Sen jakožto podobenství příběhu, který vyprávíme sami sobě
1. 10. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
5 minut
Jednou se mi zdálo, že jsem byl nakupovat.
Stál jsem v dlouhé frontě a když jsem byl konečně prodavačkou vyzván k zaplacení vybraného zboží, nemohl jsem hned najít peněženku. Prodavačka začala být netrpělivá.
„Tak honem, pane, nemám tu jenom vás!"
„Všeliko kvaltování toliko pro hovado dobré jest."
Nemám rád, když mě někdo nutí ke spěchu, zvlášť když jsem už měšec nahmatal a snažil se jej vymanit z kapsy.
V podobných situacích si vypomáhám příslovími, jakkoliv to už můj otec nesnášel – snad jsem mu přitom připadal jako reinkarnace Bileámovy oslice.
Zřejmě však ani můj táta v tomto ohledu nebyl žádnou výjimkou.
Citát Jana Amose Komenského ani dotyčné prodavačce nebyl moc po chuti.
Poté, co jsem se trochu otřepal po pádné facce, vyšel jsem z prodejny a bezcílně bloumal poblíž a uvažoval o pohromě, která mě právě postihla.
Náhle jsem dotyčnou prodavačku zahlédl nedaleko stát na zastávce autobusu.
Neprodleně jsem k ní přistoupil a silně jí uhodil.
Vyděšeně na mě pohlédla a já jsem si náhle uvědomil, že jsem praštil úplně neznámou paní.
Pokus o omluvu však selhal, protože jsem se probudil.
Drahnou chvíli jsem pak ležel v posteli sžírán lítostí – asi jako kdybych v nějakém cizím světě či na vzdálené planetě spáchal ostudný čin a neměl možnost ho napravit.
---
Když jsem se po probuzení nad tím snem zamyslel, napadlo mě, že v něm možná nebylo nejzajímavější to, že jsem ve snu uhodil neznámou ženu.
Zajímavější bylo, jak snadno celý tento příběh vznikl.
Na začátku byla vzpomínka na otce, na jeho averzi vůči lidové slovesnosti pronášené v nevhodných chvílích a na jeho nasraná slova, kterými jí dával najevo.
Pak se objevila prodavačka, následoval konflikt, facka, odchod z obchodu, přemýšlení o utrpěné křivdě a nakonec setkání s domnělým viníkem.
A na závěr se dostavilo i morální vyúčtování:
Z oběti křivdy jsem se najednou sám stal pachatelem jiné nespravedlivosti.
A pak se všechno rozplynulo a zůstala jen lítost.
To je možná na snech jedna z nejpodivuhodnějších věcí.
Dokážeme v nich prožívat skutečné emoce kvůli událostem, které nikdy nenastaly.
Můžeme pociťovat strach, radost, stud, žárlivost nebo lítost – a po probuzení víme, že k tomu nebyl žádný skutečný důvod.
Jenže ten pocit byl skutečný.
A právě tady se sen začíná podobat bdělému životu.
Samozřejmě ne v tom smyslu, že by skutečnost byla snem. Ve skutečném světě existují reální lidé a naše jednání má následky jak pro ně, tak i pro nás.
Ale mezi událostí a naší reakcí bývá ještě něco: příběh, který si o ní vytvoříme.
Někdo se na nás podívá.
„Nemá mě rád."
Někdo neodpoví na zprávu.
„Urazil se."
Z několika málo skutečností se může velmi rychle vytvořit celý svět. A jakmile mu uvěříme, začneme podle něj jednat.
Přitom nemusí být pravdivý.
Možná právě proto je ve snu tak důležitá záměna osob. Domníval jsem se, že komunikuji s prodavačkou.
Ve skutečnosti jsem však mluvil pouze s představou nerudného člověka, kterou jsem měl v hlavě.
A tento obraz jsem projektoval do prodavačky, která byla momentálně poblíž.
To děláme možná častěji, než si uvědomujeme.
Naše představa o člověku totiž nemusí vůbec odpovídat skutečnosti.
A totéž platí i o nás samotných.
Příběh, který vyprávíme o sobě, vytváří do značné míry fiktivní postavu, která má svou minulost, své vlastnosti, své zásluhy a která také může být obětí nepochopení okolí.
A právě zde možná vzniká část našich potíží.
Nejen že prožíváme něco nepříjemného, ale hlavně o tom následně fabulujeme a stavíme se do pozice oběti.
A protože příběhy mají svou vlastní logiku, každá další událost se pak může stát důkazem správnosti toho, co si o sobě vyprávíme.
Tak vzniká zvláštní kruh. Událost vytvoří příběh, který následně začne žít svým vlastním způsobem a ovlivňovat, čeho si všímáme, jak tomu rozumíme a jak na to reagujeme. Další události pak mohou působit jako potvrzení správnosti našeho pohledu na sebe sama.
Ve snu to bývá dovedeno až téměř do absurdity:
Jedna prodavačka, konflikt a domnělá křivda stačí ke vzniku celého kosmu, jehož jsme neuralgickou částí.
A potom zazvoní budík – nebo se jednoduše probudíme.
Příběh zmizí, jeho následky však nikoli.
Možná je to docela dobré ponaučení i pro naše bdělé příběhy.
Příběh je totiž zvláštní věc.
Nemusí být pravdivý, aby měl účinek.
Stačí, že mu na chvíli uvěříme.
A možná právě proto není vždycky nutné okamžitě hledat lepší příběh. Možná někdy stačí všimnout si, jak příběh právě vzniká.
A že mezi tím, co se stalo, a tím, co si o tom pak vyprávíme, nemusí být rovnítko.
0
181
Diskuse