na ten děsivý kulturní handicap, který si česká společnost nese. Okamžitě se najdou pitomci, kteří vytáhnou zelenou či růžovou vlajku a začnou se na digitální distanc být v rachitická prsa a se slinkou v koutku kuckat něco o šmejdech či neumělcích. Bigoterie jim velí, že se musejí postavit na jednu nebo na druhou stranu, jelikož jinou volbu neznají. Tato bigoterie nedovoluje uvažovat jinak, než v růžové či zelené, ji svazuje do svěrací kazajky, ze které se sama přirozeně neumí vymanit. Nanananahovno, viďte...

0
Vytisknout
10978

Diskuse

Obsah vydání | 30. 5. 2017