Dvě tváře času
29. 7. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
4 minuty
Ve fyzice je čas chápán jako parametr
popisující vývoj systémů. Na první pohled se zdá být zcela homogenní –
žádný okamžik není sám o sobě výjimečný. Zákony přírody platí stejně
dnes jako zítra nebo před miliardou let.
Právě tato homogenita času, přesněji řečeno invariance fyzikálních zákonů vůči posunutí v čase, má hluboký důsledek.
Jak ukázala Emmy Noetherová, z této symetrie vyplývá zákon zachování energie.
To, že přírodní zákony nezávisí na tom, kdy experiment provedeme, znamená, že energie, coby míra pohybu se zachovává.
Existuje však ještě jiná časová symetrie – symetrie vůči obrácení času. Představme si, že bychom promítali film pozpátku.
Na úrovni základních fyzikálních rovnic by většina dějů stále dávala smysl.
Míček
odrážející se od stěny nebo planety obíhající kolem Slunce se řídí
rovnicemi, které téměř nerozlišují směr toku času - stejně dobře by
mohly obíhat i v opačném smyslu, aniž bychom cokoliv zpozorovali.
Přesto všichni víme, že rozbité vajíčko se samo nesloží a vychlazený šálek kávy se samovolně neohřeje.
Makroskopický
svět má jasně daný směr plynutí času. Této jednostrannosti říkáme šipka
času a její původ spočívá především ve druhém zákonu termodynamiky:
entropie izolovaných systémů má tendenci růst.
Nevratnost,
kterou každodenně pozorujeme, tak nevychází přímo ze základních zákonů
přírody, ale ze statistického chování nesmírného množství částic.
To je pohled fyziky.
Lidské vědomí však čas neprožívá jako homogenní veličinu. Neprocházíme jednotlivými okamžiky nestranně.
Každý okamžik hodnotíme. Jeden očekáváme s radostí, druhému bychom se nejraději vyhnuli.
Rozdělujeme
život na chvíle příjemné a nepříjemné, na čas odpočinku a čas
povinností, na svátky a všední dny. Na chvíle zábavy a na dobu kdy je
třeba dle učení zenu "nosit vodu a štípat dříví".
Právě z tohoto rozlišování povstal psychologický čas.
Neustálá snaha uniknout od toho, co považováno za nudné nebo obtěžující, k tomu, co slibuje větší uspokojení.
Přítomný okamžik se tak stává pouhým prostředkem k dosažení okamžiku jiného.
Jenže s přibývajícími léty začíná ubývat i toho, co jsme pokládali za zdroj radosti.
Slábne
zdraví, odcházejí blízcí lidé, tělo ztrácí sílu a stále častěji si
uvědomujeme vlastní konečnost. Fyzikální čas se přitom nezměnil. Hodiny
tikají stále stejným tempem.
Proměnilo se však naše vědomí.
To,
co bylo v mládí téměř neviditelné, se ve stáří stává stále přítomějším.
Čas se mění v připomínku konečnosti. Ne proto, že by se změnila jeho
fyzikální podstata, ale proto, že se změnil význam, který mu
přisuzujeme.
Možná právě zde se nejzřetelněji
ukazuje rozdíl mezi časem fyziky a časem lidské mysli. Ve fyzice je čas
homogenním parametrem, zatímco ve vědomí se stává nositelem hodnot,
očekávání, vzpomínek i obav.
Memento psychologického času však nelze odstranit pouhým rozhodnutím.
Každá vědomá snaha uniknout z jeho sevření je totiž stále činností téhož vědomí, které psychologický čas vytváří.
Mysl je tak chycena v pasti: snaží se zbavit něčeho, co sama neustále obnovuje.
Teprve
hluboké porozumění tomuto mechanismu - vhledu do jeho podstaty - může
ukončit neustálé rozdělování života na okamžiky žádoucí a nežádoucí, na
čas práce a čas štěstí.
Nemůže to ale být výsledek vůle ani nové životní strategie.
Pak
už nezůstává čas jako psychologické břemeno. Zůstává pouze prostý
život, který se neodehrává ani v minulosti, ani v očekávání budoucnosti,
ale vždy v přítomnosti, která je jedinou věčností.
Věčností, jejímž podstatným rysem je neustálá proměna.
124
Diskuse