Dne 23. dubna 1996 začal vycházet Neviditelný pes. O týden později odstartoval Seznam.cz. V témže roce vzniklo sdružení CESNET, Eurotel spustil síť GSM a šest poskytovatelů podepsalo zakládací smlouvu NIX.CZ. Český internet tehdy ještě nebyl samozřejmým prostorem každodenního života. Československo se k němu formálně připojilo teprve v únoru 1992; první celostátní akademická páteřní síť byla spuštěna v roce 1993 a spojení mezi Prahou a Brnem mělo kapacitu 64 kilobitů za sekundu. Neviditelný pes tedy nevstoupil na hotovou mediální scénu. Pomáhal ji vytvářet.

O tři měsíce později, 29. července, vyšlo v rámci Neviditelného psa první vydání Britských listů. Jejich zakladatel Jan Čulík seděl v Glasgow. Jejich jméno vymyslel Ondřej Neff v Praze. Jeden z prvních českých internetových deníků tak vznikl mezi dvěma muži, kteří dnes působí téměř jako zástupné postavy dvou nesmiřitelných částí české společnosti.

Jeden je spojován s konzervativním instinktem, odporem k politické korektnosti, s nedůvěrou k moralizujícím elitám a s přesvědčením, že zdravý rozum bývá spolehlivější než módní ideologie. Druhý s humanitním universalismem, lidskými právy, mezinárodními souvislostmi a s téměř profesionální nedůvěrou vůči tomu, co česká většina právě považuje za samozřejmé.

Tato opozice je skutečná. Zároveň je však mnohem méně čistá, než jak dnes vypadá.

Noviny jednoho člověka

Když Jiří Peterka v říjnu 1996 popisoval Neviditelného psa pro týdeník CHIPweek, označil jej za nejznámější český čistě elektronický titul a první tuzemský denní WWW list. Neviditelný pes podle něj začal jako „noviny jednoho člověka", které si Neff psal prakticky celé sám. Nebyl to jen technický experiment. Byl to pokus zjistit, jak může vypadat žurnalistika osvobozená od redakčních, geografických a distribučních překážek.

Na této formulaci je dnes něco až prorockého. Internetové noviny nevznikly jako digitální kopie tradiční redakce. Vznikly kolem osobnosti.

Neff nebyl neviditelným vydavatelem, který se skrývá za značkou. Byl značkou. Čtenář nechodil pouze na Neviditelného psa. Chodil k Neffovi. K jeho výběru témat, k jeho dikci, humoru, zálibám, přátelům a sporům. Postupně se kolem něho vytvořila „virtuální redakce" autorů žijících v různých zemích. Technologie umožnila, aby lidé, kteří se možná nikdy osobně nesetkali, společně vyráběli každodenní médium.

Byl to předobraz blogové éry, i když slovo blog tehdy ještě v českém prostředí nemělo dnešní význam. Později stejnou strukturu převzaly komentářové servery, autorské weby, newslettery, podcasty a kanály na sociálních sítích: výrazná osobnost otevře publikační prostor, přitáhne další hlasy a vytvoří kolem sebe malou veřejnost. Není to klasická redakce, ale ani soukromý deník. Je to salon, klub, tržiště, kazatelna a hospoda v jednom.

Tento model je demokratický i feudální.

Je demokratický, protože snižuje práh vstupu. Autor nepotřebuje rotačku, distribuční síť ani souhlas šéfredaktora velkých novin. Je feudální, protože území má svého pána. On určuje, koho pustí dovnitř, jaký spor je ještě zajímavý a který už je nesnesitelný. Otevírá dveře, ale vlastní klíč.

Neviditelný pes i Britské listy se později staly platformami mnoha autorů. Přesto si obě média zachovala gravitační pole svých zakladatelů. Články mohou být různorodé, dokonce si mohou navzájem odporovat, ale čtenář stále ví, čí je to dům.

Ondřej Neff: člověk establishmentu, kterého establishment vyhodil

Označit Ondřeje Neffa jednoduše za představitele establishmentu je svůdné, ale nepřesné.

Narodil se v roce 1945 jako syn významného spisovatele Vladimíra Neffa. Jeho matka hrála v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Vyrůstal tedy uvnitř českého kulturního světa, nikoli na jeho periferii. Vystudoval žurnalistiku a od roku 1966 pracoval v zahraniční redakci Československého rozhlasu po boku osobností, jako byli Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Věra Šťovíčková nebo Jan Petránek. V srpnu 1968 zažil svobodné vysílání okupovaného rozhlasu. Po návratu z vojny v roce 1970 byl propuštěn a dlouhá léta nemohl normálně pracovat jako redaktor.

Jeho život za normalizace nebyl příběhem disidenta, ale člověka, který se snažil přežít a současně zachovat prostor pro vlastní práci. Byl fotografem, grafikem, psal rady fotoamatérům, pracoval v propagaci obchodního domu Kotva a koncem osmdesátých let se stal redaktorem časopisu Kmen. Ten otevíral publikační prostor některým zakazovaným autorům, současně však vystupoval proti disentu a byl mnohými vnímán jako součást kulturního aparátu režimu. Neff sám nedůvěřoval části disidentského prostředí, v němž viděl někdejší stalinisty převtělené do role morálních autorit, a nepovažoval disent za praktickou cestu ke změně.

To není detail. Je to jeden z klíčů k jeho pozdějšímu myšlení.

Neffova nedůvěra vůči morálně sebejistým elitám nevznikla až s internetovými kulturními válkami. Má kořeny v české zkušenosti, v níž lidé několikrát změnili ideologický slovník, ale zachovali si nárok říkat ostatním, jak mají žít. Neffův konzervatismus není jen souborem stanovisek. Je to obranný reflex člověka, který podezírá každou novou správnou řeč, že pod ní možná přežívá stará touha poroučet.

Po listopadu 1989 se vrátil do Mladé fronty a podílel se na budování MF DNES. Ani zde však nevydržel jako poslušná součást hlavního proudu. Redakce podle jeho vzpomínek přijala silně proklausovskou orientaci a Neff v roce 1994 odešel také proto, že měl pocit, že do mladého kolektivu a jeho politického naladění nezapadá.

Je tedy establishmentovým insiderem s instinktem outsidera. Zná prostředí kulturních rodin, velkých médií i společenského uznání. Současně si v sobě uchoval zkušenost člověka vyhozeného z rozhlasu, odsunutého z redakční práce a podezíravého vůči skupinám, které samy sebe prohlašují za nositele vyššího morálního vědomí.

Právě proto mu internet vyhovoval. Nebyl to prostor bez autority. Byl to prostor, kde si autoritu mohl vytvořit sám.

Jan Čulík: Čech, který se díval zpět přes hranici

Jan Čulík se narodil v roce 1952 v Praze, vystudoval angličtinu a češtinu na filozofické fakultě a v roce 1978 se s britskou manželkou vystěhoval do Glasgow. Učil českou literaturu, historii a východoevropská studia v Glasgow a Lancasteru. Se svou ženou Lesley Keenovou založil filmovou produkční společnost, která vytvářela animované filmy pro Channel 4. Později se na Glasgowskou univerzitu vrátil a dodnes tam působí v oboru českých studií.

Také Čulík patří k české kulturní elitě, ale jeho pozice je obrácená. Neff je domácí insider, který se cítí být outsiderem. Čulík je geografický outsider, který se nepřestal považovat za účastníka české veřejné debaty.

Život ve Skotsku mu poskytl vzdálenost. Ta může být osvobozující i dráždivá. Člověk vidí, že české zvyklosti nejsou přírodní zákony. Že problém, který se doma vydává za neřešitelný, může být jinde řešen docela obyčejným správním opatřením. Že politický slogan, který v Praze zní moderně a sebevědomě, může z Londýna nebo Glasgow působit provinčně.

V první polovině devadesátých let Čulík přispíval do českých médií, spolupracoval se Svobodnou Evropou, Rádiem Alfa a tiskovou agenturou ČTA. Zkušenost, kterou opakovaně popisuje, byla frustrující: redakce z jeho textů odstraňovaly právě pasáže kritické vůči politikům nebo informace, které nezapadaly do tehdejší české představy o světě. Podle Čulíka se český tisk zajímal o západní kuriozity a technologické novinky, mnohem méně však o to, jak v západních demokraciích fungují instituce a jak se tam řeší problémy podobné těm českým.

Čulíkova nedůvěra tedy mířila opačným směrem než Neffova. Neff se obával nové ideologické disciplíny, která přichází shora ve jménu morálky. Čulík se obával domácího konformismu, který se vydává za zdravý rozum a odmítá informace narušující národní sebeobraz.

Pro Neffa je častým podezřelým intelektuální elita, která poučuje společnost. Pro Čulíka většina, která se utvrzuje ve svých předsudcích a trestá každého, kdo jí přinese nepříjemné srovnání.

Jeden se ptá: Kdo vám dal právo říkat lidem, jak mají mluvit?

Druhý: Kdo vám dal právo zaměňovat většinový názor za pravdu?

Léto, kdy se úspěch začal štěpit

Rok 1996 bývá v české paměti zachován jako součást úspěšného období transformace. Ekonomika ještě rostla, nezaměstnanost byla nízká a dominantní veřejný příběh tvrdil, že země úspěšně opouští postsocialistický provizorní stav a směřuje mezi stabilní západní demokracie. Pod povrchem už však vznikaly nové nerovnosti, nové sociální hierarchie a nový pocit, že výhody transformace nejsou rozděleny stejně. Sociolog Jiří Večerník v roce 1996 popisoval, jak někdejší nivelizovanou strukturu nahrazuje model, v němž rostl význam vzdělání, vlastnictví, zaměstnání a postavení na nově vznikajících trzích.

Také politika začala ztrácet iluzi národní jednoty po listopadu 1989. Volby v květnu a červnu 1996 ponechaly Klausovu ODS na prvním místě, ale tříčlenná vládní koalice získala jen 99 z 200 mandátů. ČSSD Miloše Zemana se stala silnou protiváhou a Zeman byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny. Jen několik týdnů před vznikem Britských listů se tedy politická scéna proměnila v téměř dokonale rozpůlený prostor.

Současně probíhal spor mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem o to, co má vlastně přijít po pádu komunismu. Klaus kladl důraz na trh, politické strany a standardní instituce zastupitelské demokracie. Havel hovořil o občanské společnosti, decentralizaci moci, morální odpovědnosti a účasti občanů mimo stranické struktury. Akademické analýzy později ukázaly, že pojem občanské společnosti fungoval také jako polemická zbraň: pro Havla byl pokračováním předlistopadového myšlení a obranou proti koncentraci moci, pro Klause podezřelou konkurencí demokraticky zvolených stran.

Česká společnost se v půli devadesátých let nerozdělovala pouze na pravici a levici. Dělila se podle toho, co považovala za legitimní zdroj autority.

Je autoritou volební vítěz, nebo občanská iniciativa? Trh, nebo veřejná instituce? Domácí zkušenost, nebo zahraniční srovnání? Většina, nebo univerzální právo? Praktický úspěch, nebo morální konzistence? Odborník, nebo člověk, který tvrdí, že věci vidí vlastníma očima?

Internet tuto roztržku nevytvořil. Dal jí však nový prostor, rychlost a lidské tváře.

Jak Pes dostal Britské listy

Na Neviditelného psa upozornil Jana Čulíka novinář Jan Rybář. Čulík napsal Neffovi, že by rád přispíval texty z Británie. Neff si podle Čulíkovy vzpomínky představoval českého studenta, který bude posílat lehké britské črty, a vytvořil pro něj přílohu nazvanou Britské listy. Reagoval prý mimořádně přátelsky a Čulíka představil jako „neuvěřitelně produktivního korespondenta" z Glasgow, u něhož současná věda neví, kdy spí.

Je důležité tento okamžik nezpětně nepřepsat podle pozdějších sporů.

Britské listy nevznikly navzdory Ondřeji Neffovi. Vznikly díky tomu, že jim otevřel dveře. Konzervativně založený český publicista poskytl prostor člověku, z něhož se stal jeden z jeho nejvýraznějších ideových protikladů. A po první rok Neff vydání Britských listů sám manuálně vkládal do Neviditelného psa, což podle Čulíka představovalo značnou pracovní zátěž.

První vydání Britských listů bylo překvapivě podobné tomu, čím se deník stal později. Obsahovalo text o Gabčíkovu, britském zákonu proti hlučným sousedům, americké finanční pomoci České republice, Polsku a Maďarsku před jejich vstupem do NATO, válce v Chorvatsku, reklamě na prezervativy s Charlesem a Dianou, sporu o stíhačku nabízenou za body firmy Pepsi, komentář Willa Huttona a kritiku olympijských her od A. A. Gilla.

Nebyla to stranická platforma. Byla to montáž světa.

Vysoká politika stála vedle reklamy, válka vedle hlučných sousedů a mezinárodní právo vedle konzumní grotesky. To je možná nejtrvalejší dědictví raného internetu: zrušil hierarchii tradiční novinové stránky. Události nemusely projít redakčním rituálem, který rozhodoval, co je „velké" a co pouze okrajové. Autor mohl postavit vedle sebe NATO, sousedův gramofon a princeznu Dianu a naznačit, že společnost se odhaluje ve všech třech příbězích.

Neff formuloval podobnou myšlenku ve svém mottu: světové, domácí, rodinné i psí události mají z hlediska věčnosti stejný význam.

V tomto bodě si byli s Čulíkem bližší, než by dnes připustil jejich ideologický obraz. Oba odmítali představu, že autor musí čekat, až mu zavedená redakce přidělí právo promluvit. Oba věřili v osobní hlas, v každodenní disciplínu a v právo spojovat témata podle vlastního úsudku. Oba chtěli být slyšeni bez redakčního prostředníka.

Jejich zásadní rozdíl nespočíval v tom, zda má být novinář svobodný. Spočíval v tom, před čím má být svobodný.

Dvě svobody

Neffova svoboda je především svobodou před donucováním. Před jazykovou policií, módní morálkou, ideologickou uniformitou a autoritami, které prohlašují některé názory za nepřijatelné ještě předtím, než byly vysloveny. Z jeho pozdější tvorby se stal silný odpor vůči politické korektnosti; jeho kritici v něm vidí zjednodušování společenských problémů a někdy i legitimizaci předsudků, zatímco on jej chápe jako obranu otevřené řeči. Paměť národa shrnuje tento rys Neviditelného psa jako tvrdou opozici vůči ideologii politické korektnosti.

Čulíkova svoboda je spíše svobodou podívat se za hranice kolektivní samozřejmosti. Je to svoboda přinést do české debaty informaci, která může působit cize, nepříjemně nebo moralisticky, protože ukazuje, že místní většina není jediným soudcem lidských práv, demokratických standardů ani faktů. Čulík sám svůj projekt charakterizuje jako pokus vnášet do českého prostředí mezinárodní perspektivu a kriticky se stavět k držitelům moci. Odmítá jednoduché stranické označení Britských listů za levicové, i když připouští, že tak jsou často vnímány.

Oba přístupy mají svou sílu a své slepé místo.

Neffova nedůvěra vůči moralizujícím elitám dokáže odhalit pokrytectví, společenskou módu a autoritářství převlečené za slušnost. Může však také zaměnit každou snahu chránit slabšího za cenzuru a každou změnu společenského jazyka za spiknutí elit.

Čulíkův mezinárodní a humanitní pohled dokáže odhalit provinčnost, sebeuspokojení a krutost ukrytou ve většinovém konsensu. Může však sklouznout k tónu člověka, který už předem ví, že česká společnost zkoušku opět nezvládla. V jubilejním rozhovoru Čulík na otázku, jakých omylů se Britské listy dopustily, odpověděl, že si žádných není vědom, a vyzval kritiky, aby se přihlásili. Je to poctivá výzva, ale také ukázka sebejistoty, kterou osobní médium může svému zakladateli poskytovat.

Internet osvobodil autory od redakcí. Neosvobodil je od jejich vlastního temperamentu.

Rozchod, na který existují dvě vzpomínky

Příběh osamostatnění Britských listů nemá jednu úplně shodnou verzi.

Podle Čulíkova popisu se v létě 1997 ozval čtyřiadvacetiletý programátor Jan Panoch a nabídl Britským listům vlastní server. Neff musel do té doby jednotlivá vydání vkládat ručně a práce už byla příliš náročná. V této verzi je rozchod především přirozeným technickým a organizačním dospěním projektu.

Neff ve svém pozdějším vyprávění zdůraznil ideový konflikt. Čulíka charakterizoval jako autora blízkého pohledu deníku Guardian, který byl na jeho vkus příliš levicový, a řekl, že Britské listy jako přílohu zrušil.

Tyto dvě vzpomínky se nemusí zcela vylučovat. Technická možnost osamostatnění mohla přijít ve chvíli, kdy se ideové rozdíly stávaly stále zřetelnějšími. Nelze však s jistotou redukovat celý rozchod ani na politickou hádku, ani na účet za čas strávený manuálním nahráváním textů.

Historicky je jisté něco jiného: z jednoho serveru vznikly dvě dlouhodobé instituce českého internetového prostoru. A každá začala soustřeďovat jiný druh čtenářstva, jinou citlivost a jiný typ nespokojenosti.

Právě zde lze vidět malou předzvěst budoucnosti internetu.

Nejprve společný dům. Potom dvě místnosti. Nakonec dva domy, jejichž obyvatelé stále méně rozumějí tomu, co se říká v tom druhém.

Česká společnost ve dvou zrcadlech

Bylo by příliš jednoduché říci, že Neff reprezentuje českou pravici a Čulík českou levici. Ani jeden do této mapy přesně nezapadá.

Neff odešel z redakce, která podle jeho vzpomínek razila proklausovskou linii. Jeho konzervatismus nevychází jen z ekonomického liberalismu ani z věrnosti jedné straně. Je kulturní a existenciální: brání soukromý úsudek před kolektivním tlakem, nevěří samozvaným mravním autoritám a má sklon posuzovat politické ideje podle toho, zda obstojí v každodenním životě.

Čulík zase není typickým představitelem stranické levice. Britské listy poskytovaly a poskytují prostor autorům, kteří se přou nejen s českým establishmentem, ale také mezi sebou a se samotným šéfredaktorem. Čulíkova orientace je spíše univerzalistická než stranická: mezinárodní právo, menšiny, lidská práva, klima, média a odpovědnost mocných. Jeho radikalismus spočívá v přesvědčení, že české poměry nemají právo být měřítkem sebe samých.

Jejich konflikt tak představuje hlubší antropologické rozdělení.

Na jedné straně stojí společnost chápaná jako domov. Domov má své zvyky, humor, paměť a jazyk. Člověk, který přichází zvenčí s novým slovníkem, může působit jako návštěvník, který začal okamžitě přesouvat nábytek a vysvětlovat obyvatelům, že špatně bydlí.

Na druhé straně stojí společnost chápaná jako instituce podléhající obecným pravidlům. Domov nemůže ospravedlnit ponižování lidí, diskriminaci ani ignorování faktů. Zvyk není argument. Většina není soud. Národní osobitost není výjimka z lidských práv.

Neffův imaginární čtenář se bojí, že mu někdo vezme právo pojmenovat svět vlastními slovy.

Čulíkův imaginární čtenář se bojí, že česká většina použije vlastní slova k tomu, aby přestala vidět utrpení někoho jiného.

Jeden podezírá kosmopolitní centrum, že pohrdá obyčejnými lidmi.

Druhý podezírá národní většinu, že své předsudky vydává za zkušenost obyčejných lidí.

Toto rozdělení dnes prochází spory o Evropskou unii, migraci, klima, menšiny, veřejnoprávní média, války i samotný význam slova Západ. Nejde pouze o názory na jednotlivé otázky. Jde o rozdílné morální intuice: koho považujeme za ohroženého, komu nedůvěřujeme a jaký druh moci nás děsí nejvíce.

Co oba vynalezli

Neff a Čulík nevynalezli internetovou žurnalistiku v technickém smyslu. Společně však velmi brzy objevili několik principů, které později ovládly digitální veřejnost.

Prvním byla každodennost. Internetová stránka neměla být elektronickou brožurou, kterou člověk navštíví jednou. Musela se stát návykem. Neviditelný pes se dodnes označuje za deník, který má být na síti zpravidla do osmi hodin ráno.

Druhým principem byla osobnost. Čtenář se nevracel jen kvůli tématům. Vracel se kvůli hlasu, který je vybíral a interpretoval.

Třetím byla virtuální redakce. Autoři nemuseli sedět v jedné budově, sdílet pracovní dobu ani žít ve stejné zemi. Jeden z prvních popisů Neviditelného psa už v roce 1996 zaznamenal, že Neff kolem sebe shromáždil spolupracovníky z různých kontinentů.

Čtvrtým byla propustnost hranice mezi profesionálem a čtenářem. Internetový deník mohl zveřejnit text člověka, který nebyl zaměstnancem redakce, ale měl zkušenost, argument nebo potřebu reagovat.

Pátým byla levná infrastruktura a obrovské množství neplacené práce. Mýtus internetu jako prostoru téměř bez nákladů zastíral, že za každodenním vydáním stojí hodiny psaní, editování, kódování a technické údržby. Neff první Britské listy ručně nahrával. Panoch jim po osamostatnění poskytoval server. Celý model byl technologicky nový, ekonomicky však často připomínal starý literární časopis udržovaný několika lidmi, kteří odmítají nechat jej zemřít.

A konečně oba objevili největší sílu i nebezpečí osobního média: schopnost vytvořit komunitu založenou na důvěře k určitému člověku.

Dnes se tomu říká budování publika. V devadesátých letech to ještě mohlo vypadat jako přátelství na dálku.

Proroctví, které vyslovil Neff

Na konci svého vzpomínání pro Paměť národa Ondřej Neff formuloval temnější bilanci internetu, než jakou bychom čekali od jednoho z jeho průkopníků. Připomněl dobu, kdy článek Karla Čapka mohl být následujícího dne předmětem celospolečenské diskuse. Internet podle něj naopak přispěl k atomizaci. Lidé prý často nehledají názor, který by jim ukázal něco nového, ale člověka, jehož názor potvrzuje to, co si už sami myslí.

Je těžké najít přesnější popis výsledku modelu, který Neviditelný pes pomohl uvést do českého prostředí.

Noviny jednoho člověka osvobodily autora od redakčního konsensu. Současně však umožnily, aby si každý čtenář našel svého člověka a spolu s ním vlastní konsensus. Místo jedné veřejnosti vznikla soustava komunit, z nichž každá má svůj jazyk, své autority, své skandály a své důkazy, že právě ona vidí svět bez iluzí.

To není vina Neffa ani Čulíka. Je to strukturální paradox digitální svobody.

Staré noviny nutily různé lidi otevírat tutéž stránku. Internet umožnil každému otevřít stránku, která ho nebude příliš znepokojovat — nebo která ho bude znepokojovat přesně tím způsobem, na nějž je zvyklý.

Neffův Pes a Čulíkovy Listy jsou v tomto smyslu nejen průkopníky. Jsou dvěma větvemi stejného experimentu. Jeden začal kolem domácího stolu, rodinných a psích událostí, ironie a osobního úsudku. Druhý kolem dopisů z Glasgow, mezinárodních srovnání a přesvědčení, že českou debatu je třeba neustále konfrontovat s vnějším světem.

Oba přežili třicet let právě proto, že nebyli neutrálními distribučními kanály. Měli tvář, hlas a temperament.

Společný začátek jako politické poselství

Při pohledu zpět je nejpozoruhodnější nikoli to, že se Neff a Čulík rozešli. Pozoruhodné je, že spolu začali.

Dnes bychom mohli mít tendenci považovat jejich ideové světy za přirozeně oddělené. Konzervativní skeptik politické korektnosti na jednom serveru, kosmopolitní kritik českého provincialismu na druhém. Každý se svým publikem, svými oblíbenými zdroji a svým souborem obav.

V červenci 1996 však byly Britské listy uvnitř Neviditelného psa.

To znamená, že první český internet nebyl pouze nástrojem rozdělení. Byl také prostorem překvapivého hostitelství. Neff nevěděl, co všechno Čulík vytvoří. Čulík možná nevěděl, jak hluboce se jejich politické instinkty rozejdou. Přesto jeden napsal a druhý otevřel dveře.

Na tomto počátku je něco, co se z digitální kultury postupně vytratilo: zvědavost předcházející identifikaci. Člověk nejprve četl text a až potom zjišťoval, do kterého tábora by měl autora zařadit.

Neff a Čulík se nestali symbolem rozdělené české společnosti proto, že by jeden z nich byl čistým ztělesněním pravdy a druhý omylu. Stali se jím proto, že každý důsledně rozvíjel jednu z potřeb svobodné společnosti.

Potřebujeme člověka, který se ptá, zda se nová morálka nestává novou poslušností.

Potřebujeme také člověka, který se ptá, zda údajný zdravý rozum není pouze starý předsudek bez kravaty.

Potřebujeme obranu otevřené řeči.

Potřebujeme však také schopnost slyšet ty, jejichž řeč většina dlouho nepovažovala za důležitou.

Potřebujeme národní zkušenost, protože politika se odehrává v konkrétních dějinách, jazyce a společnosti.

Potřebujeme mezinárodní měřítko, protože žádný národ nemůže být jediným soudcem vlastního chování.

Jejich protiklad tedy není neštěstím. Neštěstím by bylo, kdyby oba světy přestaly sdílet vůbec nějaký prostor.

Před třiceti lety jej na krátkou dobu sdílely. Jmenoval se Neviditelný pes.

Uvnitř něho vznikly Britské listy

Router hučel na záchodě, modem zabíral telefonní linku a nikdo ještě nevěděl, že z malé stránky psané kolem jednoho člověka vznikne model budoucí veřejnosti: rychlejší, svobodnější, osobnější — a také rozdělenější.

Neff otevřel dveře. Čulík jimi prošel. Pak si každý postavil vlastní dům.

Český internet se v těch dvou domech naučil mluvit.

Otázkou po třiceti letech je, zda se ještě dokáže také poslouchat.